Hlavní obsah

Marek Toman: Češi sem nejezdí. Po stopách španělské občanské války

Právo, Marek Toman, SALON

Přijeli do Španělska z dvaapadesáti zemí. Bylo jich ke čtyřiceti tisícům (mezi nimi na dva a půl tisíce Čechoslováků). Přibližně deset tisíc jich ve Španělsku padlo, hroby ale nemají. Byli totiž na straně poražených. Mluvím o interbrigadistech, členech dobrovolnických mezinárodních brigád, kteří bojovali proti vzbouřeným generálům pod vedením Franka, tedy na straně demokraticky zvolené španělské vlády, v letech 1936–1939.

Foto: Centre d’Història Contemporània de Catalunya

Fotografie pořízená italským letectvem, Barcelona, 18. března 1938

Článek

O osmdesát let později přichvátám na Plaça de Catalunya v Barceloně. Svůj cíl poznám bezpečně – před Café Zürich na hlavní pěší třídě La Rambla už stojí hlouček lidí. Povětšinou jsou v letech, zřejmě turisté, ale nenápadně oblečení. Mezi elegantně oděnými obyvateli Barcelony se ztrácejí. Vypadají jinak než jako skupina na zájezdu. Každý je odjinud a přišel s jiným cílem. Převládají Američané a Britové. Není divu, v jejich zemích se totiž na interbrigadisty stále vzpomíná. Existuje tam bohatá literatura, vycházejí memoáry členů interbrigád, jejich profily. Knihy s fotografiemi, daty, historickými studiemi, dopisy, deníkovými záznamy. Ke jménům se přiřazují tváře. U nás se nic takového neděje.

Po řadě každý řekne, proč na procházku po stopách španělské občanské války přišel. Se svým sdělením, že jsem napsal román o českém interbrigadistovi, vzbudím všeobecné překvapení. Československá dvouapůltisícová účast v interbrigádách byla jen o několik set mužů méně početná než ta americká, našich interbrigadistů bylo přibližně stejně jako těch, kteří v československých barvách sloužili v RAF. Přesto se o nich v Česku prakticky nemluví.

Nick Lloyd pochází z Británie, ale ve Španělsku žije už desítky let. Začínal jako učitel angličtiny, brzy si však uvědomil, že by chtěl lidem hlavně vyprávět příběhy. Popisuje nám, jak připravoval své procházky s tématem španělské občanské války. Jak promýšlel jejich obsah, neustále ho pozměňoval, doplňoval a piloval. Teď nervózně přešlapuje z nohy na nohu, u opasku mu místo pistole visí malý reproduktor. Má šortky, tričko, vybledlý slamák. Předklání se kupředu, jako by čekal, že na něj někdo zaútočí. Pečlivě a zároveň energicky nám vypočítává příčiny vzniku občanské války.

Foto: archív Nicka Lloyda

Nick Lloyd (vpravo)

Člověk ty věci v hrubých obrysech zná, ale když je slyší na Plaça de Catalunya, kde se tenkrát skutečně bojovalo, má to úplně jinou příchuť.

Nick nakreslí schéma tehdejších politických seskupení stojících proti generálu Frankovi – anarchistů, socialistů, odborářů… a pak nás z nich vyzkouší. Učitelskou profesi v sobě nezapře. A jeho klienti napůl pobaveně, napůl ostražitě sledují to dynamické představení. Doprovází ho přehlídka autentických dokumentů, které Nick loví z batohu. Ukáže například legitimaci člena anarchistických odborů CNT a také fotografii mrtvých lidí a umírajících koní ležících uprostřed toho dnes nóbl náměstí.

George Orwell i Greta Garbo

Procházet se Barcelonou po stopách španělské občanské války znamená samozřejmě hledat George Orwella. Orwell popsal tohle město ve svém Holdu Katalánsku, napínavé reportáži, ve které neokázale odhalil pravou tvář stalinismu.

Hotel Continental na třídě La Rambla, kde byl Orwell ubytovaný se svou chotí, vyhlíží nečekaně honosně. Orwell tam ale moc času nestrávil, většinou mrzl v zákopech na aragonské frontě, kde ho postřelili a málem přišel o život. Po rekonvalescenci ho nicméně právě sem přišli zatknout. Španělská republika tehdy na sovětský nátlak udeřila na vlastní nestalinistické socialisty. A Orwell bojoval proti Frankovi v řadách nestalinistické socialistické milice POUM. Byl květen 1937, vypukly takzvané májové nepokoje. Mimochodem Orwell v tom hotelu naštěstí zrovna nebyl. Náš průvodce dramatickým šepotem opakuje to, co Orwellovi řekla manželka při jeho návratu: „Okamžitě zmiz!“ Ze Španělska se jim podařilo šťastně vyklouznout.

