Ve vaší Sekyře říká postava jménem Slávek hlavnímu hrdinovi (Vám): „Ty jsi individualista a sobec. Ale ne ve vulgárním významu, jak se tak některým lidem nadává, ale ještě v daleko horším smyslu, až absolutním. Jsi totiž sobec velice obětavý a individualista schopný dát se zničit. (…) Znamená to velkou pýchu a zpupnost až nadlidskou.“ Tato charakteristika se kolem vás točí pořád. Je to tak?

Já jsem Sekyru napsal dávno, vy jste mi teď přečetl úryvek, mně se to líbí, a já bych řekl, že to tak je. Napsal jsem to, abych vyhověl svému pocitu, který mě provází při všem a pořád: Jestli já se moc nevytahuju. Já totiž jsem, a vím, že jsem, ctižádostivý, a vím, že tu ctižádost musím hlídat. Tento problém svého života jsem si uvědomil u Baťů, kde byla psychickou jednotkou dílna – tys nebyl nic. Jedinec tam byl odlišený jen výší mzdy. Já jsem věděl, že u Baťů musím být, nemohl jsem se vrátit s holým zadkem domů. Když mě nechtěli při prvním řízení přijmout, odmítl jsem opustit prostor, že tam musím zůstat. A zároveň to bylo pro mě nesnesitelné. Potřeboval jsem svoji osobu chránit, nezničit. V takovém davu můžete svoji osobnost udržet tím, že hájíte, co je vašeho, aniž byste tím urážel ty druhé.

Já nesnesl nepřátelství s nikým, to platí stále, snažím se zlobu smazat, a i když ji nemůžu udobřit, tak dělám, že mi nikdo nic špatného neřekl. U Baťů jsem mohl hrát na housle na světnici, teprve až bylo pochopeno, že se tím nevytahuju, že si potřebuju zahrát. Je to jasné? To se opakovalo na vojně. Nesnáším ji, vzdoruju, ale jsem spolupracující typ. Vzal jsem na vědomí rozkaz. Řekli mi: „Námitky můžete mít až potom, když je svazácká nebo mazácká schůze, a velitel baterie je náhle soudruhem.“ Tak zněly za Čepičky řády. Toho jsem bohatě využíval a moji individualitu, výjimečnost vojáci pochopili jako výhodu – já jsem je jakýmsi způsobem zastupoval, hájil jejich mínění. Být premiantem ve třídě a nebýt šprtem, to je úkol. K tomu je třeba umět se poklonit, pokořit až zesměšnit. To je celoživotní.

Napsal jsem fejeton proti Kudláčkovi za ten jeho nápad dát pět miliónů za vyřazení Klause z politiky. Napsal jsem, že to je sprosté, neuvěřitelné, hnusné, ale… Ale, že míváme všelijaké myšlenky a že já se nejmíň můžu na něho vytahovat, protože takovéto myšlenky mívám taky, rozdíl mezi námi je akorát ten, že já se to neodvážím říct, a nemám ty peníze. Já jsem lstivý. Já uklidňuju čtenářův odpor tím, že naznačím, co proti mně může mít, i když si to třeba nemyslím – mám o sobě lepší mínění. Taková je moje pracovní metoda.

Krom toho jsem byl pořád stíhaný myšlenkou, že mít výjimečné postavení, vzít si ho, že za to bych mohl být potrestán, myslím v metafyzickém či jakém chcete smyslu. Možná v tom hraje roli i osud mého tatínka, který byl nadmíru čestný a poctivý dělník, a v zájmu ideje se jako komunista dostal do situace, která neodpovídala jeho duchu a duši, což ho zničilo. Nejlepší je do takového postavení se nedostat. Mě už mnoho lidí potěšilo, když mi řeklo, že jsem jiný, než si mysleli, ve skutečnosti takový skromný a tak. A já na to říkám: „Ano, to jsem rád. Stojí mě to mnoho práce.“

V Sekyře jste byl syn. V životě jste otec čtyř synů a dcery. Jak se vychovávají synové?

