Když jsme si domlouvali rozhovor, zmínil jste, že často něco řeknete a pak vás to mrzí…

Bývám v názorech dost zbrklý. A taky je těžké mluvit o obrazech, aby to mělo smysl, zvlášť když si někdy nejsem jistý, jestli mají smysl ty obrazy.

Jste zbrklý i v malování?

Jsem, neuvěřitelně. Většinou se to projevuje tak, že si velmi rychle nahodím obraz, už vím, co na něm je, a tím je pro mě jakoby vyřešený. A takhle jsem schopný si jich nahodit čtyřicet. A potom se musím trochu nutit je domalovat. Většinou v době před výstavami. Je to fáze, kdy je pro mě ten obraz už skoro hotový, ale ještě ho potřebuju zpřístupnit divákovi, aby ho vůbec uviděl, pochopil.

Takže se vaše povaha promítá i do obrazů…

Ano. Ta rychlost je dobrá, ale následně musí přijít zklidnění. Takže před tím rychle nahozeným obrazem dlouhé hodiny sedím a uvažuju, jak ho dokončit. V barevném chaosu hledám tvary a nějaký systém. Prostě to mám v malování stejně jako v životě: často nejdřív jednám – a pak řeším vzniklou situaci.

Snažíte se být čitelný autor, nebo spíš chcete, aby lidé ve vašich obrazech sami hledali významy?

Chci, aby to, co namaluju, bylo identifikovatelné. Ale zase nestojím o nějakou podbízivost, jednoduchost. I skvrna může něco připomínat – a při nepatrném dotvoření z ní může něco vzniknout. Je to stejné, jako když člověk sedí dost dlouho u hladiny jezera a začne si všímat stínů, detailů, zbystří se mu pozornost. Proto nechci, aby mé obrazy byly jako fotografie. Snažím se, aby v nich divák mohl hledat, aby v nich zůstala nějaká nedořečenost a nejasnost. To ho pak nutí strávit před obrazem víc času.

I umělec musí platit účty. Myslíte na to někdy při malování?

Nenechám se tím příliš ovlivňovat. Samozřejmě peníze přinášejí svobodu, ale zas kdo příliš touží po penězích a moci, zdegeneruje a nedělá umění, ale šoubyznys nebo politickou kariéru ve výtvarném provozu. A to mě neláká. Myslím, že umění by mělo být alternativou konzumu a politikaření. Osobně za bohatství považuju už to, že mám na materiál, mám prostor, kde malovat, a mám svobodu v tom, co maluju.

Martin Salajka: Procházka se psem (2017)

Martin Salajka: Procházka se psem (2017)

FOTO: Martin Salajka

Obecně mi vadí pohled na svět přes prachy. Dost lidí spekuluje nad uměním jako nad investicí, koupí si obraz a doufají, že se jim finančně zhodnotí. Investice do umění by ale měla znamenat především obohacení vnitřního světa. Když si koupíte knihu nebo jdete do divadla, taky nečekáte, že z toho budete mít prachy… A pokud máte bohatý vnitřní svět, tak už tolik nelpíte na tom, abyste měla nejnovější mobil a naleštěný bourák, máte jiné hodnoty.

Vašimi tématy jsou často les, voda, noční zvířata, temnota…

Já opisuju život, kterým žiju. Vyrůstal jsem u lužního lesa, kde bylo nádherné staré rameno řeky. Nešlo o žádný malebný rybník, ale o jezero s popadanými stromy, které bylo plné života. Zároveň to ale bylo místo, kde jste strašně cítila tlení – celý ten koloběh života a smrti. Chodil jsem tam od mala rybařit a snít. Tam jsem se napojoval na přírodu. Vím, že to může znít trapně, ale hodně mě to ovlivnilo a nějaká melancholická přírodní linka z téhle doby je v mých obrazech pořád.

Mluví se o vás jako o expresionistovi.

Těch vlivů je víc. Sleduju malířství od starých obrazů po dnešek. Dobrý obraz zasáhne, ať je od Tiziana, nebo od někoho, komu je dvacet. Čistě expresivní malba se podle mě snadno vyčerpá, snažím se o expresi okořeněnou podivností symbolismu a dostávají se mi tam i současné vlivy. Hodně mě třeba zasáhla výstava V barvách chorobných v Obecním domě, která byla o českém symbolismu. Tenkrát mi toho dost došlo.

Co například?

Že se nemusím stydět za to, že jsem podivín, co maluje divné obrazy plné pochybné mystiky. Že můj pohled nemusí být racionální, konceptuální nebo marketingový. Mně se pořád někdo smál, že maluju temné krajinky s žábami a vodníky. Tehdy ještě víc než dnes frčely konceptuální přístupy a já byl za outsidera. A tam mi došlo, že tím outsiderem být můžu a chci.

Martin Salajka: V koruně (2017)

Martin Salajka: V koruně (2017)

FOTO: Martin Salajka

Slyšela jsem, že se učíte tetovat…

To vzniklo náhodou, dostal jsem od kamarádky tetovací strojek. Třeba mě to bude bavit a budu to rozvíjet dál, nebo mě to bavit nebude. Uvidím. Zatím tetuju na vlastní tělo motivy ze svých obrazů. Ale jsem limitovaný tím, kam dosáhnu…

Nelimituje vás i bolest?

