V rámci propagace seriálu, v němž má být Waldo ústřední figurou, jeho tvůrci v dodávce s velkou obrazovkou, na níž se může Waldo pitvořit s pomocí gest Jamieho a promlouvat jeho hlasem k veřejnosti, sledují kampaň kandidátů tradičních stran v doplňovacích volbách v jednom volebním obvodu.

A zatímco ostatní kandidáti oslovují veřejnost běžným politickým slovníkem, Waldo jejich výstupy komentuje bez jakýchkoliv zábran, neboť není koneckonců skutečný. Může používat vulgarismy, čirou demagogii nebo sprosté osobní útoky na údajně zkorumpované politiky. A jak své útoky na tradiční politiku, která prý už není k ničemu, stupňuje, stává se čím dál populárnějším a někteří producenti začnou uvažovat, zda by neměl kandidovat on sám.

Když odhlédneme od konkrétní zápletky, v níž hraje roli milostný vztah Jamieho a kandidátky labouristů, kterou nakonec kvůli tomu, že se s ním odmítá dál stýkat, Waldo v jeho podání politicky zničí, je roztomilý medvídek s prořízlými ústy jen trochu zveličenou karikaturou současných populistů. Vždyť někteří – jako třeba Donald Trump nebo zakladatel italského Pětihvězdičkového hnutí Beppe Grillo – se také ve svých útocích na tradiční politiku dnes už zcela otevřeně stylizují do komiksových šašků nebo postav z reality show, co „říkají věci, jak jsou“, a takto promlouvají za údajně rozhořčený „lid“.

Černé zrcadlo se svou dystopickou vizí nepříliš vzdálené budoucnosti jen posunuje současný trend, v němž politiku zaplavují populističtí klauni, stylizující se do role antielitářských tlampačů vox populi, o kousek dál: Když budou i politici s opravdovým šaškovským nadáním ve světě dominovaném zábavou a virtuální realitou brzy nudní, proč by nemohly politiku dělat přímo počítačově stvořené karikatury, které se už vůbec nemusejí ohlížet na běžné normy chování? Vždyť demokracie je koneckonců jen hra!

Jako pouhá hra, tentokrát cynická a mrazivá, je demokracie představena i v americkém televizní seriálu Dům z karet. Jeho hlavní hrdina Frank Underwood je bezskrupulózní politický hráč, který se ve své honbě za mocí nezastaví před ničím a porušuje všechna pravidla, jež mají chránit demokratický systém před ohrožením ze strany lidí, jako je on.

Když internetová televize Netflix nabídla první díly, byla to pro většinu diváků stejná politická science fiction jako zmíněná epizoda Černého zrcadla. Po nástupu Donalda Trumpa, který během své kampaně porušil téměř všechna dosud platná pravidla americké politické kultury, ale tvůrci seriálu připustili, že mají problémy psát další díly, protože realita začala v lecčems předbíhat fikci. Jinými slovy, Dům z karet sestoupil v reálném čase z úrovně politické science fiction na úroveň reality show.

Jako takový je užitečným studijním materiálem. Vykresluje totiž proces postupného podvazování demokracie, kterého jsme dnes svědky nejenom v USA. Ty tam jsou zřejmě doby, kdy demokracie hynuly pod přímými útoky revolucionářů vyzbrojených utopickými vizemi, hrdlořezů s arzenály rasistických teorií nebo prostě na základě armádních převratů ustavujících různé junty.

Stejně jako Černé zrcadlo se i Dům z karet dotýká jednoho ze zdrojů současného populistického třeštění, který trefně popsal už před pádem komunismu americký literát Philip Roth v korespondenci s českým spisovatelem Ivanem Klímou: V Americe je všechno možné, ale nic nemá váhu, zatímco v komunistickém Československu není možné nic, ale vše (každý autentický čin) má váhu. Od té doby se zásluhou sociálních médií Rothova pointa ještě vyostřila. Každý se dnes může vyjádřit k čemukoliv, jen aby zjistil, že v ohromujícím množství i pluralitě různých vyjádření jeho názor nic neváží. To plodí frustraci všech „nevyslyšených“, kteří ukazují prstem na zpupné elity odmítající naslouchat lidu.