Tomáš Halík řekl, když jsme mluvili o Bohu, že člověk, když se narodí, se musí vyrovnat s principem otcovské autority. Je pravda, že otec v rodině nemusí vždy být přítomný, ale to děcko o něm musí vědět, on musí být znát a musí se nějakým způsobem chovat. Myslím si ale, že u malého děcka otec být má. Já jsem se o tom nepřesvědčil na svých prvních třech synech, tam jsem neměl důvod, protože tady v této místnosti byli i oni. Já jsem se o tom přesvědčil na čtvrtém chlapci, se kterým jsem mohl být tělesně blízko do jeho pěti, šesti let, a potom už ne. Ale to základní bylo položené.

Václav Bělohradský a Ludvík Vaculík na pohřbu Karla Kosíka

Václav Bělohradský a Ludvík Vaculík na pohřbu Karla Kosíka

FOTO: Michal Kamaryt, ČTK

Nedávno jsem hledal cosi ze své knížky Jak se dělá chlapec, co bych přečetl na besedě, a přišel jsem na jedno místo – já knížky po sobě nečtu, a pak, když to výjimečně udělám, stydím se za otevřenost svého citu, stydím se, že jsem byl tak dojatý, někdy se zase divím, že jsem si to tehdy ještě pamatoval – a tak jsem přišel na místo, na které jsem mezitím zapomněl. Tam je scéna, kde ten chlapec leží na zemi, vzteká se, patama seká do země, nechce poslechnout mámu, a otec jde, chytne ho a naseká mu na zadek. Chlapec se rozpláče, obejme otce a říká mu: „Můj tatínku, můj tatínku, můj tatínečku!“, a do toho přijde i dcera a říká: „Ty jsi náš tatíneček!“

V tomto fyzikálně vzato jakémsi ději je psychicky obsaženo něco mnohem hlubšího, je tam vyjádřená potřeba děcka být ve shodě, ve shodě se svou autoritou. Proto si myslím, a to jsem naštěstí věděl i dřív, že žádné hněvy nemají trvat, vše musí být odpuštěno, aspoň slovně, i když zůstanete uražený, protože s tím se nedá žít a není správné tak žít. To je strašlivý úkol. Jak říkám, já jsem neměl problémy s výchovou prvních tří synů, my jsme s nimi neměli problémy, jaké rodiče mívají. Možná to bylo tím, že oni s námi všechno prožili, že jsme je před ničím nechránili a nechtěli chránit, neboť jsme před tím nebyli chráněni ani my.

Mnozí lidé si mysleli, že je naprosto dostatečný a slušný důvod zadat si s StB budoucnost dětí. Není to pravda. A já se o tom přesvědčuji i u jiných rodin. Naši synové věděli, že konflikt, který by jinak cítili proti rodičům, je jinde, je proti společnosti, a že rodina musí být, že je.

A dcera?

S dcerou jsem jednal jako s klukem, ale to se mně vůbec nedařilo. Protože ona odpovídá jako ženská.

Jak?

Je lstivá. Dělá, že je hodná. A není. Ale nesnesla by, aby to na ni prasklo. Má mě ráda, a já mám o ni strach.

Chcete říct „je jako každá ženská“?

Nechci. Paní Vaculíková je jiná. A od počátku byla. Já jsem jí to řekl včera, když jsme vzpomněli minulost. Vzpomínali jsme Zruč u Baťů, kde jsme se poznali a kde ona měla jiné ctitele a uchazeče, jednoho vážného. Ona si mě nechtěla vzít. Ona mi jednou řekla: „Já bych ti chtěla hospodařit.“ A já, což je taky zapsáno, já jsem řekl: „Já bych chtěl takovou dcerku, jak jsi ty.“ No, a včera jsem musel říct, že bych si ji vzal znovu. Ale nejsu si jistý, jestli by si znovu vzala ona mě.

Zbyněk Vlasák, Štěpán Kučera (eds.)
Všechno nejlepší
Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva

Druhé město

obálka Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva

FOTO: archív nakladatelství Druhé město