Petr Pithart: Ruská lekce z paměti

Projekt se jmenuje Poslední adresa. Stojí za ním ruská nezisková lidskoprávní organizace Memorial, k níž se přidal ÚSTR a České centrum Moskva. Pracuje na tom mnoho našich i ruských lidí. Dílo vzpomínání nebude nikdy ukončeno, protože Rus je velmi širá: táborů se do ní vešly tisíce…

Kolem stojí dvacet třicet lidí. Organizátoři, často ženy, ale i několik dalších. Prý i lidé z domu. Byli předem upozorněni, tedy přišli, dívají se a poslouchají, vždyť možná bydlí právě v bytě po zmizelých. Prvním byl architekt Antonín Urban, který šířil v tehdejším SSSR módní styl Bauhaus, ale pak se z něj jako z cizince vyklubal – špion. Druhým byl Konstantin Mašek, automechanik z Pardubic, zřídil si autodílnu, ale pak se ukázalo, že byl – taky špion. Inu, cizinec. Dalšími špiony byli dělník Ignát Petruk a úředník Vladislav Petras. Poslední ten den byla tabulka upomínající na učitelku tance Gertrudu Arosevovou. Tančila a tančila, ale jako cizinka orgány neoklamala.

Na nedělní ulici jsme nápadný hlouček, s akušroubovákem, díry byly už pečlivě předvrtané, přenosný žebřík přivezen, kytička připravena, říkáme o těch zmizelých to málo, co víme, u toho kamery novinářů, také ČT, pan Karas. Bleskne mně hlavou: Co když teď přijede policie? Jsou to staré asociace, kterých se nemohu zbavit. Organizátorka paní Nina mě však upozorňuje, že jsme v městském obvodě, kde Putinova strana komunální volby nevyhrála, že takových je v Moskvě většina a že zrovna v tomto máme dokonce starostu. Ano, jistě, takhle je to jen v Moskvě. A v několika dalších větších městech. A jsme doma: elity, kavárna… Metropole a zbytek země.

Připevňováním destiček je završena několikadenní akce Lessons of 1968. Organizuje ji Nadace Michaila Gorbačova a právě Memorial, který se probudil k životu již za perestrojky. Hledá, nalézá, shromažďuje a v Muzeu gulagu zčásti vystavuje všechno, co po vězních zůstalo. Nejen papíry věznitelů, „svazků“ mají mnohem méně než u nás, ale i osobní věci: dopisy, kufry, tužka, nožík, šperky… Dole ve stísněných suterénech si prohlížíme obsah jedné krabice. Je to i s vyprávěním na hodinu. Našel se zašifrovaný zašitý moták, který byl po desítkách let rozluštěn… Vidím, jak i našincům občas slzí oči. Stařičká kabelka se rtěnkou je působivější než papíry kágébáckých vymučených protokolů, zejména když dáma z Memorialu po letech hledání dokáže zrekonstruovat život, putování po gulazích, oné ženy, která tu rtěnku používala.

V Evropě se už roky pěstuje jiné, podobné připomínání: do dlažby se pevně zasazují kameny s mosazným povrchem, Stolpersteiny (kameny zmizelých), se jmény Židovek či Židů, před domy, z nichž zmizeli do nacistických koncentráků a nevrátili se.

Kdo si destičky v dlažbě či tabulky na stěně domu všimne? Většina jen projde kolem. Jeden z tisíců, desetitisíců se ale zastaví a přeslabikuje jméno. Něco mu proletí hlavou. Co když je to pro ty zmizelé víc než odborný text kdesi v časopise s nákladem pár stovek? Už nejsou tak docela zmizelí.

Jsme tu, skupinka mladých historiků, novinářů, sociologů a za starší já, abychom si řekli, co je poučení z osmašedesátého – Lessons of 1968. Každý den někde jinde, všude na přátelské půdě. Gorbačov posílá konferenci pozdravy, nemůže přijet, je v nemocnici. Dělá mu prý zle počasí, tedy vedra.

My ostatní mluvíme o tom „poučení“ z roku 1968: v Rusku veškeré žádné, ba spíše opačné, u nás lidé vzpomínají na tu noc a na těch pár dní, než byli z Moskvy vráceni Dubček a spol. s podepsaným lejstrem, jehož obsah měl být tajný – s kapitulací. Oněch prvních šest dní bez nich bylo ale skvělých: národ poprvé ve svých dějinách bez vůdců! Skety zalezly a lidé jednali: statečně, chytře, vtipně. Psali, tiskli, vydávali, vodili okupanty za nos. Zkoušeli s těmi na tancích i mluvit, i když věděli, že neuspějí.

