Americký antropolog David Graeber píše o tom, jak se ve třicátých letech předpovídalo, že do konce 20. století budou mít vyspělé země jen patnáctihodinové pracovní týdny. Navzdory ohromujícímu technologickému pokroku, který od té doby lidstvo zažilo, však funguje osmihodinová pracovní doba v mnoha zemích včetně naší už sto let. Podle Graebera je to tím, že je volný čas pro vládnoucí vrstvu vlastně hrozbou; lidé s dostatkem volného času totiž mohou začít klást nepříjemné otázky a narušovat status quo.

Je pravda, že po osmi hodinách v zaměstnání – ke kterým si připočítejme obvykle neplacené přesčasy nebo dlouhé dojíždění – je každý rád, že ještě zvládá zajistit nutné potřeby své a svých blízkých a pak se může svalit do postele. V takovém nastavení člověka samozřejmě žádné rušivé myšlenky nenapadají. Jsme šťastni, pokud se nám daří úkoly a povinnosti zvládat. Přemýšlet nad jejich relevancí je něco, na co už nezbývá energie.

Pozoruhodné je, kolik z nás si tohle uspořádání rámuje jako výhodu. Ptát se, jestli není spíše užitečné pro udržování moci než nutné z hlediska chodu a fungování společnosti, je nám nepohodlné.

Klára Vlasáková

Klára Vlasáková

FOTO: Ondřej Lipár

Pokud však vezmeme v potaz, jak se s postupující automatizací rychle proměňuje charakter celé řady povolání, jak nás nahrazují stroje, dost možná bude přerámování role práce v našich životech brzy nevyhnutelné. Do úvahy se pak jistě dostane řada věcí jako třeba základní nepodmíněný příjem (tedy dávka vyplácená všem obyvatelům a obyvatelkám; přičemž ale mnozí její zastánci zdůrazňují, že tato suma musí být dostatečná a nesmí se stát náhradou sociálního systému), ale zatím si vystačme s jednoduchou otázkou z úvodu: Jak bychom naložili se svým časem, pokud bychom při zachování důstojných podmínek pro život nemuseli denně pracovat osm hodin?

Osobně si idealizovaně představuju chvíle strávené s blízkými, čtením, psaním, lelkováním… Ale už ta samotná představa mě naplňuje těžko popsatelnými pocity provinění a úzkosti. Budu takhle dost užitečná? Bude to takhle v pořádku? Natolik jsem přivykla současnému nastavení, že je pro mě náročné a rušivé vůbec jen promýšlet alternativu. Jenže takovou alternativu promyslet musíme, jinak nás nastupující změny zastihnou nepřipravené, zmatené a vyděšené. Jen jestli na to budeme mít při našich zaměstnáních dost energie.