Podobná varování bývají přijímána rozporuplně. Na jedné straně panuje téměř všeobecná shoda nad tím, že jinou planetu nemáme, a proto bychom se o ni měli lépe starat. Na stranu druhou, jako by byl tento všeobecný konsenzus v něčem umrtvující. Jako by samotný fakt, že si lidé mohou v médiích přečíst či vyslechnout varování vědců, k záchraně planety stačil. Po chvilce okázalého znepokojení, jakémsi zalitování environmentálních hříchů, se opět vracíme k business as usual a problém se ocitne tam, kde byl předtím – ve sféře vytěsnění.

Proč k tomuto vytěsnění dochází? Potíž je paradoxně právě v oné všeobecné shodě. Ta totiž svou všeobecností zabraňuje tomu, aby byla ekologická otázka formulována jako konkrétní politický problém uvnitř společnosti – jako spor o kolektivně utvářené podmínky našich životů. Místo toho bývá stavěna coby obecný problém lidského chování vůči přírodě.

Zuzana Lazarová: z cyklu Zkamenělé slunce (2015)

Zuzana Lazarová: z cyklu Zkamenělé slunce (2015)

FOTO: Zuzana Lazarová

Člověk a příroda ale nejsou žádné neměnné entity, beze zbytku řízené nějakou konečnou sadou genů. Člověk je tvor politický, a jeho povaha a chování proto závisejí i na tom, jak je organizována společnost. Její psaná i nepsaná ústava přitom uspořádávají nejen vztahy mezi lidmi, ale také přírodu, čehož nejviditelnějším dokladem je kulturní krajina, rozprostírající se všude kolem nás. Každá společnost má svůj způsob života, který propojuje aspekty kulturní i přírodní v takové míře, že je jejich jasné oddělení nemožné.

Spíše než o krizi vztahu mezi člověkem a přírodou proto mluvme o krizi určitého způsobu života. Jako každá podobná krize i tato si žádá velký politický konflikt. Ten dnešní se týká pojmu (ne)udržitelnosti.

Na hliněných nohou

Požadavek udržitelnosti je na první pohled neproblematický a všemi příslušnými instancemi přijatý. Udržitelné dnes musí být kdeco, snad proto, že v rychle se měnícím světě je tak obtížné udržet cokoliv. Tato všeobecná rozšířenost však zakrývá skutečnost, že koncepci udržitelného rozvoje se nám zatím daří spíše ignorovat. Přitom není složitá. Jejím jádrem je jedna jediná teze, mající ovšem dalekosáhlé důsledky: Každá lidská ekonomika má bio-fyzikální limity, dané omezeným množstvím hospodářsky využitelné energie, které lze čerpat z přírodních zdrojů.

V obecném povědomí je tato otázka spojena především s čerpáním takzvaných neobnovitelných zdrojů, jako je ropa; co se stane, až těchto surovin, jejichž těžba se stala základem průmyslové civilizace, začne být opravdu nedostatek? Ještě akutnější je však problém některých obnovitelných zdrojů. Mezi ně totiž patří i tak životně důležité statky jako pitná voda nebo úrodná půda, jejichž dostupnost závisí na dobrém fungování přírodních ekosystémů. Pokud tyto zdroje dlouhodobě spotřebováváme ve větším množství, než v jakém jsou schopny se obnovovat, problém udržitelnosti našeho způsobu života se stává fatálním. Po většinu svých dějin bylo lidstvo málo početné na to, aby problém nabral větší než regionální rozměr; dnes ale žijeme v plném světě, kde platí jiná pravidla.