Jak se u nás vzpomíná na to, jak se potom ustupovalo, rezignovalo? Jak jsme se nechali 21. srpna 1969 seřezat na Václaváku a mnohde jinde a jak na nás Dubček hned druhý den vytáhl stanné právo, na to se raději nevzpomíná. Na normalizaci také ne. Na to, jak musely milióny lidí odvolat, co slíbily, jen aby si udržely postavení. Jistě, neodvolali všichni. A trvalo to dvacet let. Jaro, plné snů a nadějí, že bude líp, je převrstveno usilovným zapomínáním a snad, doufám, sem tam i studem. Jak vzpomínat na něco, co jsme před prověrkovou komisí sami poplivali – dodatečně souhlasili se vstupem, odsoudili ty, kterým se věřilo? A pak jsme už skoro všichni mašírovali: do průvodů, k volbám…

Jak že jsme se poučili? Nijak. Putin, bratr Slovan, šlape nemotorným Američanům na paty, muž pořádku a upřímné nechuti k liberalismu. Liberalismu, od něhož nemůžeš odpárat jeho pokleslé formy – protože kdo je odpáře tak, aby nepoškodil podstatu látky?

A jak se v Rusku vzpomíná na těch sedm, ale ve skutečnosti osm statečných, kteří na Rudém náměstí stačili ještě rozvinout transparent Za vaši i naši svobodu, a byl konec? Rány a žalář. Toto jejich heslo bylo a je přesné. Vyjadřuje solidaritu, onen pozapomínaný třetí pilíř jinak zešílevší Francouzské revoluce – bratrství. To je to podstatné, není to šlehačka na dortu. Rovnost a svoboda, to námi všemi cloumá, ale nejde to většinou dohromady, jedno je na úkor druhého a druhé podvazuje první, pořád se jen upravuje vzájemný poměr dvou ideálů, a to je vlastně obsah politiky už dvě a půl století. Vcelku nuda.

Dnes si bratrství trénujeme na těch, co prchají před válkami z Blízkého východu a severu Afriky, které Západ kdysi rozvrátil. Naposledy Libyi. Nám ten trénink jde nejhůř z celé Evropy. Stop imigrantům! – heslo, které sjednocuje národ.

O těch osmi statečných dnešní Rusové nevědí nic. Nevědí nic ani o tom vstupu, o té invazi, o tom nočním přepadení. Když novináři z někoho něco na ulici vypáčí, je to ještě horší, než když tázaný neví nic: To snad bylo tenkrát, když hrozilo, že začne válka, že? Vy jste nás požádali o pomoc? Němci k vám vtrhli, že? Nebo to byli Američani?

Na sympoziu jsem mluvil o dojmech z četby brilantní knížky Milana Šimečky Konec nehybnosti. Autor v roce 1988 sleduje, co se děje u nás i kolem, očekává, že se naplní fatalita „osmiček“ (jaká to hloupost!), a nemůže nevidět, co se děje v gorbačovském Rusku. Tam se doslova žije glasností. Všechno se může říci, napsat. Všechny hrůzy minulosti. Slovo si berou obyčejní lidé i slovutní intelektuálové, ti odbojní i ti, co se pak sešli v think tancích progresivních politiků a co studovali či působili na Západě. Rusko a Rusové jsou opilí pravdou. Všichni perou to prádlo prosáklé krví.

Náhle Šimečka jakoby ustrne: dojde mu, že nikde ani slovo o tom vpádu! O osmašedesátém, že se to nemělo stát, že je to hanba, že by bylo třeba se těm lidem v Československu omluvit. A také Maďarům… a dalším. Nic, toto není pro Rusy, progresivní ani konzervativní, byť jen okrajové téma.

Na té zvednuté hladině glasnosti, protistalinské, protileninské, protibrežněvovské, v té touze po osvobodivé pravdě o minulosti se nikdo nezmíní, jak Rusové chránili svou vlast také za hranicemi, jak rozšiřovali své impérium, sféry vlivu, přímé či nepřímé moci: do té řeky plné krve nikdo, ani umělci, neuronil slzičku za kdysi okupované Československo. Jediný básník-výtržník Jevtušenko napsal hned v prvních dnech po srpnu 1968 výkřik o tom, jak se tanky valí Prahou. Pak už nikdo nikdy nic. Trpěli jen Rusové. A že oni to umějí.

V tomto ohledu nemají špatné svědomí ani ti nejlepší z nich. Tady jsou náhle zajedno: že musejí být silní, budit strach nebo i hrůzu. Když jde o území, o půdu, na kterou kdy stouply boty ruských vojáků, kde leží jejich hroby, platí, že tam mají Rusové právo. Právo v jejich jakémsi širším, nám nepochopitelném smyslu.

