Žádné město není neviditelnější než Benátky, protože ty jsou městem vysněným, které toužíme spatřit, ale z něhož máme také strach, že se nám ukáže jen tak, jak ho všichni již předem známe z pohlednic, fotografií, filmů, všemožných reklam či z videí sdílených na sociálních sítích.

Benátky jsou hádanka, kterou jsem dlouho nemohl rozluštit nejspíš i kvůli tomu, že jsem je poprvé navštívil, když byl zrovna listopad, a bydlel jsem na Lidu v secesním hotelu Ausonia & Hungaria. Za okny mlžný opar, uvnitř stylově ošuntělý nábytek, těžké sametové závěsy a v hlavě obraz umírajícího Gustava von Aschenbacha v Bogardově podání a tóny Mahlerova adagietta z Páté symfonie, které nešlo potlačit. Kamkoli jsem vkročil a na cokoli se podíval, okamžitě se mi vybavila filmová scéna, slavný obraz, esej nebo románová kapitola. Před očima jsem měl Viscontiho, Manna, Ruskina, Goetha, Jamese, Canaletta, Moneta, Whistlera, Hodgkina, Zrzavého a mnoho dalších, ale o to marněji jsem hledal, kde se za těmito scénami, texty a obrazy skrývají Benátky.

Hřbitov Brion od benátského architekta Carla Scarpy

Hřbitov Brion od benátského architekta Carla Scarpy

FOTO: Profimedia.cz

Po několika dalších krátkých návštěvách jsem byl natolik zklamaný, že jsem málem uvěřil pamfletu francouzského filosofa Régise Debraye Proti Benátkám, podle něhož ten, kdo chce spatřit Benátky, musí nejprve zemřít. Proti umrtvující namyšlenosti vysoké benátské kultury, jejímž symbolem je údajně divadelní přetvářka a maska, staví Debray živočišnou krásu Neapole. Věty jako „Neapol závisí na temperamentu, Benátky si vyžadují vzdělání“, „Proč se v Benátkách s jejich odpudivě nasládlou vůní řas a hořce nakyslou vůní vlhkého dřeva člověk cítí jako v nekropoli, zatímco Neapol plná hrobů překypuje životem?“ nebo „V Benátkách jsou kostely, ale v Neapoli náboženství“ se valí na čtenáře a leckdo jim může podlehnout, obzvlášť pokud splyne s davy turistů obtěžkávajícími San Marco a Rialto.

Teprve odbočka do klidnějších částí Dorsodura nebo Cannaregia umožní člověku nadechnout se a zjistit, že Benátky mají nejen světlo a barvy, ale také vůni a hlas. Tam se ukazuje, že psát proti Benátkám a stavět proti jejich údajně vyumělkovaně mrtvolným kanálům bezprostřední energii neapolských ulic je jen další cetka z hromady klišé sepsaných o tomto městě a zkratkovitá variace na tezovitý protiklad vysoké a nízké kultury. Debray píše coby estét, který si připadá jako obrazoborec, ale ve skutečnosti jen potvrzuje klasický kánon kulturního snobismu a je naprosto slepý k tomu, co činí i v dnešní době z Benátek výjimečné místo na této planetě, totiž k jejich schopnosti z každého obrazu učinit zrcadlo a nabízet sama sebe právě ve třpytu, odstínech a barevných tónech takového zrcadlení i všech iluzí a snů, které jsou s ním spojené.

Hřbitov a muzeum

Benátky se nabízejí ve slavných obrazech i tradičních zrcadlech, jejichž výroba město kdysi proslavila, ale snad úplně nejvíc v acqua alta přicházející v zimě s vysokým přílivem a nabízející těm pozornějším jedinečnou podívanou odehrávající se v zrcadle mořské hladiny zklidněné benátskými paláci a kostely.

Dnešní Benátky se potápějí mnohem víc pod hrozivými záplavami turistů než v moři, ze kterého se zrodily, ve vodě, která jim vlila život i sílu, jaké ve své době neměly ve Středomoří srovnání. Možná i proto je lépe k městu přistupovat nejprve s pevnou půdou pod nohama a prostorem okolo sebe, takže pevninské Benátsko s městy jako Padova, Vicenza či Verona je vhodnějším výchozím místem i pro porozumění samotnému městu na laguně.

