Vzhledem k očekávání mě však Östlundův film nechal chladným, až rozpačitým. Zvláště ona slibovaná významová kritika provozu současného umění, protože ta se na plátně projevila sice brzy, ale jen jako fabulačně plochá, očekávatelná a formálně podbízivá vějička na většinového diváka. Takového, který současné umění dlouhodobě považuje za nesrozumitelný podvod, jen marketingově a mediálně přeleštěný. Östlund mu ochotně dává za pravdu – třeba když předestírá, že právě jedině prvoplánové, šokující situace mají v umění ještě nějaký smysl.

Zároveň je většina dialogů vědomě vedena k tomu, aby o ničem nevypovídala, aby zbytečně klouzala po prázdných floskulích. Vyznívají tak jen jako laciný, vyčpělý vtip o profesionálním ptydepe.

K tomu si už jen dosaďte schematické prototypy, jakým je i hlavní hrdina filmu, kurátor muzea současného umění… Režisér ho představuje coby západní model úspěšného bílého muže středního věku, figuru, jež nedokáže (nechce?) přijmout jinak běžné žité odpovědnosti a starosti. Navenek stabilní, příjemný i lehce arogantní a nenuceně oblečený majitel automobilu Tesla je samozřejmě taky „omluvitelně“ promiskuitní samec, což by asi měla být všeobecně vnímaná známka svobodné nonkonformity…

Video

Upoutávka na film Čtverec (2017)

Östlund pak očekávatelně až kýčovitě nechává v hlavní cynické postavě probouzet zasuté zbytky svědomí v konfrontaci s naivním, autentickým (?), nezkaženým dítětem (naštěstí chybí pláč), které po něm umanutě čtvrt filmu chce omluvu za nactiutrhačný dopis.

Pravděpodobně nejpůsobivější scénou, která se nutně musela dostat i do traileru, je performance ruského umělce, který svou spektakulárně animální uměleckou rolí terorizuje, provokuje a nakonec vybudí znuděnou, přežranou „vyšší uměleckou smetánku“. Ta scéna je sice nejsugestivnější, ale je to zároveň dost pozdní a v dnešním umění už dávno vyčerpaná ozvěna – metaforicky volná a snad i přiznaná citace na akci rusko-ukrajinského performera Olega Kulika z roku 1996.

Čtverec, jakkoliv nepochybně dobře „nafilmovaný“ (kamera, herci, prostředí, rytmus), mě zklamal pro svou jednoduchost, nepřesnost, odevzdanost i povrchní vhled bez hlubší kontextuality. Současné umění, respektive jeho provoz, si jistě zaslouží ostrou kritickou polemiku. Samotné umění ale tak snadnou kořistí není. A to tento filmový spektákl bohužel neuměl vyjádřit.