Je to kruté, ale nemůže mne to nenapadnout: není to nějaký s prominutím mindrák z toho, že se nenaučili vyrábět nic jiného než naftu a rakety a musí si to nějak kompenzovat? Třeba tím, že jiní z nich mají strach?

V dnešní Moskvě strach nemám. Je opravená, dokonale uklizená desetitisíci Tádžiky a podobnou „chátrou“ z jihu, nikde žádný bezdomovec. A není to proto, že se blíží fotbalové mistrovství. Babičky, které na schodech metra prodávaly páry obnošených, ale vypraných ponožek, už tam nejsou. Není to tak, že by byly vyhnány, není zapotřebí prodávat ponožky. Mají se lépe. Rusové se mají o hodně lépe. Když přišel Putin, náhle prudce vyletěly ceny všeho, co má Rusko pod zemí. Daleko nejlépe se ovšem mají Moskvané, o něco málo hůř Petrohradští, pak už to jde dolů.

Dělá se mnou rozhovor ruská internetová televize. Redaktoři jsou v otázkách opatrní, korektní, ale otevření. Otevřenost vyžadují i ode mne. Nevím, kolik lidí si ten rozhovor pustilo, určitě ne milióny. Svoboda slova je odměřená, její hranice střežené: nikdo ale nemůže říci, že neexistuje. Důležité přece je, že Putina je možné kritizovat až za okraj korektnosti. Ale pořád někdo počítá: kolik procent lidí tohle vidí, slyší?

Občas nějaká novinářka či novinář zemře násilnou smrtí. Kreml je rozhořčen, vraha někdy najdou, ale toho, kdo ho poslal, nikdy. Rusko má v Čečensku zásobárnu vrahů na požádání. Rusové nemají Čečence rádi a neláska je vzájemná, a tedy oboustranně výhodná.

V Rusku zkrátka není totalitní režim; nehrajme si s tím vážným, těžkým pojmem, nedevalvujme jej. V Rusku mají, co zatím chtějí: režim autoritářský, ve verzi soft. Přizdobený atributy carství. Co je ještě soft a co už by nebylo, určuje se právě vraždami novinářů: tady vaše opoziční svoboda pro pár procent končí. Dejte si pozor.

Volby jsou svobodné! Tady ale svoboda také někde končí. Ty si klidně kandiduj na prezidenta, ale ty už ne. Ne že bys nemohl, ale máš smůlu, jsi právě ve vězení. Na pár týdnů, to úplně stačí.

Náhle se ocitám v luxusní konferenční místnosti vládní komise, která má v zadání pečovat o rozvoj občanské společnosti a dbát o dodržování lidských práv. V čele stojí jeden z poradců prezidenta. Novinář a profesor práv. Sympatický muž mého věku, v roce 1968 vyloučen ze studia. Kolem něj desítka inteligentních spolupracovníků. Jsou mi k dispozici tři hodiny, musím to sezení pak sám ukončit. Vyprávějí, díky jaké velkorysosti prezidenta komise vznikla a rozšiřuje se. Má devatenáct sekcí a na výjezdních zasedáních v místech, ve kterých pobudou tři dny, řeší zapeklité případy.

Ptám se na nový zákon, podle něhož je každá nevládní organizace povinna oznámit na sebe, že je „agent“, myšleno agent cizí mocnosti, pokud s nějakou spolupracuje, pokud ji nějaká podporuje, také zajisté i materiálně. Všechny velké nevládní neziskovky jsou dnes takové, planetární, a dobře tak. Lékaři bez hranic, Amnesty International, Human Rights Watch, Greenpeace… Ptám se s nehraným rozčilením: Memorial, jehož jsem hostem, je tedy také agentem? Já sám tedy způsobuji, že oni jsou agenty? To je přece… Ano, takový zákon existuje, znepokojuje nás, pro naši komisi je to velmi nešťastná norma, my tady jsme si vědomi, že se dá snadno zneužít, hlídáme to…

Potom je tu ta vleklá nepříjemnost. Sami s tím začínají. Pan poradce se docela rozčilí: případ Magnitskij! To je tak bolavé, že jsme zřídili zvláštní subkomisi, poslední, devatenáctou. Věnuje se tomu případu výlučně, protože je to pořád velký živý skandál. Nekonformní právník, který pracoval pro řadu zahraničních firem v Moskvě, zemřel ve vazbě. Docela se nám dařilo ten případ rozmotávat, říká předseda komise, ale pak se to zpolitizovalo a všechno se zastavilo. Jak zpolitizovalo, ptám se, u vás se přece politika v našem smyslu nepěstuje? – Jak? Vložily se do toho státy! A všechno vyšetřování zkazily! Američani i naši. Američani, ti nabobové, se chovají, jako by pořád vyráběli 50 procent světového HDP, a přitom vyrábějí sotva dvacet! A pak se do toho nabourali naši, my vyrábíme jenom 1,4 procenta… A všechno je v tuto chvíli v háji… Čísla byla jeho, rozhořčení vypadalo věrohodně.

