Hlavní obsah

Hrabalovy časy jsou pryč. Michal Šanda nad knihou Jaroslava Rudiše Český ráj

Právo, Michal Šanda, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Český ráj. Snad jen blouznivci k smrti vysílení pochodem po červeně značené stezce by se mohli domnívat, že Jaroslav Rudiš sepsal turistického průvodce. Ačkoliv by mohl, protože tenhle kraj zná coby rodák dokonale, do posledního zvětralého kusu pískovce: Prachovské skály. Les Řáholec s Rumcajsem, Mankou a Cipískem. Hrubý Rohozec. Údolí Plakánek. Hrad Trosky. Kost. Valdštejn. Kozákov. A pokud jste dosud nebyli na Humprechtu v Sobotce, hleďte to ještě teď na podzim napravit!

Foto: Milan Malíček, Právo

Jaroslav Rudiš

Článek

V Rudišově pojetí ovšem název Český ráj dostává další, ironický význam. Výchozí a vlastně i konečná situace této novely je, že šestnáct více či méně pravidelných návštěvníků sauny vede hovory o kde čem, záleží, jaké je zrovna v sauně složení „manšaftu“.

Už v předešlé Národní třídě z roku 2013 opustil Rudiš dlouhými generacemi spisovatelů prověřený klasický styl vyprávění a sympaticky vykročil na vratkou experimentátorskou lávku. Národní třída je horečnatý monolog vychrlený ústředním hrdinou Vandamem. Místy připomíná dokonce jakousi rytmizovanou hudební skladbu. Není divu, čtenáři znají Jaroslava Rudiše nejenom coby spisovatele, ale také jako frontmana skupiny Kafka Band.

V Českém ráji vydaném v říjnu nakladatelstvím Labyrint pokračuje v dialogickém stylu psaní, oproštěném od popisných vysvětlivek. Větu typu: „Karle, pojď sem!“ ozvalo se z obývacího pokoje, kde vdova po prokuristovi Hamáčkovi štrykovala vlněný svetr na zimu, pohodlně usazena do polstrovaného červeného ušáku, tady nenajdeme. Text svižně pádí, jako zurčící bystřina, jak by řekla vdova Hamáčková.

A ten, co je taxikář, řekne:

– Hele, co to bylo za bouračku, dneska ve Vsi?

A ten, co je hasič a zachraňuje životy, řekne:

– Nevim. Zjistim. Měl jsem volno. A ten, co se chystá do důchodu, řekne: – Prej nějaká oktávka.

A ten, co je taxikář, řekne:

– Fábie to byla.

A ten, co se chystá do důchodu, řekne:

– Ty seš fábie, oktávka to byla.

Všechno, co jsem kdy v životě přečetl, snad kromě slabikáře, přečetl jsem v hospodě, a proto z knih sundávám přebaly, abych je neumáčel rozlitým pivem. Může se stát. Servírka drcne do stolu – to je hned. Chvíli jsem zíral, co má znamenat kolovrátkovitě se opakující A ten, ale přistoupil jsem na Rudišovu hru. Třeba A ten, co dáví data v kanclu, se po několika stranách změní a upřesní na A ten, co dáví data v kanclu a jezdí na kole, aby se z toho úplně neudávil.

Bohužel A ten, který už nedělá EKG, nevyužil potenciál, který mu jeho nápad poskytnul. Až když jsem knihu dočetl a nasadil na ni přebal, jsem z anotace na záložce zjistil, že: Parta chlapů se pravidelně schází ve staré sauně za městem. Potí svoje těla i duše. Nemají jména, jen staré indiánské přezdívky.

Aha.

Mé jméno je Udivený Medvěd.

Foto: Milan Malíček, Právo

Audioknihu Český ráj namluvil Petr Čtvrtníček.

Ve výsledku je druhořadé, kde se muži scházejí, zda v sauně či v hostinci. Princip zůstává stejný. Řeči se vedou a za ty předlouhé hodiny v potu tváře nebo za stolem u půllitru se toho nažvaní, až hlava brní. Zdaleka ne vše ale stojí za vyposlechnutí, natož za písemné zaznamenání. Třeba ve Vančurově Rozmarném létě jsou promluvy majitele říčních lázní, kanovníka a majora stylizované až na krajní mez. Obrazně řečeno: jako když hovězí vývar zredukujeme na demi-glace. U Bohumila Hrabala je to zase historka za historkou, jedna hutnější než druhá. Už nevím, ve které knize, snad to je Vita nuova, vypráví řezník v hospodě, jak býkům na jatkách palci vybodává oči, aby neviděli, do čeho jdou, a před zabitím se neplašili.

V Rudišově novele skoro žádná z vyprávěných historek tuhle sílu nemá, což ovšem nelze vyčítat autorovi. Spisovatel pouze reflektuje okolní svět. S palci zabodnutými do displejů mobilů se nic světoborného prožít nedá. Hrabalovy časy jsou nenávratně ty tam, a tak tady máme na 184 stránkách vývar řiďounký jak vodička v bazénku před saunou. Otevírám Český ráj naprosto náhodně:

A v odpočívárně leží ten, co prodává pojištění, a řekne:

– Prej stavíš barák v béháčku, jo?

A ten, co prodává auta, řekne:

– Béháčku?

– No v Beverly Hills.

– Co je Beverly Hills?

– Ty vole, ty to nevíš?

– Ne.

– No asi ten americkej seriál, ne?

– Jako horor nějakej?

– Ne, o lásce a mladejch z bohatý čtvrti.

– Jo tak.

– Já se na ten seriál nikdy nekoukal, ale velitelka to milovala, když byla mladá. A teď si to začala pouštět, jak trochu stárne. A béháčko se říká tý čtvrti, kde stavíš.

– Moje stará se na to asi taky dívala.

– No, možná proto tam teďka stavíš.

– Teprve budu stavět. Jsem panelákový dítě, tak jsem si řek, bude ti pomalu čtyřicet, potřebuješ se roztáhnout.

– A žena a děti dobrý?

– No jo. A u tebe?

– Poučení o životě s velitelkama: Dobrý je to vždycky jen na začátku, pak seš rád, že aspoň někdy. Musíš pružit!

– A u tebe dobrý?

– Ale jo, u mě dobrý. Pružím.

A ten, co si říká Udivený Medvěd, řekne:

– Sorry chlapi, ale od indiánskejch zkazek bych očekával víc.

Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš Český ráj

Labyrint

Foto: archív nakladatelství Labyrint

Jaroslav Rudiš: Český ráj

Reklama

Související témata:

Související články

Štěpán Kučera: Der Winter

Bylo už pozdě večer, když jsme dorazili na místo. V Liberci studeně pršelo a Staré Město připomínalo Reichenberg z časů Franze Kafky.

Výběr článků

Načítám