V knize Sapiens píšete, že neexistuje smysl života, jak si ho obvykle představujeme, v knize Homo Deus dodáváte, že nemusí existovat ani naše individualita. Jestli je to tak, jaký má smysl o cokoli usilovat, psát knihy nebo dělat novinové rozhovory?

Když lidé hledají smysl života, většinou očekávají nějaký příběh. Člověk je zvíře-vypravěč, přemýšlí v příbězích a věří, že takto funguje i celý vesmír – že má své hrdiny a padouchy, konflikty a rozřešení, vyvrcholení a šťastné konce. Myslíme si, že abychom porozuměli smyslu života, musíme poznat příběh univerza a odhalit svou roli v něm. Ale vesmír není příběh. Nemá žádný scénář a my v něm nehrajeme žádnou předurčenou úlohu. Všechna vyprávění o univerzu – typicky jde o náboženství – jsou jenom fikce, které jsme si vymysleli.

Když tohle lidé slyší, často je to vyděsí. Bez kosmického příběhu nechápou, v čem spočívá podstata bytí. Jsou jako někdo, kdo mnoho let studoval herectví, aby v den své promoce zjistil, že se zavřela všechna divadla i filmová studia. „Co máme teď dělat se svým životem?“ ptají se.

Ale není proč si zoufat, skutečnost je pořád tady. Nemůžeme vzít roli v žádném hraném dramatu, ale proč bychom něco takového vlastně měli chtít? Když se vzdáme všech fikcí, uvidíme skutečnost mnohem jasněji než dřív, což je o hodně lepší než jakýkoli příběh. Když ráno vstaneme, můžeme se zaměřit jenom na realitu. Pokud doopravdy poznáme pravdu o sobě a o světě, nemůžeme se pak už kvůli ničemu cítit mizerně. Ale to se samozřejmě snadněji řekne, než udělá.

V knize Sapiens také pokládáte otázku, k čemu je nám rozvoj zemědělství, měst, písma, peněz, impérií, vědy a průmyslu, pokud nás to nedělá šťastnějšími, než byli naši předci. Jsme připravení na odpověď, že je nám to možná opravdu všechno k ničemu a celá naše civilizace může být založená na mylném předpokladu?

Lidé byli vždycky mimořádně dobří v získávání moci, ale už ne v jejím proměňování ve štěstí. Proto jsme dnes mnohem mocnější a náš život je určitě pohodlnější než kdy dřív, ale není jisté, jestli jsme zároveň šťastnější. Když srovnáme naše životy s tím, o čem snili lidé v minulosti, můžeme říct, že žijeme v ráji. Ale z nějakého důvodu se jako v ráji necítíme.

Jedno vysvětlení je, že štěstí nezávisí tolik na objektivních podmínkách jako na našem očekávání – a očekávání se podmínkám přizpůsobuje. Když se věci zlepšují, očekávání rostou, takže i dramatický pokrok nás může zanechat stejně nespokojené, jako jsme byli předtím.

Na ještě elementárnější rovině můžeme říct, že základní lidská reakce na potěšení není cítit se spokojeně, ale chtít víc. Takže čehokoli dosáhneme, zvýší to naši touhu, ne naši spokojenost.

Jestli nezměníme tyto základní mentální vzorce, může nás sice moc, kterou získáme ve 21. století, změnit v bohy, ale budeme velice nespokojení bohové.

Může budoucí nový živočišný druh, který nazýváte Homo Deus, změnit tyto mentální vzorce a být šťastnější, než jsme my?

Je to možné, ale ne jisté. V minulosti jsme se my lidé naučili ovládat svět kolem nás – zvířata, řeky, lesy –, ale protože jsme nepochopili složitost ekologického systému, svou moc jsme zneužili, narušili jsme rovnováhu v přírodě a teď čelíme environmentálnímu kolapsu. Ve 21. století bychom se mohli naučit ovládat svět v sobě – emoce, myšlenky a pocity –, ale protože nechápeme složitost svého vnitřního duševního systému, můžeme tu moc zase zneužít, narušit svou rovnováhu a čelit pak kolapsu sebe sama.

Vy sám praktikujete buddhistickou meditaci vipassaná. Věříte, že se buddhismus pravdě blíží víc než ostatní náboženství?

Je třeba rozlišovat mezi náboženstvím a duchovním cvičením. Spiritualita přináší otázky, náboženství odpovědi. Spiritualita člověka vysílá na výpravu za lepším porozuměním sobě i světu, kdežto náboženství vyžaduje víru v konkrétní posvátné vyprávění, které si člověk nesmí dovolit zpochybnit. Náboženství včetně toho buddhistického nám obvykle brání v hledání pravdy.