Zuzana Lazarová: z cyklu Zkamenělé slunce (2015)

Zuzana Lazarová: z cyklu Zkamenělé slunce (2015)

FOTO: Zuzana Lazarová

Z pohledu ekologické ekonomie, radikální alternativy k modernímu ekonomickému myšlení, je veškerá lidská hospodářská produkce až druhotného charakteru. Primární produkce se odehrává v přírodních ekosystémech – z velké části zásluhou pro nás podřadných a neviditelných forem života. Výsledky jejich činnosti si přisvojujeme jako takzvaný přírodní kapitál, který pak proměňujeme v lidskou pracovní sílu a lidmi vyrobené produkty. Na trpasličích bedrech mikroorganismů tak v posledku stojí i mrakodrapy finančních gigantů, odvozujících svou moc z obsluhy reálné ekonomiky.

Z podmíněnosti lidské ekonomiky prací přírody plyne jeden zásadní poznatek: naše bohatství závisí více na tom, co je sdíleno vším živým, než na těch statcích, které vznikly lidskou iniciativou a pílí, ospravedlňujících jejich vlastnictví. V plném světě platí, že nedostatek společných statků (commons) nelze vykompenzovat nárůstem statků soukromých, byť by jejich tržní hodnota byla sebevětší.

Menší koláč, více úst

Dle organizace Global Footprint Network lidstvo v současné době čerpá zhruba 1,6násobek biokapacity naší planety. Pokud bychom si tedy sumu zdrojů, produkovaných pozemskými ekosystémy, představili jako příjem, který je k dispozici pro naši sekundární produkci, pak výdajová stránka pomyslného přírodního rozpočtu lidstva odpovídá 160 procentům příjmu. Tento neudržitelný schodek je výsledkem znásobení dvou rostoucích faktorů – počtu lidí a průměrné spotřeby na hlavu.

První faktor se zdůrazňuje poměrně často, čímž se pozornost odvádí od nás samých ke vzdálenému třetímu světu. Problém spotřeby na hlavu, tak akutní v nejvyspělejších zemích světa, je zase snadným terčem povrchní moralizace, a ta rychle ztroskotává na tom, že jedinec beztak nic nezmůže. Ano, nezmůže. Problém je totiž systémový a souvisí s tím, co vědci v citovaném varování zmiňují jako neochotu lidstva přehodnotit roli ekonomiky, závislé na růstu.

Je dobré připomenout, že slovo růst je v ekonomii používáno jako metafora. Primární užití tohoto výrazu se týká úplně jiných oblastí – stromů, květin a jiných rostlin, ale také lidského života, v němž je růst spojen s dospíváním a zráním. Každé dítě se těší, až jednou vyroste a bude moci dělat věci, které mu nyní zakazují. Něco podobného vlastně slibuje i hospodářský růst – bude hojnost a nebudeme se muset omezovat. Budeme bohatí. Jak ale víme z báje o králi Midasovi, který všechno, čeho se dotkl, proměnil ve zlato (čímž ale vše, včetně jídla, zbavil užitku), bohatství je relativní pojem.

Hospodářský růst v obvyklém slova smyslu neznamená nic jiného než růst hrubého domácího produktu, tedy růst finanční hodnoty vyprodukovaných statků a služeb. Problematičnost tohoto měřítka je dobře známa. Když jsou například lidé nešťastní a zvyšují poptávku po antidepresivech a službách psychoterapeutů, přispívají tím k růstu HDP a společnost je – údajně – bohatší.

Zuzana Lazarová: z cyklu Zkamenělé slunce (2015)

Zuzana Lazarová: z cyklu Zkamenělé slunce (2015)

FOTO: Zuzana Lazarová

Růst HDP má však i daleko objektivnější nedostatek, než je slepota vůči osobní spokojenosti. Vede k ubývání společných přírodních statků; více výroby a více konzumace prostě znamená větší tlak na ekosystém. Technooptimisté v této souvislosti vkládají naději do fenoménu známého jako decoupling, tedy odpojení růstu od spotřeby přírodních zdrojů. Vyspělejší, takříkajíc dematerializovaný typ ekonomiky prý bude schopen produkovat srovnatelnou hodnotu při nižší spotřebě energií, čímž se klíčový ekologický problém vyřeší, aniž bychom se museli vzdát nynějšího způsobu života.

