Článek
Tématem snímku Lekce je mimo jiné pravicový extremismus. Podléhá mu Antoine, znuděný francouzský mladík navštěvující kurz tvůrčího psaní. Proč jste se rozhodl vyprávět zrovna jeho příběh?
Nejvíc mě zajímal mechanismus, který lidi k extremistickým postojům přivádí. Antoine je ve svém životě zcela ztracený, nevidí před sebou žádnou perspektivu, kariérní ani soukromou. A najednou mu někdo nabídne, že může začít rozhodovat o svém životě. Tak ho následuje. Potřebuje, aby se mu něco stalo, cokoliv, co by jeho život převrátilo, dalo mu smysl, vytrhlo ho z každodenní nudy.
Chtěl jsem také ukázat, nakolik se od série teroristických útoků ve Francii vystupňovala konfrontační nálada mezi jednotlivými komunitami. Panuje u nás velká nedůvěra vůči muslimům, veškerá vina se hází na ně. Z této atmosféry vycházejí i Antoinovy rasistické výlevy, odrážejí skutečné nálady v naší společnosti, zvlášť na jihu Francie.
Jak zmíněné teroristické útoky výsledný film ovlivnily?
Impulsem ke vzniku scénáře byl útok na redakci Charlie Hebdo v lednu 2015. V tu chvíli jsme si všichni kladli otázku, jak dál společně žít, jak zajistit, aby se něco podobného už neopakovalo. Zároveň jsme cítili bezmoc. Člověk poslouchal slogany a hesla, ale projekt či vize budoucnosti chyběly – a chybějí stále. Právě kurz tvůrčího psaní, jaký vidíte v Lekci, beru za jeden ze způsobů, jak o společné koexistenci různých komunit a etnik přemýšlet. Mladí hrdinové díky němu objevují jiné pojetí světa. Kladou si otázky o věcech, které považovali za samozřejmé a které najednou tak jasné nejsou.
Matthieu Lucci ve filmu Lekce, který je od včerejška v českých kinech.
Film má rovněž ukázat, v jak násilné společnosti dnešní mladí žijí. Když jsem měl hotovou první verzi scénáře, došlo k teroristickým útokům v Paříži. A v okamžiku, kdy jsme začali natáčet, se udál atentát v Nice, což celý štáb hodně zasáhlo. Všichni naši herci pocházejí z oblasti 100 kilometrů od Nice a měli ve městě přátele.
Už z filmu Mezi zdmi bylo zřejmé, že jako nejlepší cestu ke zlepšení stavu společnosti vidíte trpělivé vzdělávání a výchovu. Kurz tvůrčího psaní v Lekci Antoina dlouho irituje a ještě víc ho odcizuje ostatním. Když ale na konci díky němu pojmenuje svůj problém, přichází do jeho života naděje na změnu.
Právě proto má ten kurz smysl. Nalezení správných slov k formulaci problémů vašich vlastních i společnosti může vést k jejich překonání. Antoine pochopí, co ho přitahovalo na extremismu, a rozhodne se, že z toho bludného kruhu vystoupí. Výchova ale funguje dvojím směrem. Olivii, která ve filmu kurz vede, zkušenost s Antoinem a ostatními také promění. Dospělí často mládež odsuzují a stigmatizují jako někoho, kdo se ještě má hodně co učit. Nikdo si moc nepřipouští, že se můžeme učit i my od nich.
Stejně jako v Mezi zdmi jste používal místní neherce. Role Antoina je ovšem docela náročná. Jak jste jeho představitele Matthieua Lucciho našel?
Potkali jsme ho před tamní střední školou, v životě v ničem nehrál. Pozvali jsme ho na casting, kde byl ze všech nejlepší. Byl nadaný i motivovaný. Jen se cítil rozpolcený. Viděl, že je Antoine hajzl, ale i tak ho měl rád – a docela si to vyčítal. Právě tím tu postavu obohatil. Měl pro ni pochopení, zároveň věděl, kde leží hranice dobra a zla. Když dohrál scénu, kde musel pronášet rasistické názory, vždycky se všem omluvil s tím, že on si nic takového nemyslí.
Antoine působí jako kluk, který cítí, že k ostatním nepatří, a proto je sebedestruktivně ještě víc provokuje, aby ho vyobcovali.
Také mám spíš strach o něj než z něho. Nevzbuzuje sympatie, ale je dostatečně lidský, aby se o něj divák zajímal a jeho příběh s ním prožíval.
Na konci se navíc ukáže, že jeho motivace nejsou politické, že extrémní názory přejímá, protože tím lze rychle zaplnit to prázdno uvnitř.
Přesně to se Lekce snaží ukázat. Když člověk nemá cíl, neví, kam a proč směřuje, vidí, že s ním nikdo nepočítá, že pro společnost, do níž se nezačlenil, nemá hodnotu, volí většinou cestu provokace. Udělá cokoliv, aby se „něco“ stalo, aby připoutal pozornost. Přitom Antoine, který od začátku v kurzu tvůrčího psaní nevidí žádný smysl, vychází z celé té skupiny nakonec nejvíc proměněný. Nejprve tvrdí, že nebude psát nic o realitě svého života, tím méně o sobě, ale nakonec je právě jeho text nejvíc introspektivní. Nejenže dokáže problémy rozpoznat a pojmenovat, dokáže také ostatní členy skupiny konfrontovat s jejich vlastní minulostí a příběhem. I s jejich bezmocí. Ten kurz všem pomáhá spolu vycházet, a to se mi na tom zdá nejhezčí.
Na scénáři Lekce se znovu podílel Robin Campillo. Ten loni uspěl také samostatně s dramatem 120 BPM o boji proti nezájmu veřejnosti i vlád o AIDS v devadesátých letech. Máte k sobě pořád blízko?
Rozumíme si jako lidé i jako filmaři. Vycházíme z dokumentárního pojetí, na nějž napojujeme fikci, a ze studie skupiny, která ve finále vede k intimním portrétům jednotlivých postav. Robin je obrovský talent, dlouho však byl přehlížený. Úspěch mu proto moc přeju, je důležitý pro něj osobně i pro jeho budoucí projekty.