Neliberální režimy na vzestupu

Demokracie tak chřadnou zcela jiným způsobem než třeba v Československu v roce 1948, kdy byl výsledkem nástup totality. Dnes politici s autoritářskými sklony postupně s odkazy na elitami znechucený lid „pouze“ podvazují pilíře liberální demokracie. Demokracie coby vláda lidu sice zůstává jako fasáda, včetně konání pravidelných voleb, ale její vnitřnosti a pilíře, tedy nezávislé instituce, občanská společnost a svobodná média, jsou postupně ochromovány. Jako houby po dešti se rozmáhá neliberální demokracie.

Tento pojem použil v roce 2003 americký politolog Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody. Liberální demokracie mají podle něj dvě tváře: procedurální (konají se pravidelné volby) a liberálně konstitucionální. A právě ona druhá tvář je tím, co činí z demokracie coby „pouhé“ vlády lidu demokracii liberální, v níž je ústavou a dalšími instrumenty zaručena nadřazenost vlády práva nad politikou, ochrana menšin a zejména existence celé řady institucí nezávislých na volebních cyklech, tedy na momentální politické většině.

Neliberální demokracie jsou systémy, které si drží formální rysy demokracie, zároveň ale oslabují nezávislost institucí vytvořených liberálním konstitucionalismem – ústavních soudů, nejvyšších kontrolních úřadů, odpolitizované státní správy či veřejnoprávních médií. Občas se takové neliberální režimy také snaží využít své momentální politické převahy k přepisování ústav nebo volebních zákonů ve prospěch stran a hnutí, o které se opírají.

Na Zakariu a některé další autory, kteří jeho teze rozvinuli, nedávno navázal politický bestseller Stevena Levitského a Daniela Ziblatta How Democracies Die (Jak umírají demokracie) – v USA vyšel letos v lednu, český překlad chystá nakladatelství Prostor. Originální je zejména tím, že Levitsky a Ziblatt detailně analyzují – v teoretické rovině i na řadě konkrétních příkladů z evropské či jihoamerické historie –, jak lze fungující systémy liberální demokracie v různých zemích podvázat nebo postupně bez většího násilí přetvořit v diktatury či v demokracie neliberální.

Kevin Spacey jako Frank Underwood v seriálu Dům z karet (2013)

Kevin Spacey jako Frank Underwood v seriálu Dům z karet (2013)

FOTO: Profimedia.cz

Stejně jako literatura a filmová či televizní tvorba dnes nevykreslují orwellovské vize totalitní budoucnosti, ale spíše systémy, které se dál tváří jako demokracie (zatímco liberální rysy demokracie s pomocí nejrůznějších nástrojů manipulace a kontroly mizí), i Levitsky a Ziblatt upozorňují, že skutečnou hrozbou dnes není vznik prvoplánově brutálních systémů, jako byl nacismus, komunismus nebo fašismus, ale postupné ustavení neliberálních režimů, jejichž nedemokratičnost je ve světě informační hojnosti mnohem hůře uchopitelná. A ukazují způsoby jejich ustavení.

Zabývají se sice i vznikem německého nacismu a italského fašismu, ale činí to vesměs jen proto, aby ukázali, jaké taktické chyby demokratů umožnily budoucím diktátorům, jako byl Hitler nebo Mussolini, cestu k moci. V tomto kontextu varují především před naivními snahami demokratických stran spolupracovat s antidemokratickými nacionálními populisty ve víře, že je lze vtáhnutím do demokratických koalic „civilizovat“.