V komisi působí skoro padesát členů a jednou za rok je přijme u obrovského stolu ve zlaté síni Kremlu sám Putin. Každý mu může říci, co chce. Když předseda prezidenta poprosí o zásah, Putin mu vyhoví. Zvedne před ním telefon, zavolá ministrovi: Tak kde ten návrh zákona vězí? Pořád ještě u vás? Tak sebou pohněte! Návrh zákona, který trčel na jednom ministerstvu rok, je druhý den v Dumě.

Předseda má nepochybně dojem, že slouží dobrým věcem. Když může za prezidentem a ten může – všechno.

Tímto stylem práce, založeném na protekci směrem nahoru a poslušnosti směrem dolů, nikoli tedy na pravidlech, lze postihnout pár procent nepravostí. Ostatně i v Česku, kde máme pravidla, spousta nepravostí zůstává neobjevena, nepojmenována, neodhalena, nevyšetřena… Říkáme tomu chabá vymahatelnost práva. Systém „zavoláme prezidentovi“ skýtá všem uspokojení a pocit hrdosti. Pro toho, kdo zavolá, i pro toho, kdo je volán a všechno zařídí – osobní pocit zadostiučinění z dobré práce: děláme samé dobré věci, pomáháme spravedlnosti, kde se dá.

A kde se nedá? Kde není, kdo by komu zavolal? To je všechno daleko. Ale to je to pravé Rusko, obojí. Bohaté Rusko Moskvy – a chudé Rusko venkova, které je ovšem na Moskvu a na cara v Kremlu hrdé.

Ještě z Prahy z poloviny šedesátých let znám ruského novináře. Vyprávěl skvěle drsné vtipy o Stalinovi. Po 21. srpnu byl s dalšími několika kolegy deportován z Prahy. Jako nakažený. Pak léta nic a náhle čtu, že je velvyslancem ve Washingtonu. Potom stojí u vzniku opoziční strany JABLOKO. Založili ji čtyři liberálové („L“ v názvu strany je první písmeno jeho příjmení), v čele s Javlinským. Strana ve volbách získává procento, dvě.

Jako předseda Senátu jsem se chtěl se svým dávným známým v Moskvě před lety setkat. Právě tehdy byl totiž jmenován ombudsmanem. Celého Ruska! Přijde, je ještě trochu překvapen. Ptám se, jak mohl Putin jmenovat zakladatele opoziční politické strany ombudsmanem? Inu, asi mohl, krčí rameny Voloďa. Co po tobě chtěl, když tě jmenoval? Jaké záruky jsi mu musel dát? Uraženě odsekl, že žádné, to by přece tu funkci nevzal. Pak ho po čase vidím v televizi na pohřbu u rakve zavražděného vůdce opozice Borise Němcova.

Voloďa byl ombudsmanem celých deset let. Když se ho dnes ptám, čeho dosáhl, vypráví docela vzrušeně o několika případech. Ale i tak v tom cítím ironii a pocit bezmoci. Pořád to ostatně prokládá drsnými politickými vtipy a cynickými postřehy nejen o současném režimu, ale o všech režimech.

Sedíme v nejluxusnější restauraci, v jaké jsem kdy v životě byl, na střeše jednoho z moskevských mrakodrapů. Co zůstává po staletí stejné, to jsou bliny, pelmeně, kaviár, to všechno prolévané krystalicky čistou vodkou. Hodně smetany, hodně vodky: dobrá, osvědčená kombinace, nikdo se neopije hned. Voloďa je v závěru života senátorem (horní komora Dumy).

V Praze musel v srpnu 1968 věci naházet do prostěradla, neměl dost kufrů, aby stihl vyměřený čas deportace. Určitě si dobře pamatuje, co se u nás tehdy dělo. Raději se neptám, zda je mu to líto. Rus je velmi širá, sama neví, kde končí, ale jedno vědí všichni, že všude hrozí nepřítel. Proto musejí mít cara a umět trpět. Litovat dokážou zřejmě jen sebe. Jistě se to dá pochopit, musí se to pochopit, ale jde z toho strach. Osm miliónů padlých vojáků ve válce! Třináct a půl miliónu civilních obětí. My měli za nacismu tři sta šedesát tisíc obětí, z toho dvě stě sedmdesát tisíc Židů.

Připevňovat tabulky a zasazovat dlaždice se jmény třeba pana Maška nebo pana Horowitze, to je asi to nejpošetilejší a zároveň to nejpřípadnější, co lze dnes tváří v tvář našim děravým pamětím dělat.