Orwellovi se věnuje i další Brit žijící v Barceloně, Alan Warren. Vycházka pod jeho vedením má trochu jiný charakter, oproti dynamickému Nickovi je zamyšlenější. Alan ji vykoná v plstěném širáku a v saku, takže připomíná koloniálního důstojníka. A nabízí návštěvu míst, která každému čtenáři Holdu Katalánsku vyrazí dech.

Při májových nepokojích se ve městě odehrála malá občanská válka uvnitř velké občanské války. Republikánské úřady vyprovokovaly anarchisty a nestalinisty k tomu, aby se začali bránit – a pak je krvavě rozdrtily.

Prohlížíme si bohatě dekorovanou, secesní fasádu divadla Poliorama. Právě na střeše této budovy Orwell tři dny hlídkoval během bojů. Odtud sledoval dění na bulváru La Rambla, kde náhle znepřátelené strany držely pozice vzdálené od sebe jen několik metrů. To, co vypadalo jako fraška, mohlo skončit jako tragédie…

Foto: ČTK

Jeden z československých interbrigadistů František Kriegel

Naopak procházka s Nickem je zaměřená spíš obecně na občanskou válku v Barceloně a na anarchistické a socialistické hnutí (na internetu ji najdete jako Spanish Civil War Tour). Nick vykresluje obraz Barcelony, jejíž dělnické čtvrti byly brutálně bombardovány Hitlerovými a Mussoliniho letadly (čtvrti bohatých obyvatel – tedy předpokládaných podporovatelů Franka – zůstaly ušetřeny). A rozbombardované části města pak byly ponechány v ruinách až do šedesátých let. Jako varování všem, kdo by si snad lekci Frankova vítězství nezapamatovali.

Jako opěrné body slouží Nickovi barcelonské kavárny. Zastavíme se ve třech, ve všech má deponované kufry s dobovými předměty. Mráz v zádech vyvolají dobové obvazy ze zdravotní pomoci, která přicházela do republikánského Španělska ze zahraničí, či kovová piksla s lékařskými nástroji, jež patřila maďarskému doktorovi sloužícímu u interbrigád. Nejvíc pak zatrne nad malou dřevěnou sanitkou, jež sloužila pro rozptýlení zraněných dětí. Při bombardování Barcelony jich zahynuly stovky.

Procházku uzavřeme v kavárně La Llibertaria s interiérem inspirovaným anarchistickým hnutím. Krásná žena v montérkách, s tváří a křivkami Grety Garbo, na plakátě vybízí ke vstupu do milicí (Barcelona byla ve třicátých letech pod silným vlivem americké kultury). Z ruky do ruky jde další sada předmětů. Včetně plátěnek s podrážkou z provázků, které nosili republikánští vojáci i v zimě, protože pořádné boty nebyly k mání. Prohlížíme si zoufale otlučenou čutoru. A taky fotografie z francouzského koncentračního tábora, kam se dostaly stovky tisíc Španělů po Frankově vítězství a po dramatickém ústupu přes hranice. Nick ukazuje i současné letáky, které kombinují snímky z roku 1939 s fotografiemi dnešních migrantů. Byli jsme také uprchlíci, zní text.

Když nemůžete popadnout dech

A proč organizují vycházky po stopách španělské občanské války zrovna dva Britové? „V Barceloně je muzeum čokolády, marihuany i erotiky,“ říká věcně Alan, „ale není tady muzeum občanské války.“

Nick i Alan začali pozvolna, občanská válka je prostě zajímala – a pak je to téma osudově vtáhlo, stejně jako mnohé účastníky jejich procházek. Lidé z Nickovy skupiny ve vzájemných rozhovorech zmiňují obyčejně „zájem o historii“, ale je jasné, že je sem přivábily hlavně vypjaté lidské příběhy.