Empirické doklady pro decoupling jsou ale poněkud rozpačité. V některých vyspělých zemích skutečně spotřeba přírodních zdrojů narůstá pomaleji než HDP, nicméně stále roste; my bychom přitom potřebovali, aby přinejmenším stagnovala, spíše však klesala. Navíc při bližším pohledu na příslušné statistiky se vynořuje podezření, že relativně nadějné výsledky v jedné zemi jsou dány toliko přesunem některých energeticky náročných provozů do zemí jiných.

Pokud ovšem konečně přestaneme doufat, že se růst jednoho dne nějak odpojí od drancování přírody, a pokud naopak začneme objem naší produkce cíleně přizpůsobovat bio-fyzikálním limitům, pak z toho vyplyne další závěr, odporující dosavadnímu sociálně-ekonomickému modelu. Už totiž nebude možné řešit chudobu a obecně sociální otázku tím, že toho ještě víc vytěžíme a spálíme a že z toho všeho propadne k těm dole i něco víc než saze.

Máme-li jako společnost spotřebovávat méně, aniž by to vedlo ke strádání velké části obyvatel, musíme naše bohatství dělit rovnoměrněji než dosud. Herman Daly, jeden z otců koncepce udržitelného rozvoje, například navrhuje zavedení maximálního povoleného příjmu na hlavu, a to ve výši dvacetinásobku minimálního příjmu. Nejde však ani tak o konkrétní výši, ale o zastropování jako princip. Dokud se kapitalisté donekonečna snaží jeden druhého doslova přerůst a zavlékají celou společnost do závodů v konzumu, kola produkce nabírají neudržitelných otáček.

Limity svobody

Myšlenka ekologických a sociálních limitů ekonomického růstu pochopitelně není v rozporu s nynějším modelem jen v technických otázkách. Naráží především na hodnotu individuální svobody, jež bývá brána jako morální základ západních demokracií, ale také jako základ jejich ekonomické racionality – bez sobeckých, ale svobodných rozhodnutí spotřebitelů bychom neuměli efektivně distribuovat zdroje.

Obtížnost debat o svobodě, snadno sklouzávajících k „argumentaci gulagem“, je dána tím, že svoboda byla pro ideologické účely zabsolutizována; používá se jako argument, který má umlčet pochybnosti o současném uspořádání. Žádná hodnota ale není absolutní. Ekonomicky řečeno, svoboda je komplementární statek – má hodnotu jen tehdy, je-li doprovázena jinými statky. Podobně jako při nedostupnosti komplementu zvaného benzín klesá hodnota automobilu, tak klesá hodnota svobody při nedostatku bezpečí, materiálních jistot nebo funkčních mezilidských vztahů.

Právě takto je třeba chápat vztah limitů růstu ke svobodě – jsou to prahy, s jejichž překročením je ohrožována dostupnost některých komplementárních statků. Koneckonců, už jedna ze zakládajících listin západního liberálního myšlení, britská Magna Carta Libertatum (1215), měla svůj komplement, dnes poněkud opomíjenou listinu Carta Foresta (1217). Zatímco Magna Carta bránila osobní svobody baronů proti zvůli krále, druhý dokument zaručoval svobodným sedlákům podíl na užívání královských lesů, konkrétně právo na sběr dřeva či pasení dobytka, čímž je chránil před zvůlí mocenské elity, která měla od dob Viléma Dobyvatele tendenci privatizovat si tyto tradiční commons pro své exkluzivní účely (zejména lov). Bez Lesní charty by sedláci sice zůstali formálně svobodní, nedostatek sdílených zdrojů by je však přivedl do stavu nouze, který by je nutil k poddanství.