Yuval Noah Harari

Yuval Noah Harari

FOTO: archív Yuvala Noaha Harariho

Nevěřím v buddhismus; meditaci vipassaná využívám k lepšímu pochopení, co je realita a co jen příběhy v mé hlavě. Takové cvičení mě nenutí k víře v žádnou mytologii, jediná rada zní pozorovat skutečnost takovou, jaká je. Když jsem se zúčastnil svého prvního meditačního kurzu, náš učitel S. N. Goenka nám řekl, ať sedíme se zkříženýma nohama a zavřenýma očima a začneme si uvědomovat svůj dech, jak prochází našimi nosními dírkami. „Nic nedělejte,“ opakoval. „Nesnažte se svůj dech kontrolovat, jenom vnímejte skutečnost přítomného okamžiku, ať je jakákoli. Když vdechujete, tak víte: teď jde vzduch dovnitř; když vydechujete, víte: teď jde vzduch ven. A když se přestanete soustředit a vaše mysl se odpoutá ke vzpomínkám nebo fantaziím, tak víte: teď se má mysl odpoutala od mého dechu.“ To je ta nejdůležitější věc, jakou mi kdy kdo v životě řekl.

V jednom rozhovoru jste prohlásil, že 99 procent toho, co si uvědomujeme, jsou jenom příběhy v našich myslích. Co to zbylé procento?

Když chcete poznat pravdu, nemusíte věřit v příběh, nemusíte rozumět žádné komplikované teorii, nemusíte nic ovládat, tvořit nebo soudit. Musíte jen přímo pozorovat skutečnost přítomného okamžiku. Meditace vipassaná je založená na nahlédnutí toho, že proud mysli je úzce propojený s tělesnými pocity. Mezi mnou a světem jsou vždycky tělesné pocity – nikdy nereaguju přímo na události vnějšího světa, vždy na své pocity: když jsou příjemné, chci získat víc; když nepříjemné, cítím odpor. I pokud si myslím, že je má reakce způsobená třeba dávnou vzpomínkou z dětství nebo něčím, co jsem viděl v televizi, ve skutečnosti vždycky reaguju na své bezprostřední tělesné pocity. Vipassaná tyto mentální vzorce rozkrývá.

Učíte se porozumět tomu, co je vztek, strach nebo radost. Můžete se dožít osmdesátky, a přitom nevědět, co je vztek, protože jste ho nikdy doopravdy nepozorovali. Když se rozzlobíte, zaměříte se na objekt svého hněvu – třeba na někoho, kdo vám řekl něco ošklivého nebo neuposlechl váš příkaz –, a tak nepozorujete, co se děje ve vašem těle a mysli, jak vztek doopravdy vypadá. Při meditaci naopak přepnete svou pozornost od objektu k prožitku. Jaké to je, když jsem rozzlobený? Co se děje v mém těle? A co v mé mysli?

Jedna z věcí, které z takového pozorování vyplývají, je, že nejhlubší zdroj utrpení je ve vzorcích v naší mysli. Když něco chcete a ono se to nestane, vaše mysl reaguje vyvoláním pocitu utrpení. Utrpení není objektivní stav ve vnějším světě – je to reakce mysli.

Medituju dvě hodiny denně a jednou ročně odcházím na delší meditační pobyt na měsíc až dva. Není to útěk z reality, je to naopak setkávání s realitou. Alespoň dvě hodiny denně vnímám skutečnost takovou, jaká je, a zbylých dvaadvacet hodin jsem zavalený e-maily, tweety nebo veselými videi koček. Bez soustředění a jasnosti vidění umožněných meditací vipassaná bych nikdy nemohl napsat knihy jako Sapiens a Homo Deus.

Zmínil jste, že čelíme environmentálnímu kolapsu. K němu přispívají i zvířecí velkochovy, v nichž navíc působíme nezměrné utrpení živým bytostem. Dokážeme z toho najít cestu ven, když hlavní příčinou je naše vlastní přelidnění?

Můžeme tyto problémy vyřešit, pokud dokážeme moudře nakládat s novými technologiemi. V nadcházejících dekádách biotechnologie zcela změní masný průmysl – jen není jisté jak, vývoj může jít různými směry. Na jednu stranu lze využít biotechnologie k výrobě rychle rostoucích krav, prasat a drůbeže, produkujících víc masa, a nestarat se o jejich utrpení. Anebo můžeme využít biotechnologie k tomu, co nazýváme „buněčné zemědělství“ nebo „čisté maso“ – tedy maso, které se vytváří v laboratořích ze zvířecích buněk, bez nutnosti chovat a zabíjet zvířata. To není science fiction – první „čistý hamburger“ byl vypěstován v roce 2013; pravda, tenkrát stál 330 tisíc dolarů, ale dnes už ho dokážeme vyrobit za 11 dolarů, a za pár let bude pravděpodobně dokonce levnější než hamburger z masa z velkochovu. Na základě patřičných výzkumů a investic můžeme už během deseti dvaceti let průmyslově vyrábět čisté maso, které bude levnější, ekologičtější a etičtější než to z dnešních velkochovů.