Alan se vlastně spíš než procházkám po Barceloně věnuje organizovaným výpravám na místa bojů po celém Španělsku (viz jeho blog Porta de la Historia). Provází skupiny nadšenců do vojenské historie, profesionální vojáky, kteří přijíždějí z odborného zájmu, a také potomky interbrigadistů. Na základě informace, ve které jednotce sloužil jejich předek, je schopen popsat jim jeho cestu Španělskem. A pokud vědí, kde padl, ukázat jim místo, kde se to mohlo stát. Hrob ovšem nenajdou. I tak jsou ta setkání emocionální a v Alanově hlase, když je popisuje, není slyšet žádná rutina.

Nick také zažívá silné momenty. Při návštěvě masového hrobu Fossar de la Pedrera v Barceloně jedna účastnice procházky náhle nemohla popadnout dech. Na tamním památníku našla jméno dědečka. Její rodina se tak konečně dozvěděla, kde jsou jeho ostatky.

Foto: David Konečný

Spisovatel Marek Toman

A jeden z Nickových příběhů má i českou linku. V La Llibertarii pravidelně končí svou procházku vyprávěním o osudech španělských republikánů v exilu. Řada z nich se ve Francii zapojila do odboje, mnohé nacisté zatkli a poslali do koncentračního tábora Mauthausen. Ocitlo se jich tam přibližně osm tisíc, většina z nich zahynula. „Oproti ostatním měli ale Španělé ohromnou výhodu,“ říká Nick. „Věděli, proč tam jsou, a brali to jako pokračování politického boje. Byli semknutí, dobře zorganizovaní a vynikali v krádežích jídla. A byli solidární s ostatními vězni.“

V tu chvíli se jedna účastnice jeho procházky rozplakala. Byla to dcera Židovky českého původu, žijící v americkém Detroitu. Její matka jí vyprávěla, že když se jako devítiletá ocitla v Mauthausenu, přežila jen díky „španělským strýčkům“, kteří jí dávali jídlo.

Kdo byli naši interbrigadisté?

Češi na Alanovy a Nickovy procházky a výlety nejezdí. Důvodem bude nejspíš osud československých interbrigadistů po porážce španělské republiky. Následovaly francouzské koncentráky, vstup do cizinecké legie či do zahraniční československé armády, nebo návrat do protektorátu a účast v odboji. Po roce 1945 se někteří z nich podíleli na únorovém převratu a na čas se ocitli na vrcholu komunistické moci. Tatáž moc je ovšem po stalinsku na začátku padesátých let zavrhla, některé z nich popravila, další poslala do vězení a pracovních táborů a pokusila se vzpomínku na interbrigadisty zcela zahladit. Být španělákem se stalo nebezpečnou součástí životopisu. Interbrigadista František Kriegel, jediný, kdo nepodepsal moskevské protokoly v roce 1968, tu pověst jen potvrdil.

Neproběhly historické výzkumy, neshromažďovaly se dokumenty ani svědectví, nebo jen nárazově (jednou z výjimek je letošní publikace Interbrigadisté, Československo a španělská občanská válka Zdenka Maršálka a Emila Voráčka, případně novela Markéty Pilátové z roku 2016 Hrdina od Madridu). A ta zvláštní pachuť tak trochu přetrvává.

Kdo byli českoslovenští interbrigadisté? Idealisté, fanatici, hazardéři se životem? Antifašisté, první bojovníci druhé světové války? Spoluviníci komunistického převratu? Jeho paradoxní oběti? Samé otázky – a místo odpovědí mlčení.

I v České republice dnes bezpochyby žijí lidé, jejichž rodiče, prarodiče nebo jiní příbuzní bojovali v interbrigádách, a možná byli mezi několika stovkami československých padlých – Alan Warren a Nick Lloyd by jim o nich mohli říct víc.

Marek Toman (1967) je autorem románu Oko žraloka (Novela bohemica 2018), inspirovaného příběhem Fučíkova „zrádce“ Mirka Klecana. Klecan strávil v interbrigádách dva roky, pak se ilegálně vrátil do protektorátu a zapojil do odboje. Křest knihy Oko žraloka proběhne dnes od 19.00 v pražské Literární kavárně Řetězová.

Reklama

Související témata:

Související články

Marek Toman: Trampské muzeum

Na stole v muzejní pracovně leží v krabici čutora, v další krabici kanady, o stůl je opřená usárna. Ne, etnograf Jan Pohunek se nechystá vyrazit na tramp....

Výběr článků

Načítám