Eva Kantůrková
Podobizny z Mojí galerie
Jana Černá, Jiří Lederer, Karel Trinkewitz, Václav Černý

Novela bohemica

Eva Kantůrková: Podobizny z Mojí galerie

FOTO: archív nakladatelství Novela bohemica

Tahle kniha čtyř esejů-portrétů patří k vrcholům tvorby Evy Kantůrkové. I kdyby nikdy nevydala Smuteční slavnost nebo Přítelkyně z domu smutku, tak to, jak se jí podařilo proměnit žánr, spojit osobní zkušenosti s „posunem“ autorského uměleckého pohledu, dělá z Podobizen zásadní výpověď o době nedávné. Byť vychází pozdě, protože svědectví přestávají mít jakoukoliv váhu. Černá jako spisovatelčina náhodná spolučekatelka na konec války v protileteckém krytu ve dnech Pražského povstání. Lederer a jeho trestní stíhání za knihu České rozhovory. Trinkewitz jako propagátor haiku a obohacovatel české poezie a výtvarného umění. Černý, pan profesor, a jeho stůl ve Slavii, který byl ověšený disidenty jako česno v létě včelami.
(Vybral Jakub Šofar.)

Hermann Broch
Nevinní

Přeložil Michal Kleprlík.
Dauphin

Hermann Broch: Nevinní

FOTO: archív nakladatelství Dauphin

Broch je „těžký“ autor nejen pro čtenáře, ale i pro překladatele. Každopádně buďme rádi, že také jeho poslední román u nás konečně vyšel. I když román to z formálního hlediska vlastně není, kniha je složena z jedenácti textů, z nichž šest vyšlo již před válkou samostatně v novinách a časopisech (z toho jeden spíše jako koncept). Stejné téma, stejný pocit spojující tato vyprávění přesvědčily autora o nutnosti dopsat další příběhy, které ještě doplnil třemi lyrickými pasážemi. Připustíme-li, že dnešní politicko-společenská situace minimálně v části Evropy v něčem připomíná předhitlerovské Německo, a svědčí o tom třeba i obrovský zájem o televizní seriál Babylon Berlin, pak Brochův popis lhostejných, apolitických a „nevinných“ občanů, tohoto moru demokracie, je velice aktuální, i když možná zcela marný. Historie se opakuje, vidoucím se nevěří…
(Vybral Jakub Šofar.)

Vladimír Mikeš
Čtveročas

Protimluv

Vladimír Mikeš: Čtveročas

FOTO: archív nakladatelství Protimluv

Veliká, převeliká je úzkost z lidského času. Z toho, jenž nedovolí udělat tečku za jménem. To jenom člověk dovede prznit čas, na který tak čekal. Prznit čas ve jménu času. Jeden z nejrespektovanějších českých překladatelů, Vladimír Mikeš (1927), se až na začátku nového milénia dočkal knižního vydání většiny svých próz a poezie. Čtveročas, který považuje za svůj stěžejní text, napsal v roce 1987, ale po třiceti letech ho přepracoval a rozšířil. Ve dvou dějových pásmech, na počátku první světové války a v období před rokem 1948 a hlavně po něm, velice umně, dynamicky propojených, změna tempa tu evokuje hudební dílo, zpracovává příběh, ke kterému ho inspirovaly osudy jeho matky, když se dostal k její korespondenci. Odesílatel, matčin milý, nakonec padl na frontě v Itálii, jeho bratr se pak stal autorovým otcem. Minulé náhody či osudy ovlivňují naše životy v současnosti; žijeme ve více časech, hranice neexistují.
(Vybral Jakub Šofar.)

Ana Milić Peclová
Proč?

Přeložila Vědunka Stehlíková-Režná.
For Prague

Ana Milić Peclová: Proč?

FOTO: archív nakladatelství For Prague

V procesu s Miladou Horákovou, který se konal na přelomu května a června 1950, padly čtyři tresty smrti. Kromě Horákové byl odsouzen Záviš Kalandra, Jan Buchal a Oldřich Pecl. Pecl byl právník specializující se na světovou ekonomiku a dodnes není zcela jasné, proč byl do protistátní skupiny začleněn; svou roli však jistě hrálo i jeho přátelství s Kalandrou a původ jeho manželky, pocházející z Jugoslávie (ze Sarajeva). Pro Ankicu (Anu) Peclovou bylo Československo až do zatčení jejího muže druhým domovem, nicméně i ona sama se dostala na rok do vazby a pak byla přinucena opustit republiku, aniž by se dozvěděla něco o osudu svého manžela. I když se snažila o očištění jména Oldřicha Pecla, nepodařilo se jí to ani přes postupné politické tání končící pražským jarem, kdy už bylo jasné, co se tehdy na začátku padesátých let opravdu dělo. O tom všem jsou tyto vzpomínky, toto svědectví, tento pláč… (Vybral Jakub Šofar.)

Herfried Münkler
Němci a jejich mýty
Přeložila Jana Zoubková.
Rybka Publishers

Herfried Münkler: Němci a jejich mýty

FOTO: archív nakladatelství Rybka Publishers

O čem by byla kniha Češi a jejich mýty, kdyby se někdo pochlapil a napsal podle publikace německého politologa a historika Herfrieda Münklera tuzemskou variantu? Vybral by si několik mýtotvorných témat – například svatý Václav, husitství, bitva na Bílé hoře, poprava českých pánů na Staroměstském náměstí, pasivní rezistence staročechů v parlamentu, čechoslovakismus, ale i Benešovy dekrety či kafkovskou konferenci – a zpracoval je jako případové studie, jako vertikály procházející v podobě armovacích tyčí masivem české historie. A nebyly by rázně ukončeny, jak je u nás zvykem, před dějepisným bezčasím, ale tady v přítomnosti, u které ještě nevíme, co si o ní vlastně máme myslet. Končily by v roce 2017. Faktické lineární konstatování. Takhle to dokonce vypadá, že na tom vůbec nic není…
(Vybral Jakub Šofar.)