Závěrečný slovesný tvar vyznívá žertovně, možná i jaksi nelogicky. Může se jednat o nezdařilý zásah autokorekce chytrého telefonu nebo se autor prostě přehmátl a místo myslíš napsal myslím. Slyšíme-li vyjádření, které se vymyká našemu logickému očekávání či jazykovým pravidlům, považujeme ho obvykle za chybu, nad kterou se maximálně pousmějeme. V duchu si ji opravíme a sdělení bleskově korigujeme zpět do hřejivé jednoty zamýšleného. Jsou však podobné verbální přešlapy skutečně pouhou nahodilostí, nebo si zaslouží bližší pozornost?

Kdo tuto dvojici zná a byl již svědkem jejích košatých sporů o to, jak trávit volný čas a proč, neubrání se dojmu, že slovesná pointa se sice vloudila neúmyslně, ale realitu popisuje velmi výstižně. Pisatel totiž bývá v debatách s partnerkou často převálcován argumenty a pro klid v rodině si postupně zvolil cestu rezignace nejen na svá přání, ale rovnou i na názor. Vzdát se předem je mu snesitelnější než opakovaně prohrávat. Vědomým záměrem poslední textovky bylo prostě a jednoduše prozkoumat stanovisko druhé strany, moci ho odsouhlasit a vyhnout se konfliktu. Jedním tahem, který se vymkl racionální kontrole, se mu však podařilo vykreslit celý partnerský a situační kontext. Jako by jistá informace, kterou vnímáme jako rušivou či nevhodnou, přechytračila rozumnou vůli a přes jediné písmenko, navíc s příjemnou dávkou humoru a odlehčení, si sama našla cestu na světlo světa.

Freude, Freude, Freude…

Přeřeknutím, překlepům či přeslechnutím se ve své práci Psychopatologie všedního života věnuje i Sigmund Freud. Tyto spontánní, chybné řečové úkony považuje za nesmírně důležité, a ač k nim dochází v bdělém stavu, přistupuje k nim stejně jako ke snům. Považuje je za jevy, přes něž se ke slovu může dostávat ta část naší skutečnosti, kterou si nedokážeme či nechceme vědomě připustit.

Odtud tedy freudovský přebrept.

Ten vzniká v situacích, kdy naše sebekontrola a pozornost socializovaných bytostí na chvíli opadají, hranice racionality nejsou střeženy tak přísně a podaří se přes ně nečekaně pronést cosi nezamýšleného.

Může jít o informaci vysoce aktuální a významnou, kterou jsme vytlačili do hlubin zapomnění, odmítli na ni reflektovat a přáli si ji skrýt nejen před okolím, ale i před sebou samými. Naše podvědomí obsahuje podle psychoanalytické teorie husté předivo informací: potlačené touhy, traumatické, rozporuplné zážitky, které nebyly racionálně zpracovány, dávné vzpomínky, které však situaci v přítomnosti stále určují směr, nebo nejrůznější podprahové postřehy a vjemy, kterým jsme nepřetržitě vystaveni, ale nevyhodnocujeme je jako podstatné.

Přeřeknutí ovšem může přenášet i informaci důvěrně známou a uvědomělou, kterou mluvčí vyjádřit nezamýšlel a přál si ji před druhými skrýt.

Luboš Plný: †17713 (2010), k vidění na výstavě Viva Luboš Plný! v pražské galerii DOX do 19. března.

Luboš Plný: †17713 (2010), k vidění na výstavě Viva Luboš Plný! v pražské galerii DOX do 19. března.

FOTO: Luboš Plný

Freud rozlišuje hned několik způsobů, kterými se ve verbální řeči překrývá zamýšlené s nezamýšleným. U prvního se místo záměrného smyslu do slov vtělí pravý opak, čímž vznikne vyjádření, které logiku na první pohled zcela postrádá. Příkladem nám budiž předseda parlamentu, který v zahajovací řeči před jednáním, jehož výsledku se velmi obával, pronesl následující větu: Konstatuji přítomnost dostatečného počtu poslanců ve Sněmovně, a proto prohlašuji jednání za uzavřené.

