Právě potřeba varovat je důvodem, proč kniha vznikla. Albrightová je, jak píše v závěru, „optimistka s velkými obavami“, a tyto obavy z vývoje světové politiky bylo prý nutné přehledně shrnout.

Slovo fašismus se vrátilo do globálního diskurzu v posledních pěti letech, nejsilněji po zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států. Hází se jím směrem k Trumpovi, ale i směrem opačným. Fašisté jsou neoliberálové škrtající sociální dávky; fašisté jsou ekologičtí aktivisté; fašisté jsou nacionalisté odmítající uprchlíky. Fašistou je nazýván ruský prezident Putin; fašistické prvky podle světového tisku vykazuje vláda maďarského premiéra Orbána; fašista je turecký prezident Erdoğan. Albrightová pečlivě převypráví příběhy všech těchto postav, jimž předcházejí ještě Mussolini a Hitler.

Není to žádná pečlivá srovnávací analýza, přesto se autorce daří vypreparovat některé spojující prvky. Podobně jako Umberto Eco ve známém eseji Věčný fašismus (Eco nalezl čtrnáct znaků „věčného fašismu“; jsou to například kultura tradice, iracionalita, odmítnutí modernismu nebo nacionalismus nahrazující chybějící sociální identitu) nachází i Albrightová určité společné charakteristiky, jež se v dějinách neustále vracejí jako symptomy fašistického proudění. Na rozdíl od Eca si Albrightová coby praktická politička více všímá provázanosti politiky a ekonomiky, ale i ona nakonec přechází k obecnějším zjištěním, kupříkladu že „fašismus obvykle začíná příchodem přitažlivého lídra, který využívá nespokojenost lidu tím, že mu slíbí všechno“.

Masy chtějí show

Jistě, nejsou to žádné radikální novinky, užitečnost knihy Fašismus spočívá v historickém shrnutí, které je – jak už to v Americe bývá – silně podbarveno osobní zkušeností autorky. Je velmi působivé, když dá například při popisu Putinova vzestupu k moci k dobru vzpomínku na vzájemné setkání. V osobním rozhovoru je to prý dost otevřený chlapík, v oficiální rovině jednání se soupeři na politické scéně se ale obratem mění v manipulátora moci. Právě aspekt tohoto hraní, určitého typu veřejné divadelnosti, která k populismu a fašistickému hnutí patří, je na celé knize to nejzajímavější.

Madeleine Albrightová a Vladimir Putin v roce 2000

Madeleine Albrightová a Vladimir Putin v roce 2000

FOTO: Profimedia.cz

Albrightová jej poprvé objevuje, jak jinak, u vůdce italského fašismu Benita Mussoliniho. „Mussolini nebyl žádný myslitel,“ píše, „ale byl to nadaný herec, který dokázal hrát svou roli.“ Protože, jak dodává autorka: „Duce byl přesvědčen, že ví, co lidové masy chtějí: chtějí představení, chtějí show!“

K moci se tedy nemusí kráčet prosazováním ideologických zásad ani marketingovým rozborem přání, trápení a tužeb elektorátu, nýbrž prostou schopností sehrát divadelní kus (v roli lídra), kdy budou voliči přesvědčeni, že se o ně někdo zajímá, že o ně někomu jde a že to všechno je součástí širšího společenského hnutí.

V takto laděném politickém boji nejde o hledání pravdy nebo o vytváření nejlepších receptů na problémy společnosti; jde o co nejlepší herecký výkon, nejlepší show, která je přesvědčivá a sugestivní, se správností či pravdou však nemá nic společného. „Vítěze se už nikdo neptá, jestli mluvil pravdu,“ připomíná Albrightová Hitlerova slova, jež zní v době postfaktické povědomě a velmi obludně.

Fašismus je ideově pružný a proměnlivý, z žádné ideje totiž neroste, jeho jedinou myšlenkou je kumulace moci, kumulace lidového potenciálu, bez něhož se neobejde. Napojí se na mocenskou sílu lidu vždy přesně tak, jak je potřeba.

„To, co vytváří fašistické hnutí, není ideologie, nýbrž ochota udělat cokoliv, co je nutné,“ říká Albrightová. Takové hnutí pak nepotřebuje žádné členy, jako mají politické strany, stačí mít vyznavače, věřící.

Tito věřící jsou druhou stranou fašistické rovnice, před níž se Albrightová snaží varovat. Protože fašismus není nějaká výjimka z lidského světa, nýbrž jeho součást. Fašisty se nestáváme, jsme jimi potenciálně všichni, stačí jen v pravou chvíli podpořit ty správné proudy.

Želatinové monstrum

Svůdnost protofašistické práce s mocí ukazuje bývalá šéfka americké diplomacie na řadě případů; jeden je ale zvlášť sugestivní. „Já vám řeknu, jak to tenkrát v Německu bylo,“ cituje autorka svědectví ženy, vyprávějící o životě před válkou. „Seděla jsem v kině se svou židovskou přítelkyní a její třináctiletou dcerou. Na plátně běžela nacistická přehlídka. Děvče chytlo svou matku za ruku a šeptalo jí: ‚Ach, mami, mami, kdybych nebyla Židovka, chtěla bych být nacistka.‘“

Podobně jako Eco i Albrightová připomíná lákavou nabídku fašismu, který – ať už se mu dnes říká jakkoliv – přitahuje své věřící tím, že nabízí odlehčení životní tíhy, a to prostým splynutím s vůdcem, třeba jen v krásně kývajícím davu na sociálních sítích. Zbavování svobody, známý frommovský „útěk před svobodou“, není nic nového, nové je jen to, jak snadno dnes věřící v globální bezdotykové společnosti moderních technologií svého vůdce najdou.

Petr Fischer (1969) je šéfredaktorem ČRo Vltava.

Petr Fischer (1969) je šéfredaktorem ČRo Vltava.

FOTO: archív Petra Fischera

Albrightová proti této společenské subverzi nenabízí nic než jinou víru (ano, žijeme v době nových svatých válek). Víru v demokratickou diskusi, víru ve svobodu, v sebereflexi a v úctu k druhým. A tak se, jako už tolikrát v dějinách, vrací základní lidský úkol, formulovaný kdysi dávno řeckým filosofem Sókratem: Poznej sám sebe, buď sám sebou.

Albrightová varuje před želatinovým monstrem fašismu, které lačně a nenasytně pohlcuje všechny, pro něž je Sókratova výzva k hledání jen intelektuálskou frází, neboť pastýři jejich smečky nabízejí pravdu hotovou tady a teď. Nabízet jako protizbraň otevřenost a kritickou mysl znamená vybavit se obrovskou trpělivostí – a také velkou opatrností. Může se totiž stát, že se v boji proti fašistickému rosolu člověk přistihne, že je nakažen stejnou tendencí ke glajchšaltování a vylučování, jakou ve svém genetickém jádru nese zmiňované želé.

„Kdo bojuje s monstrem, musí se mít na pozoru, aby se tímto monstrem nestal i on sám,“ připomíná Albrightová Nietzscheho myšlenku. Světem obchází strašidlo fašismu – a každý z nás se s ním musí vyrovnat sám za sebe.