Po celém Benátsku stojí Palladiovy paláce a vily, ale aby člověk definitivně pohřbil vykřičené stereotypní představy a klišé o Benátkách, nejlépe je začít na vesnickém hřbitově v San Vito d’Altivole poblíž Trevisa, jehož samostatnou část tvoří hřbitov Brion od benátského architekta Carla Scarpy. Namísto Mannovy smrti v Benátkách nebo Debrayho provokativní výzvy raději umřít než Benátky se jako možný klíč k městu nabízejí právě Scarpovy betonové hrobky postavené v sedmdesátých letech minulého století.

Hřbitov Brion tvoří vedle sarkofágů esteticky spojujících starověký Egypt s futurismem vesmírných stanic i kaple nebo meditační pavilon s jezírkem, který je inspirovaný japonskou kulturou. Brutalistní masu betonu odlehčují abstraktně geometrické vitráže i kachličky a propylaeum uvádí příchozího doslova do transu geometrických tvarů, které mu ovšem současně zprostředkovávají pohled do poklidné scenérie. Beton tu nevytváří clony, ale naopak otevírá nové cesty pro světlo a sluneční svit a vzduch volně proudí všemi stavbami, které jsou obklopené stromy a zasazené do zelenající se přírody.

Voda je na hřbitově Brion stejně přítomná jako v nedalekých Benátkách. Zrovna tak jako na benátské laguně se i tady střídají nejrozmanitější architektonické styly, estetické přístupy a kulturní tradice, aby daly vzniknout unikátnímu dílu a prostředí. A stejně jako ve slavných dobách benátské republiky se i zde na venkovské pevnině spojilo bohatství konkrétního rodu s uměleckým duchem a imaginací, aby se zrodil nadčasový monument.

Tizian: Nanebevzetí Panny Marie (1516–1518)

Tizian: Nanebevzetí Panny Marie (1516–1518)

FOTO: archív, Právo

Benátky vyrostly v tenké štěrbině mezi nebem a mořem, kde se stýká Západ s Orientem i chaos přírodních živlů s řádem lidského ducha a kde plundrování dobytých zemí současně vedlo k vybudování kulturních skvostů, jakým je i jeden z nejzobrazovanějších kostelů na světě, totiž bazilika svatého Marka. Zrodily se z vesnic založených na ostrovech laguny poskytujících relativní bezpečí před gótským a hunským drancováním rozpadající se Římské říše. Voda je vždy chránila před útoky z pevniny a mělčina laguny zase před útoky z moře. I tak se postupně jejich obyvatelé přesunuli z Torcella, kde byla již v 7. století postavena první benátská katedrála a kde jsou k vidění obdivuhodné byzantské mozaiky posledního soudu z 12. století, do bezpečnějších míst, kde dnes stojí Dóžecí palác, bazilika svatého Marka a další kostely a scuoly s díly Belliniho, Carpaccia, Tintoretta, Veroneseho, Tiziana, Tiepola a mnoha dalších.

Zatímco v jiných městech návštěvník najde muzea a galerie, ve kterých jsou shromážděné důležité památky, Benátky jsou celé jedno velké muzeum, které si člověk musí prochodit a důkladně prohlédnout do všech detailů a zákoutí, aby mu porozuměl. Nestačí mu obvyklé tři turistické dny, během kterých může jen zběžně navštívit hlavní místa a ostrovy. Potřebuje minimálně tři týdny, aby dokázal vstřebat všechnu tu velkou nádheru počínaje Tizianovým Nanebevzetím Panny Marie ve Frari přes Tintorettova plátna ve vedlejší Scuole Grande di San Rocco a Veroneseho díla v kostele San Sebastiano až po Belliniho oltářní obraz madony v kostele San Zaccaria.