Rozporuplná informace, která mezi poslanci vyvolala veselí, vypovídá o jeho přání mít akci rychle za sebou, pokud možno bez důsledků, přičemž sděleno být pochopitelně nemělo.

K zamýšlenému smyslu se také může kvůli chybě připojit informace jiná, která zcela nelogicky vyznívat nemusí. Freudova pacientka s výrazně diktátorskými osobnostními rysy, která se na terapeuta obrátila kvůli nepřekonatelným konfliktům s nemocným manželem, byla dotazována při jednom sezení na jeho zdravotní stav. Formulovala následující odpověď: Všechno se obrací k lepšímu, právě včera byl znovu na kontrole a už nemusí držet ani dietu. Konečně může zase jíst, co chci! Těžko pochybovat o tom, že jsme se dozvěděli, kým se v této domácnosti řídí výběr jídelníčku.

Dalším, pravděpodobně nejčastějším způsobem, kterým se informace navýsost reálné nabourávají do záměrů racionálního toku naší řeči, je zkomolení slov či drobná záměna hlásek – vysvinstly různé věci je vyjádření samo o sobě beze smyslu, ovšem při bližším ohledání zjistíme, že překrývá slova vysvitnout a svinstvo, čímž přináší informaci o tom, jak věci hodnotí sám mluvčí.

„Jsme to, co je naše řeč“

Ponechme na Freudovi složitý úkol, jak přeřeknutí využít v terapii, a přistupme k němu jako k jazykovému projevu.

Jazyk je nástrojem naší racionality par excellence a za běžných okolností přenáší informace, které jsme rozumným vědomím zpracovali. Ty jsou však pouze odlomkem skutečnosti: to, co nevíme, že víme, může být pro hlubší porozumění sdělení podstatné, ne-li přímo zásadní. Rušivé tendence v řeči mohou často být v přímé obsahové souvislosti se zamýšleným sdělením a vyjadřovat rozporuplný postoj k němu, doplnění či usměrnění základní informace.

Bývá-li nezamýšlené obvykle odkázáno na jiné komunikační kanály, než je verbální řeč, přeřeknutí nejrůznější povahy ilustrují, že ani ona k nim není zcela hluchá. Stejně jako u nonverbálních signálů typu výrazu tváře, pohybů končetin či držení těla, kudy nezamýšlené proudí zcela běžně a o poznání volněji, může u přeřeknutí vyvstat problém s jeho jednoznačným dekódováním. Přesný výklad leckdy potvrdí až sám mluvčí, pokud si ho připustí a není vlastním vyjádřením příliš konsternován. Výjimkou ale nejsou situace, kdy je mu přeřeknutí krajně nepříjemné, cítí se trapně, jako by byl chycen při činu, a jakoukoli hypotetickou významotvornost chyby rezolutně odmítne.

Luboš Plný: †18786 (2013), k vidění na výstavě Viva Luboš Plný! v pražské galerii DOX do 19. března.

Luboš Plný: †18786 (2013), k vidění na výstavě Viva Luboš Plný! v pražské galerii DOX do 19. března.

FOTO: Luboš Plný

Přesto však posečkejme, než šotkova sdělení ze semiózy vypískáme: úsilí, které musel vyvinout, aby se vyprostil ze svěrací kazajky jazykových pravidel i logického uvažování a do řeči se vítězoslavně propašoval, jistě nebylo pouhým sportem.

Každé sdělení interpretujeme za zohlednění kontextu, ve kterém bylo proneseno, a lapsus linguae je jeho nedílnou součástí stejně jako nevědomá gesta. Formálně tento lapsus charakterizuje především extrémní vyjadřovací úspornost, díky níž se mu daří všechny konvence a myšlenkové stereotypy důvtipně obejít. Situaci dokáže popsat s výjimečnou pregnantností a často tak činí s humorem, což je mu obzvláště ke cti.

Máme-li tendenci nelogičnosti ve vyjádření druhých spíše přehlížet, zrcadlíme tak zřejmě psychologickou rezistenci mluvčího. Při přijímání sdělení obecně se pak snažíme o co nejjednodušší uspořádání prvků do jednoznačně definovatelného celku, jehož je jazyk jedním z pevných rámců. Celkově reflektujeme pouze na takové množství informací, které jsme v danou chvíli schopni zvládnout, a při třídění, jež probíhá neustále a zcela podprahově, vybíráme takové informace, které neohrožují jakési jednoznačné vidění světa či celistvost reality, na niž jsme zvyklí a ve které žijeme bez silnějších otřesů. Banální výtku slyšíš jen to, co se ti hodí musel v běžném sporu někdy utržit snad každý z nás a situaci s dorozumíváním vystihuje poměrně přesně.