A nabízejí seznam strategií, které souhrnně označují výrazem gatekeeping – tedy jakési hlídání bran před nedemokratickými silami. Ať už jsou demokraté dnes sdruženi v tradičních stranách, které jsou na ústupu, nebo v nových hnutích, nesmějí podlehnout přesvědčení, že nedemokratické autoritáře lze „vychovat k demokracii“ tím, že jim v podobě koaliční nebo jiné spolupráce vydláždí cestu do hlavního proudu politiky.

Jak v Německu, tak v Itálii udělali demokraté podle autorů zmíněné knihy chybu, když podcenili nebezpečnost Hitlera nebo Mussoliniho a pootevřeli jim sami brány do nitra demokratického systému. Podobných taktických chyb se buď z vypočítavosti, nebo krátkozrakosti dopustili demokraté třeba i ve Venezuele, kde umožnili cestu k moci Hugu Chávezovi, nebo v Peru, kde nezachytili nástup Alberta Fujimoriho.

Nové ideové prapory

Útoky na systémy liberální demokracie se tak dnes už téměř nikde neodehrávají v podobě frontálního útoku, jsou to spíše pomalé eroze demokratických mechanismů a pilířů liberálního konstitucionalismu. A ideovými prapory, pod nimiž se tak děje, bývají místo nějaké mobilizující ideologie či utopie kupříkladu boj s korupcí, sliby o „vylepšení“ údajně neefektivního systému nebo zvýšení národní bezpečnosti.

V neliberálních demokraciích dál existuje jakási opozice, i když je v těžké defenzivě a v nejhorších případech jsou její vůdci čas od času pronásledováni. Existují dál i volby, ale jejich výsledek je s pomocí kombinace úprav volebních zákonů a monopolu na média ze strany vládnoucí moci dopředu daný.

Levitsky a Ziblatt přirovnávají instituce chráněné liberálním konstitucionalismem k rozhodčím ve sportovní hře. Jejich úkolem je zajistit, aby se soutěžilo podle určitých pravidel, a pokud jsou taková pravidla porušována, upozorňovat na to, popřípadě trestat ty, kteří je porušují. Nedemokratičtí lídři postupně podkopávají fungující liberální demokracie právě tím, že ač jsou sami teoreticky jen (politickými) hráči, pokoušejí se ovládnout i rozhodčí, nebo se jimi přímo stát.

Zároveň se často snaží oslabit vliv těch, kteří nejsou přímo v politice, ale mohli by jim stát v cestě. Vedle útoků na výše zmíněné nezávislé instituce jsme tak často svědky tlaku na významné podnikatele a podnikatelské skupiny s cílem podřídit je politické moci.

Americký prezident Donald Trump na setkání se svými příznivci ve státě Michigan

Americký prezident Donald Trump na setkání se svými příznivci ve státě Michigan

FOTO: Paul Sancya, ČTK/AP

Toho se dá dosáhnout různými metodami: od korupce až po hrozby daňovými postihy či znevýhodňování „neposlušných“ v hospodářské soutěži.

Totéž platí o snahách ovládnout nebo alespoň zastrašit občanskou společnost, která je normálně také významným zdrojem nezávislosti na vládní moci. Děje se tak nejen nátlakem na občanské aktivisty, ale i omezováním toho, kdo může občanské aktivity financovat.

Často se argumentuje, že jsou-li dotovány kupříkladu zahraničními filantropy, může jít o jakousi subverzi.

Jedním ze zásadních kroků je pak snaha podmanit si média. Útok obvykle začíná omezováním nezávislosti veřejnoprávních médií. A to buď s pomocí jejich postátnění, nebo privatizace, anebo alespoň obsazení rad, které na ně dohlížejí, lidmi spřízněnými s vládní mocí. Po ovládnutí veřejnoprávních médií často následuje i snaha ovládnout média soukromá, čehož se dá dosáhnout buď jejich akvizicí do rukou podnikatelů spřízněných s mocí, nebo dokonce přímo do rukou vedoucích politiků. Případně zastrašováním novinářů.

Škálu neliberálních kroků často završují pokusy narušit rovnováhu mocí ve státě. Soudní a zákonodárná moc bývají upozaděny na úkor moci výkonné.

