Už první výzva vědců z roku 1992 byla poměrně odvážná v tom, že se nebála pojmenovat skutečný kořen problému: šílené tempo růstu lidské populace. Druhá výzva je v tomto směru ještě o něco otevřenější. Zaznívá ovšem do světa, který má další dvě miliardy párů uší a hladových krků navíc. S tím nejpodstatnějším, globálním růstem lidské populace, se tedy za uplynulé čtvrtstoletí nepodařilo udělat téměř nic. Pravda, v nejbohatších částech světa lidí už dále nepřibývá, ale nejchudší a nejlidnatější země celkový raketový růst víc než bohatě zajišťují.

Podstatě takzvaného demografického přechodu – tedy změně reprodukčního chování od nadprodukce potomstva k reprodukci trvale udržitelné nebo i mírně negativní – do detailu nikdo nerozumí. Přesto v něm nejspíš spočívá naše jediná naděje. Bez něho jsou veškeré snahy o řešení environmentálních výzev pouhým heroickým ucpáváním drobných prasklin v trupu lodi, do které se valí voda jednou obrovskou trhlinou. Je to určitě lepší než nedělat nic, ale bohužel je to stále málo.

Nerozumíme sice složité provázanosti okolností demografického přechodu, ale docela dobře víme, jaké znaky takový jev doprovázejí: zrovnoprávnění žen, růst vzdělanosti, industrializace, růst měst, humanistická orientace s jejím důrazem na individuální, ne skupinové štěstí. Především ale blahobyt spojený s konzumním životním stylem. A ten je nepředstavitelně náročný na nejrůznější zdroje. Dokonce ani současná spotřeba energie, vody, nerostných surovin nebo zemědělských ploch není dlouhodobě udržitelná. Už teď bychom potřebovali minimálně dvě planety. Environmentalisté rádi mluví o konzumním mejdanu na palubě Titaniku. Je to poněkud drsná metafora, ale nepochybně pravdivá.

Petr Pokorný

Petr Pokorný, biolog a paleoekolog, Centrum pro teoretická studia UK a AV ČR

FOTO: archív Petra Pokorného

Ze zkušenosti víme, že demografický přechod nastává na hladině ekonomické výkonnosti, která odpovídá spotřebním nárokům nejbohatší čtvrtiny lidstva. Pokud by takové úrovně spotřeby dosáhlo lidstvo jako celek, byl by to mejdan na druhou. Nestačily by ani čtyři planety! Na všelijaké ty přísliby „environmentálně přívětivých“ technologií, které zároveň umožní udržet globální ekonomiku v současných, nejlépe ještě ve vyšších obrátkách, spoléhat nedoporučuji.

Jak z té pasti ven? Úplně všichni lidé by se museli vzdát nadměrné reprodukce. Mít v průměru něco kolem dvou potomků a z počátku raději ještě o něco méně: „rozumný“, tedy trvale udržitelný počet lidí na této planetě totiž skoro jistě není oněch osm miliard, kterých bude co nevidět dosaženo. Je to za daného stavu věcí realistické? Určitě nikoliv. Už proto, že neexistuje odpovídající globální řídící síla. Možná už někde vznikají zárodky nějakého překvapivého řešení. Těžko je ale rozpoznat, natož účinně pochytit. A náš čas se krátí až příliš rychle.

Anketu připravil Štěpán Kučera.