Stejný čas je zapotřebí i k tomu, aby člověk v tomto koncentrovaném prostoru pochopil nejen očividné orientální vlivy v gotických palácích, ale také napětí i souhru mezi Sansovinovými a Palladiovými renesančními skvosty. Ten, kdo je zhýčkaný Brunelleschiho kupolí florentského dómu, lodžií Ospedale degli Innocenti, kostelem San Lorenzo nebo kaplí Pazziů postavených ve Florencii o sto let dříve, si může myslet, že Palladiovy kostely a paláce jsou již příliš efektní a postrádají duchovně revoluční překvapivost a čistotu geometrického ducha a matematických řešení. Palladio ovšem žil a pracoval v Benátkách, které se ani v renesanci nepyšnily platónskými idejemi, nýbrž nákladnými šperky, a proto jeho kostely zdobí lagunu jako vybroušené drahokamy obdivované všemi, kdo toto město kdy navštívili.

Malíři a sklo

Jen ten, kdo spatří San Giorgio Maggiore na vlastní oči, může pochopit, proč ho tolikrát namalovali Turner nebo Monet a proč se právě na tomto místě planety formovaly základy moderního malířství. V této impresi místa lze totiž v jedné vteřině spatřit věčné a okouzlující divadlo celého vesmíru. Jak věděl Monet, zachytit ho lze v kteroukoli roční a denní dobu, ale o to připravenější musí být umělcovo oko a ruka, aby se takový okamžik nepromeškal. Dokazují to i obrazy nedávno zemřelého britského malíře Howarda Hodgkina, v jejichž zdánlivě abstraktních kompozicích a barevných odstínech se ve skutečnosti Benátky zrcadlí a třpytí zrovna tak svůdně jako na těch nejslavnějších Monetových či Turnerových plátnech.

Nelze psát o benátských architektonických špercích a nezmínit se o barokních excesech San Moise, a hlavně Santa Maria della Salute – přitom právě v tomto kostele, co vypadá jako ten nejnazdobenější dort v cukrářské výloze, návštěvník spatří hned několik vrcholných Tizianových děl, z nichž Seslání Ducha svatého patří mezi ty, od nichž vede přímá cesta k modernímu impresionismu. Holubice Ducha svatého je doslova cítit benátským mořským vzduchem a prozařuje oblohu i celý prostor právě takovým světlem a barvami, jaké poslední stovky let hledají na svých paletách malíři, kteří již nepřijíždějí do Benátek hledat bohatství, slávu nebo jiné požitky, ale vracejí se sem vždy a znovu, aby objevili to, co zde před nimi našli renesanční a barokní mistři a co se nedá nalézt nikde jinde na světě.

Podobně dramatická je i barevná a světelná kompozice Tizianova Zvěstování v kostele San Salvador a člověku se při pohledu na něj i další vrcholná díla tohoto malíře rozesetá po celém městě neodbytně vybavuje historka popisující setkání Michelangela a Tiziana, které zorganizoval a zaznamenal Giorgio Vasari.

Tizian tehdy Vasarimu s Michelangelem ukázal svůj poslední obraz Danaé, který oba muži způsobně pochválili, a poté si Tizian s Michelangelem vyměnili komplimenty, že to právě ten druhý je skutečným umělcem a největším malířem. Když se ovšem Vasari s Michelangelem ze schůzky vraceli, začali, jak to bývá, Tiziana kritizovat a Michelangelo pronesl památnou větu, že má sice rád Tizianův styl a to, jak pracuje s barvami, ale „je velká škoda, že se v Benátkách od začátku ne učí dobře kreslit a nestudují víc metodologicky.

Kdo by se ovšem nechal svazovat racionální metodou tam, kde ho přímo inspirují vizuální orgie přírodních živlů?! A jak později dokázali impresionisté, i barvy mají svou vědeckou teorii, která otevřela strnulému evropskému malířství v 19. století nové cesty vedoucí právě přes Benátky!

Benátská „acqua alta“

Benátská „acqua alta“

FOTO: Profimedia.cz

Benátská sláva se zrodila z námořního ducha vojenských výbojů i obchodních dohod, jakými žilo odnepaměti celé Středomoří. Město tak přiváželo umělecké předměty i umělce a s nimi jejich dovednosti, které obratem obchodně využívalo, jak ukazují i dějiny sklářství na Muranu.