Nezáměrné, nebo záměrné?

Na tiskové konferenci, která následovala po volebním triumfu hnutí ANO, pronesl jeho předseda s nonšalancí sobě vlastní následující věty: Já nechápu, proč o nás pořád říkají, že chceme ústavní změny. My chceme přece zavést klouzavý mandát, jednokolové volby do Senátu… Kolik z nás tu zaregistrovalo rozpor mezi smyslem a intencí? Z neznalosti Ústavy bychom Andreje Babiše mohli podezřívat jen stěží. Zavedení klouzavého mandátu a jednokolových voleb do Senátu její změnu předpokládají, což je ovšem krok nesnadný, ostře v nesouladu s přístupem Prostě to uděláme!, z čehož může pramenit snaha si tento rozpor nepřipouštět. Klasický zdroj pro freudovský přebrept.

Nebývá-li však primární motivací komunikace ani tak potřeba předat sdělení, jako spíš zajistit konsenzus, můžeme si troufnout tvrdit, že v politické oblasti to platí takřka bez výjimky. Politické kroky se v našem světě dávno staly stejným produktem jako prací prášek, který je třeba prodat co největšímu množství lidí. Málokterý špičkový politik se v digitální éře obejde bez odborníků na marketing a komunikaci, kteří umějí komunikační strategie volit velmi umně a k dosahování kýženého efektu se vybavují řadou poznatků z klasické rétoriky i moderních neurověd. Vědí, že dostane-li se k našim uším určitá zpráva, na okamžik si možná uvědomíme, že je nelogická, víme či vycítíme, že v ní něco nehraje, nebo zaregistrujeme, že nepochází z důvěryhodného zdroje. Po relativně krátkém čase však kontext, ve kterém jsme se s ní setkali, zapomínáme: šetříme síly.

Luboš Plný: †17655 (2010), k vidění na výstavě Viva Luboš Plný! v pražské galerii DOX do 19. března.

Luboš Plný: †17655 (2010), k vidění na výstavě Viva Luboš Plný! v pražské galerii DOX do 19. března.

FOTO: Luboš Plný

Pokud se k nám stejná zpráva vrací v různých, na sobě zdánlivě nezávislých situacích, proplíží se snadno do našeho obrazu světa jako něco, čemu přivykáme, co tak neradi narušujeme a na co budeme reagovat se stále menší mírou pozornosti a ochoty k ověřování. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, či spíše: stokrát opakovanou věcí – ať je pravdivá, či ne – lze v rozhodující chvíli zaktivovat kýženou, poměrně snadno naprogramovatelnou reakci. A tak povolební přebrept o Ústavě může být ryzím freudovským úkonem stejně jako šikovným spuštěním desenzibilizační „terapie“ kolektivního povědomí s cílem otevřít ke změnám Ústavy po malých dávkách cestu, bez ohrožení politického konsenzu. Kdoví, třeba i se změnami dosud nevyřčenými.

Nezapomínejme, že racionalita je pouze jedním z hlasů ve velkolepém orchestru lidské komunikace. Logickými slovy vyzní jenom část reálných informací a k uchopení celistvější harmonie je třeba prohloubit naslouchání sobě i druhým. Přeřeknutí nejrůznější povahy mají v orchestru svou roli: melodii stále natažené hrací skříňky racionality umí obohatit o akordy nečekaně zvučné a spíše než komunikačními anomáliemi jsou mistrnými dílky lidské verbalizace. Zénón z Kitia prý říkával, že máme dvě uši a jedna ústa proto, abychom více poslouchali a méně mluvili: zkusme se řídit jeho radou a nerezignovat na stále otevřenou možnost dozvědět se o svém i okolním světě něco víc.

Hana Jungová (1976) působí jako tlumočnice v institucích Evropské unie v Bruselu