Zuzana Lazarová: z cyklu Zkamenělé slunce (2015)

Zuzana Lazarová: z cyklu Zkamenělé slunce (2015)

FOTO: Zuzana Lazarová

Přizpůsobení naší ekonomiky jejím bio-fyzikálním limitům může znamenat úbytek některých spotřebitelských možností, a tedy jistého druhu svobody. Například svobody „ulovit“ si každý den kus hovězího. Chov hospodářských zvířat má totiž významný podíl na koncentraci skleníkových plynů a kvůli pěstování krmiva si bere neúnosně mnoho zemědělské půdy, už tak zmučené nekonečnou chemizací. Jsou tím ohroženy některé komplementární statky, bez nichž bude užitek ze svobody pro většinu z nás klesat.

Každé sousto svíčkové je vlastně privatizací části hodnoty, kterou čerpáme ze společných darů přírody. Čím více roste počet takovýchto malých privatizací, tím jsme podle standardních ekonomických kritérií bohatší (HDP se zvyšuje). Platí to však pouze za předpokladu, že celek je právě jen součtem individuálních částí (krav, slepic, porcí, výnosů). Ekosystém je z tohoto hlediska mimo naši rozlišovací schopnost – není totiž ani tak součtem jednotlivých částí jako spíš komplexem funkčních vazeb a interakcí mezi nimi. Je sítí života, v níž se mnohá vlákna zdají neproduktivní – dokud se nepřetrhnou.

Život za zdí

Máme jen jednu planetu a v tomto smyslu jsme všichni na jedné lodi. Obratlovci i bezobratlí, chudí i bohatí. Nebo ne? Potíž je, že tato jednota platí jen na velmi obecné, vágní rovině obligátních morálních prohlášení. Skutečnost je taková, že dopady zhoršujících se ekologických problémů nejsou a nebudou rovnoměrné.

Zatímco pro většinu z nás jsou veřejné a společné statky nezbytné k zajištění řady klíčových potřeb, pro příslušníky globálních elit platí trochu jiná pravidla. Nemusí vás až tolik trápit nefunkční policie nebo zdravotnictví, máte-li dost prostředků na zaplacení vlastní ochranky a osobních lékařů. A proudy migrantů ze zaplavených přímořských oblastí, nedostatek pitné vody nebo zničené ovzduší nebudou ani při nejčernějších scénářích tak celoplošné, aby ctihodný gentleman s přiměřenou rentou nenašel rajský kus země, který lze obehnat vysokou zdí. Ano, život za zdí není ideální pro nikoho, ale pořád dost záleží na tom, na které straně té zdi se člověk ocitne.

Čím jsou určité statky vzácnější, tím větší je moc toho, kdo je vlastní a rozhoduje o přístupu k nim. Ekologická krize dnes tedy nestaví lidstvo jen před otázku, v jaké chceme žít přírodě, ale především před otázku, v jaké chceme žít společnosti. Éra neoliberalismu ukázala, že kapitalistický růst nemusí zdaleka přinášet obecný rozkvět. Jeho plody jsou totiž rozdělovány nevyváženě a je fixován na penězi měřitelné bohatství, ačkoliv prosperita má daleko více dimenzí. Lze si představit společnost, která ekonomicky roste, a přitom se v ní šíří zaostalost, neboť některé její části se nemohou rozvíjet; jsou zavinuté do sebe, jako by to byly kasty.

Martin Dokupil Škabraha

Martin Dokupil Škabraha (1979) je filosof a člen Strany zelených.

FOTO: archív, Právo

Byla-li řeč o svobodě, pak je třeba zdůraznit, že směr, jímž se naše civilizace bude v příštích letech a dekádách ubírat, není definitivně předurčený; je otázkou volby. Ne individuální volby, byť i ta je vždy náročná, ale volby kolektivní, která je násobně větší výzvou. Zatímco na osobní rovině bývá volba spjata s konfliktem v našem nitru, společenská volba s sebou nese konflikt politický – čili boj o moc.

Ten náš bude také zkouškou toho, co pro nás znamená svoboda. Spokojíme se s tím, že je to právo starat se jen sám o sebe, nebo ji pochopíme jako schopnost zakládat takové sociální, ekonomické a ekologické sítě, jaké odpovídají převratné historické zkušenosti plného světa?