Velké a malé domy z karet

V pozadí úvah Levitského a Ziblatta o nástupu autoritářských neliberálních demokracií je současná situace v USA po zvolení Donalda Trumpa. Autoři polemizují s názory, které považují systém ústavních brzd ve Spojených státech za dostatečně silný, aby odolal náporu nedemokratických sil. Na příkladech zemí, které se přeměnily z demokracií liberálních v neliberální, popřípadě v autoritářské systémy, ukazují, že jakoukoliv demokracii lze podkopat, pokud demokraté nechají věci dojít příliš daleko. Jak se to může stát, ostatně ukazuje již zmíněný seriál Dům z karet. Anebo třeba Levitským a Ziblattem hojně citovaný román Philipa Rotha Spiknutí proti Americe, který vykresluje alternativní historii, v níž v USA v prezidentských volbách zvítězí po nástupu nacistů k moci v Německu místo Franklina Roosevelta antisemita Charles Lindbergh.

Není asi třeba příliš zdůrazňovat, proč je jejich kniha důležitá i v českém a obecněji středoevropském kontextu. Mnohé z toho, před čím oba autoři varují, se u nás už odehrává, jakkoliv ještě ne v oné intenzivní podobě, v jaké jsme toho svědky v Maďarsku nebo v Polsku. Existuje ale naděje, že to nemusí by nezvratný proces, a spočívá zejména v mezinárodním kontextu.

Příliš viditelný pokus vytvořit zjevně nedemokratický systém v zemi, zejména menší nebo středně velké, která demokracii už má (a je nejen ekonomicky, ale i politicky integrovaná do společenství demokratických států), vede v dnešním světě k izolaci. A tu si v globálně propojené ekonomice (a ještě více v kontextu nadnárodních integračních celků, založených na respektu k právnímu státu a základním principům demokracie, jako je Evropská unie) nemůže téměř žádná menší země dovolit.

Politici s autoritářskými sklony tak musejí být opatrní. Balancují neustále na hraně toho, co jim ještě při uspokojování jejich mocenského apetitu projde bez větších mezinárodních dopadů a co už ne. Vědí dobře, že musejí udržovat alespoň zdání, že se v jejich zemích konají svobodné volby a existuje jistá míra mediální svobody i nezávislosti občanské společnosti. Pokud by zaútočili i na tyto pilíře demokracie, následovala by izolace a následně drastický ekonomický propad. Což by mohlo vést k jejich porážce.

Skluz k neliberální demokracii je tak mnohem nebezpečnější, protože mnohem složitěji zvratitelný, ve velkých zemích, které si do značné míry ekonomicky samy vystačí. Menší země, které nejsou hybateli globální ekonomiky, ale spíše jen malými dílky globálně provázané ekonomické mozaiky, nabízejí menší manévrovací prostor. Jejich vůdci vědí, že špatný stav hospodářství může podlomit jejich legitimitu, již často vystavěli na slibech „efektivnějšího vládnutí“.

Jiří Pehe (1955) je politolog a vysokoškolský pedagog.

Jiří Pehe (1955) je politolog a vysokoškolský pedagog.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jinými slovy: „makání“ v prostředí podvázané liberální demokracie, jehož mottem je, že klasická politika nefunguje, parlament je jenom žvanírna, soudy, státní zástupci i policie pracují na objednávku a ve veřejnoprávních médiích převládá jakási obtížná novinářská „pakáž“, může být relativně úspěšné, dokud přináší ekonomické výsledky. Vůdci spíše malých zemí, jejichž hospodářské úspěchy závisí mnohem více na provázanosti s větším nadnárodním celkem, tedy naštěstí nemají úplně volné ruce.

I proto je tak důležité členství v nadnárodních uskupeních, které tyto ruce alespoň částečně svazuje. A i proto jsou vůbec nejnebezpečnější ty návrhy autoritářů, které by mohly vyústit ve vystoupení z takových organizací.