Je to zvláštní. Když tetuju sám sebe, bolest vůbec necítím. Když mě tetuje někdo jiný a vidím, jak se blíží jehla, tak ztuhnu a bolí to.

Je nějaký rozdíl mezi tím, když malujete štětcem na plátno – a když tetovací jehlou na kůži?

Každý materiál se chová jinak, proto rád zkouším různé malířské a grafické techniky, pokaždé musím nad zobrazováním uvažovat jinak. Experimentuju třeba s tiskem linorytu na plátno nebo vlepováním grafik, které pak domalovávám. Já rád pracuju, protože potom nemyslím na zbytečnosti. A zpětně vnímám, že každá grafická technika, kterou jsem vyzkoušel, se mi nakonec nějak promítla do malby.

Martin Salajka

Martin Salajka

FOTO: Zuzana Lazarová

Ta kůže je asi nejblíž nějaké rytině, ale přitom je to živé, oblé – a vlastně úplně jiné.

S hledáním námětů asi problém nemáte…

Ať jsem kdekoli, pořád uvažuju nad obrazy. Umělci si dost často stěžují na tvůrčí krizi nebo něco podobného, ale to člověk přestane mít v momentě, kdy neustále pracuje a nedělá si pomlky. Já nad malbou přemýšlím kontinuálně už skoro dvacet let a jeden nápad rozvíjím na mnoha plátnech. Maluju jeden obraz, napadne mě další věc, tak začnu nový, prolíná se to. A to je na tom povolání, které je značně nejisté a hodně psychicky vysilující, největší pozitivum – cítím se naplněný, šťastný, že můžu pořád nad něčím přemýšlet.

Zmínil jste nejistotu. Pocházíte z Uherského Hradiště. Jak bylo těžké se prosadit v Praze?

Samozřejmě, když tu vyrůstáte, máte známosti, vazby, je to asi jednodušší. Ale stejně si nakonec musíte pomoct sama, prověří vás to, jestli jste do toho zapálená, nebo ne. Výtvarné umění je přitom taky byznys, takže jsou v něm i intriky a boje o moc. Já si vážím toho, že se malířstvím živím. Beru to jako obrovské štěstí. Abych mohl malovat a být v klidu, tak jsem se ve spoustě věcí omezil. Snížil jsem své nároky a ve finále zjistil, že jsem nejšťastnější díky věcem, které nic nestojí. Neříkám, že nemám rád určitý životní standard, ale když na něj zrovna není, tak na něj není a já kvůli tomu nebudu brečet. Budu si užívat to, co jde. A hlavně budu pořád malovat.

Atmosféra mnoha vašich obrazů evokuje čas mezi spánkem a bděním. Jednu ze svých výstav jste nazval Somnambul. Jste nespavec?

Jako malý jsem trpěl nočními děsy, u dětí to bývá běžné. Máte tak intenzivní sny, že běháte po bytě… Pro mě to bylo první setkání s něčím mimo racionální svět, prožíval jsem stavy podobné halucinacím a nějak mě to asi ovlivnilo. Už jako dítě jsem kreslil démonické lidi s ptačími zobáky a jiné divné věci. Noc je pro mě inspirující, často v noci maluju, někdy to přetáhnu až do skoro náměsíčných stavů. Ráno se pak divím, co jsem namaloval.

Je pro vás tedy obraz způsobem, jak dostat ty můry z hlavy ven?

Asi mě to nějak čistí. Občas uvažuju nad tím, jestli těmi temnými obrazy nešířím něco negativního, ale já v tom vnímám spíš melancholii, romantismus… Pro mě je zajímavější mít nějakou svou vizi, byť i podivnou, než vytvářet něco, co je prvoplánově pochopitelné, v zářivých barvičkách, pitomoučké, líbivé. Někomu to, co maluju, vyloženě vadí, ale s tím počítám. Nejsem produkt pro každého.

Jak je pro vás těžké namalovat dobrý obraz?

Je to, jako když chcete chytit velkou rybu na řece. To taky zabere hrozně dlouhou dobu: musíte se naučit číst vodu, prochytat se přes malé ryby, chodit rybařit i v bouřkách a v nepohodlí… Prostě dlouho malujete a pak se to stane, namalujete obraz, ani nevíte jak – a je tam všechno, co jste chtěla. A rázem zapomenete na nezdary a trápení, které tomu předcházely.

Martin Salajka: Jezero (2016)

Martin Salajka: Jezero (2016)

FOTO: Martin Salajka

Co je pro vás důležité jako pro člověka a pro malíře?

Chci žít tak, aby po mně zůstaly kvalitní obrazy a abych obstál v životě nepokřivený a svobodný. A pak mám takový sen: kdybych někdy zbohatl, tak bych si koupil jezero, nejlépe starou štěrkovnu, a vytvořil v něm a kolem něj dokonalý ekosystém. A tam bych maloval a rybařil zároveň. Potom by po mně zůstaly obrazy i kus krajiny.