Sklo, vynalezené před mnoha tisíci lety v Mezopotámii, patřilo vždy k obchodním artiklům a syrští skláři byli v římských dobách slavní svým uměním podobně, jako se to ve středověku podařilo Benátčanům z Murana. I dnes si tak lze v pokladnici baziliky svatého Marka prohlédnout antické sklo s dionýskými výjevy nebo islámské skleněné artefakty z prvního tisíciletí, ale především je možné v galerii moderního umění v Ca’Pesaro i v muzeu skla na Muranu objevit modernistické skleněné mísy a vázy od již zmiňovaného Carla Scarpy, který tu začínal coby návrhář slavné sklářské firmy Venini.

Benátky jsou nejen muzeum, ale zároveň i výkladní skříň. Stačí na náměstí svatého Marka nahlédnout do někdejšího reprezentativního obchodu Olivetti, který Scarpa navrhnul již v padesátých letech 20. století. Pravda, i z něj je dnes muzeum, které ovšem, stejně jako Scarpovy architektonické zásahy do historických budov benátské Akademie, muzeí v Castelvecchiu či v Possagnu nebo i muzea v palermském paláci Abatellis, nabízí kromě artefaktů a designu minulosti i vize pro budoucí architekturu. I ve Scarpově práci pro Olivetti se tak zrcadlí nenaplněné možnosti minulosti, které zůstávají uměleckou a architektonickou příležitostí pro budoucnost.

Lev i chiméra

Benátky dokázaly vždy obratně propojit mystérium světa s jeho účelnou organizací a využitím. Je to první evropské město, ve kterém se námořní lodě vyráběly průmyslově podle racionální organizace a dělby práce, ale také místo, které v touze získat prestiž a status zorganizovalo v roce 828 výpravu, aby z Alexandrie jeho obchodníci odcizili a převezli ostatky svatého Marka, které tam zázračně dokázali objevit. K ospravedlnění této krádeže stačily věty Pax tibi Marce, evangelista meus. Hic requiescet corpus tuum (Mír s tebou, Marku, můj evangelisto. Tady spočine tvé tělo). Tu měl podle benátské tradice pronést anděl k evangelistovi, který v oněch časech putoval Evropou. Když má Řím svatého Petra i Pavla, tak Benátky musely mít svatého Marka, protože jakýkoli jiný světec by takovému slavnému a mocnému městu nemohl být dostatečně dobrý! Však i poté, co bazilika svatého Marka v roce 976 vyhořela, byly ostatky svatého Marka znovu „zázračně“ objeveny a uloženy pod oltář nové budovy vysvěcené v roce 1094.

Ikonografický a politický symbol Markova okřídleného lva lze nalézt všude po celém městě i na pevnině tam, kde kdysi vládla Benátská republika, jejíž politické zřízení nemělo ve středověké Evropě obdoby. Zrcadlily se v něm římské politické tradice a principy i v době, kdy z antického impéria zbyly pouhé ruiny, které musel Palladio a další znovu rekonstruovat a přeložit do novověké evropské imaginace.

Je to ostatně podobné jako se sochou okřídleného lva na jednom ze dvou sloupů benátské piazetty, o němž se soudí, že je to ve skutečnosti čínská chiméra, ke které později benátští řemeslníci přidali křídla, aby se podobala lvu svatého Marka.

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Pod vlivem těchto chimér neustále kolujících mezi Západem a Orientem mě při vzpomínce na Benátky napadá jiná věta Marka Pola konverzujícího v Calvinově Neviditelných městech s Kublaj-chánem: Možná, že ze světa zbyla jen pustina pokrytá smetišti a visutá zahrada sídelního paláce Velkého chána. Oddělují je jen naše víčka, ale nikdo neví, co je venku a co je uvnitř.

Teprve nedávno jsem zjistil, že kapesní formát knih, jak ho dnes známe, vynalezl v 16. století benátský tiskař Aldo Manuzio. Proto obzvlášť jemu děkuji, že mě po jeho městě mohl doprovázet Italo Calvino i Marco Polo a že díky nim se mi Benátky zrcadlí před i za mými očními víčky.