Když váš předchozí snímek Vyšší moc nezískal oscarovou nominaci, natočil jste vtipné video, kde jste se zhroutil.

To krátké video – nazvané Švédský režisér vyšiluje, protože nezískal oscarovou nominaci – mě myslím docela zviditelnilo. Možná mi teď Američané tu oscarovou nominaci za Čtverec dali proto, že mají smysl pro podobné příběhy s dobrým koncem. Taky jsem samozřejmě strávil spoustu času na cestách, potřásáním rukou na promítáních a podobně. I představitel hlavní role Claes Bang jezdil v jednom kuse do New Yorku i do Los Angeles, aby zvýšil naše šance.

A dostal tam nabídku na roli v adaptaci čtvrtého dílu krimi série Milénium.

Bude hrát vraha, čímž mě trochu zklamal. Já ve svých filmech nikdy nikoho nezabil a říkal jsem mu, že doufám, že teď když jsem ho proslavil, nezačne na plátnech vraždit. A on hned přijme roli zločince…

Vy hodláte zůstat v Göteborgu?

Mám tam produkční společnost a lidi, se kterými jsme na sebe zvyklí. Práce nás baví a pořád platí, že s každým dalším projektem míříme výš. Viděl jsem dost režisérů, kteří odešli do Ameriky, a když se vrátili, byli bez energie a nevypadali vůbec šťastně. Natočit film v Hollywoodu není těžké. Těžké je natočit tam opravdu dobrý film. Zvládlo to jenom pár evropských režisérů typu Miloše Formana nebo Romana Polanského. Novináři vždycky při zmínce o Hollywoodu začnou bláznit. Přitom bychom měli být hrdí na evropskou tradici, na náš zájem o to, co to vůbec znamená být člověkem.

Video

Upoutávka na film Vyšší moc (2014)

Prý jste ale chtěl režírovat americké sci-fi Pasažéři s Jennifer Lawrencovou a Chrisem Prattem…

Líbila se mi ta existenciální zápletka: muž se omylem probudí ve vesmírné lodi, která má před sebou ještě devadesát let plavby na novou planetu. Ví, že na té lodi zemře a cíle se na rozdíl od ostatních nedočká. Samota ho nakonec tíží tak moc, že se rozhodne probudit někoho dalšího, a odsoudí ho tím k smrti. Chtěl jsem ale ve scénáři pár věcí změnit. Třeba že by hlavní hrdina měl na lodi rodinu. Jeho dilema by bylo ještě větší. Nechtěl by vzbudit děti, protože by umřely na palubě, ani manželku, aby děti neosiřely. Rozhodne se z hibernace probudit jinou ženu, což je vlastně nevěra. Ve scénáři se navíc mohl podívat do hibernační kapsle a zamilovat se do Jennifer Lawrencové na první pohled. Já chtěl, aby měl k dispozici jen fotky dotyčné na tabletu. A pak byl zklamaný, že ta holka nevypadá ve skutečnosti tak dobře.

Potkal jsem se s producenty, jenže na tak velké změny bylo už pozdě, měli chvíli před schválením a natáčením, zadělali by si na problémy.

Další film tak chcete režírovat opět podle vlastního scénáře…

Ano. Jmenuje se Trojúhelník smutku. To, že točím po Čtverci Trojúhelník, je mimochodem náhoda, ne že bych plánoval trilogii o geometrických tvarech. I když s producentem si děláme srandu, že příští film nazveme Osmiúhelník zmatku – a nikdy ho nedokončíme.

O čem Trojúhelník smutku bude?

O mužských modelech. Moje žena se živí jako módní fotografka a vyprávěla mi o tom prostředí spoustu historek. Zajímá mě, jak se dá krása přetvořit v ekonomickou hodnotu. Nejen peníze, vzdělání nebo talent, ale i krása vám může umožnit společenský vzestup. Modelové jsou ovšem v hierarchii módního světa nejníž ze všech. Nikdo jim neříká jménem. Pro ostatní jsou to jen objekty. O jejich práci rozhoduje hodně gayů, modelové tedy neustále přemýšlejí, jestli s nimi mají trochu flirtovat, nebo všechny milostné návrhy odmítat, i když tím ublíží své kariéře… A přes to všechno k nim vzhlížíme. Když se ve Švédsku dělala anketa mezi teenagery, jestli chtějí být radši krásní, nebo chytří, většina si vybrala krásu.

Proč se film jmenuje Trojúhelník smutku?

Tak se říká vráskám na čele mezi obočím, které značí, že máte v životě hodně strastí. Ale nebojte, botox je odstraní už za 15 minut… Hlavní hrdina bude nádherný mladý model, reklamní tvář známé parfémové značky. Což je sice skvělá pozice, ale zase máte potíž sehnat jiné zakázky, když jste tak moc spojený s jedním produktem. Náš model navíc začne plešatět. Jeho kariéře by pomohlo, kdyby si našel slavnou přítelkyni, jenže on se chce doopravdy zamilovat. Podle mé zkušenosti jsou totiž lidé, kteří pracují v modelingu, poměrně citliví. To, že v tomto oboru najdete jenom cyniky, je myslím klišé. Ne oni, to svět módy je cynický! Pro mě je důležité přistoupit k tomu prostředí empaticky. Chladných filmů o módě už jsme viděli dost.

Vychází některá z pasáží ve Čtverci ze skutečnosti?

Ve Čtverci není scéna, která by ke skutečnosti neměla vztah. Jednou jsem v Los Angeles potkal Larryho Davida, který stál třeba za sitcomem Seinfeld. U stolu s námi večeřela skupina komiků. A bylo vidět, jak si na sobě navzájem zkoušejí materiál. Vyprávěli si historky, vtipy, cizelovali, co říkají. To, co máme potřebu říct ostatním, v sobě má jakousi kvalitu, něco, co se hodí i pro film. Také proto své snímky hodně stavím na odposlechnutých historkách.

