Byl to jeden z posledních symbolických protestů proti nacistické rozpínavosti. Brzy poté vzaly události rychlý spád: 30. září byla podepsána mnichovská dohoda a československé pohraniční oblasti osídlené Němci byly připojeny k Říši. Období od října 1938 do března 1939, kdy došlo k okupaci zbytku republiky a odtržení Slovenska, nese označení druhá republika. Ta trvala pouhých 167 dní a v mnoha ohledech se v jejím případě dá mluvit o fašistickém a korporativistickém režimu, což byl tehdy dost populární model.

Demontáž demokratického systému začala rychle: nejprve ustavením jen dvou politických subjektů – Strany národní jednoty, v níž se spojila většina pravicových stran, a opoziční Národní strany práce, tvořené sociálními demokraty a levicovými národními socialisty. Činnost komunistické strany byla postupně omezována a nakonec zakázána.

Dne 23. září 1938 byla vyhlášena branná pohotovost a v platnost vstoupil zákon o mimořádných opatřeních: vláda tím dostala možnost na tři měsíce omezit svobodu projevu. 26. září byla ustavena při ministerstvu vnitra Ústřední cenzurní komise. V tisku bylo zakázáno publikovat kritiku vlády a jejích opatření a samozřejmě také Německa. Vinou toho zaniklo ještě před březnovou okupací bezmála dva tisíce titulů periodického tisku.

Tiskoviny Strany národní jednoty pak ostře kritizovaly liberální systém první republiky a množily se v nich útoky proti liberálům i Židům.

Krize v době konjunktury

Připomínám tak dlouze tehdejší události, protože i dnes jsme svědky podobné koncentrace moci: také hnutí ANO chce být stranou pro všechny a řídit stát jako firmu, tedy korporaci. Šéf ANO ovládá přední tištěné noviny Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, jejich internetové servery, bezplatný deník Metro, je majitelem rádií Impuls a RockZone a nově převezme i českou divizi vydavatelství Bauer Media, která loni prodala 43 miliónů auditovaných výtisků. Současně populistické strany a konzervativní levice útočí na veřejnoprávní média. ANO se je snaží ovlivňovat pomocí svých lidí v mediálních radách...

I když jsou důvody ohrožení liberální demokracie na počátku 21. století samozřejmě odlišné, obecně platí, že v době krizí sílí společenská polarizace, což se vždy odrazí i na kvalitě médií: ubývá otevřenosti a množí se útoky na liberální prostředí. Většinová masová média přestávají hrát integrující roli a stávají se součástí establishmentu. Nejsou hlídacími, ale bojujícími psy. Vidíme to na mediální krajině v celé naší západní civilizaci.

Poprvé se to nicméně děje v době ekonomické konjunktury. Ztráta víry v lepší budoucnost se zrodila z oslabení víry v existenci Dějin s velkým dé, které nám naznačovaly, kam směřujeme. Dnes už skoro nikdo ničemu nevěří: chybí nám cíl. Místo něj je veřejný prostor vždy nějakou dobu jen účinně ovládán jedním tématem, které je vyprodukováno dominantním narativem. Ten vyloučí vše, co se do jeho pojetí nehodí nebo je komplikuje. Dochází k homogenizaci mainstreamu. Dobrá žurnalistika sice nevymřela, ale tvoří pouze okraj mediální scény. Proti univerzálnímu právu se proto snáze prosazuje kategorie síly a moci.

Filosofové hovoří o tom, že zatímco dříve bylo možné pro krize používat termín exploze, po níž se společenství postavilo znovu na nohy na starých základech, tentokrát jde o implozi: veřejný prostor se zhroutil dovnitř, čehož využily nesystémové strany bez programu, které reagují na nálady ve společnosti planými sliby a jednoduchými odpověďmi na složité otázky, což nesrozumitelnému chaosu zdánlivě propůjčuje poptávaný řád.

Z interaktivní výstavy Vítejte v těžkých časech!; autorem její koncepce je Erik Kessels, k vidění v galerii DOX do 4. 2. 2019.

Z interaktivní výstavy Vítejte v těžkých časech!; autorem její koncepce je Erik Kessels, k vidění v galerii DOX do 4. 2. 2019.

FOTO: DOX

Například italský filosof Giorgio Agamben tvrdí, že za to může i redukce politiky. Zatímco dříve byla politika multidisciplinárním oborem, v němž hrály roli historie, náboženství, filosofie, sociologie, politologie, psychologie či ekonomie, dnes se výkon politiky zúžil už jen na ekonomii, a to je špatně, podobně jako když se výkon politiky zúží na náboženství nebo rasovou teorii.

Globalizace, robotizace a další procesy současně mění sociální stratifikaci společnosti: přes bohatství společnosti se zhoršují životní šance střední třídy, která byla vždy loajální k demokracii a orientovala se podle prestižních a veřejnoprávních médií. Na uspokojování jejích potřeb byla donedávna postavena stabilita liberální demokracie. Část střední třídy se ale propadla do nižších sociálních pater, je frustrovaná stejně jako zemědělci či tovární dělníci a horníci, kteří přicházejí o práci a neumějí se v nové situaci orientovat. U nás opravdová střední třída prakticky nevznikla a frustrovaných je zde víc o ty, jejichž ambice se po roce 1989 nenaplnily.

