Popsat děj vaší novinky není úplně snadné…

Chtěl jsem, aby se diváci spolu s hlavní hrdinkou, která pátrá v Budapešti po svém bratrovi i po sobě samé, aktivně vydali na cestu labyrintem jejího světa. A věřím, že se jim smysl toho všeho vyjeví, že dokážou zapomenout na některé filmové konvence a pokusí se sami si vyplnit mezery ve vyprávění. Že jsou na to dost odvážní a svobodní.

Potřebuje divák k tomu vyplnění mezer znalost historie počátku 20. století?

Ne, nejde o historický film. Jen se odehrává v na první pohled bezproblémové společnosti, kde však už instinktivně cítíme, že je něco špatně, že se blíží pohroma.

Soumrak se vašemu debutu Saulův syn podobá snímáním, kamera se zde drží hlavní hrdinky a krouží kolem její tváře v dlouhých záběrech.

Tváří toho z příběhu vyjádříte hodně!

U Saulova syna vycházel vizuální styl z etických otázek, které jsme si kladli: některé věci z Osvětimi jsme na plátně prostě ukázat nechtěli a nemohli, proto se vše nakonec odehrávalo hlavně v Saulově a divákově mysli.

V Soumraku sledujeme ženu ztracenou ve svém světě a jdeme s ní po cestě křehkosti, nejistoty a omezení. Chtěl jsem natočit film o tom, jak omezený je pohled jednotlivce a jak ho nedokážeme opustit. V dnešní době se klade přehnaný důraz na objektivitu, mě však zajímá subjektivní prožitek.

Jak těžké bylo natočit film zrovna takhle?

Velmi těžké. Dlouhé záběry, každý se neustále hýbe, i kamera – je to jako pohyb planet. Byl to neustálý boj, herci měli problémy si na nepřetržitý pohyb a blízkost kamery zvyknout. Takové dobrodružství a velká nejistota nám ale také dodávaly energii. Některé scény se samozřejmě musely přizpůsobit podmínkám, náhodám a nehodám. Navíc jsme točili na 35mm film, a to toho pak ve střižně už moc nedoženete.

Nakonec jsem často použil hned první záběr, který byl sice nejméně choreograficky zvládnutý, ale měl nejvíc energie a jakousi nedokončenou kvalitu, což se mi líbilo jako něco, co diváka vyhodí z rovnováhy.

V Soumraku ukazujete zmatenou společnost, kde si lidé navzájem nenaslouchají. Má to komentovat i dnešek?

Před sto lety na tom lidé nebyli tak odlišně. Stejně jako my věřili, že kráčejí po přímé cestě pokroku, že se nic nemůže stát. Jejich svět pak ve vteřině zkolaboval. To by nám mělo posloužit jako varování. Je naivní si myslet, že před námi za všech okolností leží pouze růst a světlá budoucnost.

Znovu zažíváme nebezpečné časy, i kvůli tomu, že si myslíme, že jsme o dost lepší, než opravdu jsme. Žijeme v iluzi, že toho víme o světě a jeho fungování hodně, informace leží v dosahu všude kolem nás. Jenže vlastně víme málo, jsme jako jednotlivci velmi limitovaní. A neustále sílí možnost, že se sami zničíme.

Z Nemesova filmu Soumrak (2018)

Z Nemesova filmu Soumrak (2018)

FOTO: Be2Can

Nejsem novinář, film není žurnalistika ani veřejné vzdělávání. Film je způsob, jak divákovi nabídnout smysluplný zážitek, a ten nemusí být nutně založený na předávání nějakých informací či poselství. Nicméně se mi zdá, že stojíme na dějinné křižovatce a něco pod námi se hýbe. Evropa nikdy nebyla tak bohatá a stabilní jako dnes. Zároveň nelze nevnímat hluboké spodní proudy, které přesahují politiku i každodenní události. Možná to souvisí s tím, že už nic nechceme, že už po ničem netoužíme, že je dnes všechno jaksi krátkodobé. Nevěříme vlastnímu rozumu. Neidealizuju si minulost, nechci se do ní vracet, jen mi připadá smutné, kolik ze sebe dáváme třeba virtuálnímu světu, který je pouhou projekcí skutečnosti.

Zároveň nás fascinuje násilí, přitom v životech ho máme málo, ne jako lidi, co prožili válku. Míň a míň vidíme krev, ale víc a víc se bojíme. A čím víc strach odháníme, tím víc nás pohlcuje. To nemůže přinést nic dobrého.

Proč je hlavní hrdinka Soumraku kloboučnice, modistka?

Nevím, módní obchod s klobouky je jako sen, něco, co už dnes ne existuje. Přitom jen v Budapešti jich kdysi bylo sto! Šlo o místa osobní kreativity, krásy a nejspíš i iluzí. Že hrdinka bude modistka, bylo instinktivní rozhodnutí, ale jde o skvělý způsob, jak ukázat krásu tehdejšího světa i to, v co se zvrátila. I klobouk vrhá stín.

Odkazuje název Soumrak nějak k filmu režiséra Murnaua Východ slunce z roku 1927?

Východ slunce ve své vynalézavosti zpochybňuje způsob, jakým se dělají filmy, riskuje, je jako báseň. Murnau přijel do Ameriky z Německa a šéf jednoho z hollywoodských studií, původem Maďar, mu hned dal peníze, aby si natočil, co chce. A on udělal film o nadějích a zoufalství civilizace, o tom, jak divná je venkovská Evropa vedle města, které reprezentuje Ameriku. Je to instinktivní, skoro metafyzické a ano, i pro mě dodnes inspirující.

Šel byste do velkého studiového filmu? Soumrak vypadá dražší, než je, to by se vám v Hollywoodu hodilo.

Je to otázka výpravy. Byl jsem se jednou podívat za Spielbergem, natáčel zrovna snímek Ready Player One, potkali jsme se přímo na place a hned jsme začali řešit, jak to udělat, aby film vypadal dražší. Říkal jsem mu, že pomáhá mít v záběrech hodně prachu. Toho jsme v Soumraku použili spoustu, naznačíte jím řadu vrstev za horizontem. Připomenete, že vám jde o nekonečný svět, labyrint.

Americká studia dnes panikaří, chtějí pořád dokola točit tentýž film, protože si myslí, že zábavy můžete dosáhnout jen jedním způsobem. Podle mě jde o jednu z největších krizí Hollywoodu od konce šedesátých let.