A co ta scéna s opičí performancí umělce na slavnostním banketu, kde konfrontujete lidi ze společenské smetánky s jejich vlastním zvířecím já? Mluví se o tom, že vás inspiroval rusko-ukrajinský performer Oleg Kulik.

Ve skutečnosti mě na podobnou myšlenku navedl americký punkrockový umělec GG Allin. Nevím, jestli ho znáte, je už víc než dvacet let po smrti. Byl to naprostý blázen. Pak mi ale došlo, že jeho by nikdo napodobit nedokázal. Nakonec jsem si prostě do Googlu zadal „herec imituje opici“ – a našel jsem fantastický klip herce Terryho Notaryho, zkušební záběry pro Planetu opic, kde chodí přesně jako gorila a šimpanz. A z toho se zrodila postava performera imitujícího opici, kterou si pak Terry i zahrál. To už jsem věděl, že chci film dostat do Cannes, a moc se mi líbila představa, že obecenstvo na premiéře bude ve smokingu sledovat jiné obecenstvo ve smokingu, jak reaguje na Terryho řádění.

Video

Upoutávka na film Čtverec (2017)

Ta klíčová otázka zní, proč se lidé tak rádi dívají na opice. Podle mě je to proto, že nás nějak reflektují, ukazují, co by se z nás stalo, kdybychom přišli o svou kulturu a zbyly nám jen instinkty. Ve filmu to ale nedopadne úplně dobře.

Zatímco v téhle scéně jste k lidské společnosti vcelku nemilosrdný, hlavní hrdina nakonec nahlédne vlastní selhání. Zdálo se mi, že jste k němu shovívavější než k protagonistům svých předchozích filmů.

Že bych, jak stárnu, víc odpouštěl? Já ten konec vnímám hořkosladce. Inspirovala ho švédská báseň o muži, který se špatně zachová k jinému člověku, chce se mu omluvit, ale už ho nenajde. Musí žít s vinou, s tím, co udělal, už se toho nikdy nezbaví. I Christian se rozhodne, že své chyby napraví, ale je pozdě. Aspoň že ho u toho vidí jeho dcery – že v něm spatří chybující bytost, lidskou bytost.

Čtverec si zároveň utahuje ze světa moderního umění…

Učím na univerzitě v Göteborgu filmovou režii a hned vedle nás sídlí katedra krásného umění. Ten nesrozumitelný doprovodný text k výstavě, který na začátku filmu čte Elisabeth Mossová, jsem zcizil jednomu z tamních profesorů. Dodneška jsem se ho nezeptal na dovolení.

Můžeme Čtverec chápat i jako satiru na současný artový film?

Určitě. Nejsem skeptický k modernímu umění obecně, jen k tomu modernímu umění, které je zahleděné do sebe. Chtěl jsem donutit lidi, kteří se kolem takového umění pohybují, aby si kladli otázky, proč dělají to, co dělají, jakou to má spojitost se světem za zdmi galerií, jestli skutečně říkají něco důležitého, jestli jen nezůstávají v zajetí různých rolí a konvencí. A stejné otázky bychom si mohli položit i my filmaři. Artovou kinematografii chápu jako žánr. A i snímky tohoto žánru můžou být někdy předvídatelné a hloupé… Já chtěl natočit film, který do žánrových pastí nespadne. Pořád bude divoký, zábavný – a zároveň bude o vážných věcech. V Evropě se tak dřív točilo, stačí se podívat na díla Luise Buñuela nebo Liny Wertmüllerové.

Na Evropských filmových cenách Čtverec získal i sošku pro nejlepší komedii, jako třetí švédský snímek v řadě.

To je hodně vtipné. Asi bychom my Švédové měli změnit představu o sobě samých, pořád si myslíme, že jsme melancholici, a přitom… Souhlasím, že je Čtverec vtipný, ale spíš než jako komedii bych ho označil za satiru. Uplatňujeme v něm trochu jiný přístup. V běžné komedii všichni vědí, že něco má být vtipné, díky tomu, jak to je natočené, jaká hudba hraje a tak dál. Já se snažím točit tak, aby si divák nikdy nebyl úplně jistý, jestli se může smát. Rád tlačím situace až do momentu, kdy se zasmějete – ale pak vlastně nevíte proč.

Na Evropských filmových cenách jste vůbec vyhráli, co se dalo.

Když jsem tam byl minule s Vyšší mocí, sebrala skoro všechno Ida. V sále byl jeden kameraman s úkolem zachytit reakce vítězů. Před první kategorií se podíval do poznámek a pak se šel připravit k režisérovi Idy Pawłu Pawlikowskému. A už od něj prakticky neodešel. Bylo to dost frustrující. S Pawlem jsme se pak radši skamarádili. Ale jak říká můj producent Erik Hemmendorff, z prohry se poučíte víc. Dodá vám energii. Podezírám Erika, že doufá, že teď na Oscarech nevyhrajeme, abychom se mohli vrátit a pomstít se.

Jak reagovali ve Švédsku, když jste jako první tamní režisér získal Zlatou palmu?

Mí kolegové samozřejmě velmi žárlili. Roy Andersson se z toho dodnes nevzpamatoval. Skoro ho to zabilo. To žertuju. Hodně lidí mělo radost. A s Royem jsme kamarádi. I když od Cannes jsem ho vlastně neviděl a je pravda, že on tu Zlatou palmu moc chtěl… Ještě pořád čekám na gratulaci od krále. Možná jsem se jí nedočkal proto, že jsme ve filmu muzeum moderního umění umístili do královského paláce, a ze Švédska tak vlastně udělali republiku…