Tato část obyvatelstva představuje hlavní proud voličů nesystémových stran a konzumentů nejrůznějších serverů, které šíří fake news a spiklenecké teorie, protože tím tyto lidi vyviňují z jejich situace a zároveň slouží jako ventil jejich naštvanosti.

Vinou internetu se navíc totálně změnil způsob komunikace ve veřejném prostoru. Zapomněli jsme, že každé nové médium ho vždy zásadně ovlivnilo: jak knihtisk (místo z kazatelny se začaly šířit informace pomocí letáků, knih a novin), rozhlas (dokázal rychle v Německu i Rusku manipulovat s masou) a televize (obraz vytěsnil hlavní roli slova) – tak i internet, který společnost atomizoval: zatímco předešlá média vytvářela kolektiv, internet vytváří konektiv, lidé na něm nehledají informace, ale jen potvrzení svých názorů. Přestože někteří filosofové a politici na tuto změnu předem upozorňovali, naše společnost se na ni nepřipravila a reagovala pozdě.

Jako první začaly naší bezbrannosti využívat naftové korporace v USA, když se postavily proti snahám zpomalit oteplování planety. Toho si všimli mocní v Rusku a pro manipulaci veřejného mínění ve světě založili rovnou státní institut.

Sběrné suroviny pomíjivosti

Ostatní média se snaží konkurovat internetu: chtějí být hlavně rychlejší a stručnější. Jenže jak psal již Czesław Miłosz: „Informace, které chybí kontext, je pouhým tahákem, a stává se tím pádem rovněž součástí dezinformace.“ Vládne tyranie aktuality. Bulvár a pop noviny se změnily ve sběrné suroviny pomíjivosti.

Sdílení na internetu, které se dnes děje i pomocí automatických programů, nám nabízí převážně to, co jsme si již jednou přečetli či poslouchali, a tím ztěžuje možnost najít v tsunami sdělení něco nového. Zároveň se vytváří umělá přehrada mezi těmi, kdo kriticky myslí, a těmi, kdo jen přejímají emocionálně silná sdělení, která podporují jejich nálady. A především vzniká dojem, že těch druhých je většina a ti první představují jen zanedbatelnou menšinu, kterou je možné přehlížet, či jí dokonce opovrhovat.

Otázka zní: Jak se v dané situaci chovat? Nejspíš se budeme muset snažit hledat v současné tříšti možné znaky budoucího řádu. Znovu si uvědomit, že budoucnost světa tvoříme my, a ne technologie, banky a egomani, kteří znají odpověď na každou otázku předem. Je nutné najít návod na rovnováhu mezi stabilitou a změnou. Musíme se umět vypořádat s věčným rizikem volby mezi pravdou a lží i poučit z minulých chyb.

Karel Hvížďala (1941) je novinář.

Novinář Karel Hvížďala (1941)

FOTO: archív KH

Abychom tohle mohli udělat a zastavit civilizační regres, musí se investovat především do obecné vzdělanosti a výchovy. Jen člověk, který chodí do práce, aby něco vytvořil, a nejen aby si zajistil možnost konzumovat, může společnost posunout dál. Na takové lidi je třeba v médiích cíleně upozorňovat. Tím bychom mohli začít obracet trend, kdy se horizont myšlení našeho a našich politiků tak dramaticky zkrátil. Kvůli této redukci časového horizontu jsme ztratili kolektivní instinkt sebezáchovy. Ztratili jsme schopnost vidět podstatu toho, co se právě odehrává.

Také je třeba skoncovat s naprostou dominancí masové kultury, pro niž je estetická funkce jen zdáním a pozlátkem. Vytěsnění namáhavější spoluúčasti způsobuje, že devadesát procent společnosti jen pasivně konzumuje tvůrčí práci elit. Musíme dosáhnout toho, aby se kultura a tvůrčí činnost opět staly spíše projevem našich prožitků než částí velkého byznysu. Díky tomu by kultura mohla po suplování absentující politiky za národního obrození i za komunismu a po skoro třiceti letech tápání najít nové místo ve veřejném prostoru.

Protože žijeme v globalizovaném světě a v Evropě, která má nejdelší tradici kritické sebereflexe, musíme tyto problémy řešit společně. A každý stát by měl začít tím, co nejvíc vyvěrá z jeho tradice. My Češi bychom mohli nejspíš začít vracet prestiž vysoké kultuře ve všech oborech lidské činnosti. A i to je úkol hlavně pro média: nepřestat kontrolovat úspěšné psychopaty vzývající komodizaci veškerého života, protože pokud se nám to nepodaří, budou tito psychopaté kontrolovat občany a namluví jim, že si konzumem vytvářejí jedinečnou osobnost.

Text je upravenou verzí příspěvku Karla Hvížďaly na konferenci PEN klubu Dějinné paralely 1938-2018