Jiří David
vizuální umělec

Pokud mám zmínit jen jednu kulturní událost, pak by to pro mě asi byla kniha, kterou vydal Torst – bichle Marka Švehly Magor a jeho doba. Je zvláštní někomu takto detailně nakukovat do života. Samozřejmě u dávno mrtvých je to poměrně běžné, ale u člověka, kterého jsem mohl ještě před nedávnem potkávat či s ním mluvit, je to nezvyklé. Ale tahle kniha na to jde skvěle. Zachovala si nevyfabulovanou věcnost, a přesto je sugestivní a má neadorující atmosféru. Je i skrze fakta překvapivě metaforická, nechce jen suše ilustrovat, popisovat. A mám také radost z mnoha doprovodných fotografií, které svou autentickou bezprostředností spolu s textem zobrazují živoucí tělo, a ne vykonstruovanou modlu – neboť i modly mají někdy erekci.

Apolena Rychlíková
dokumentaristka, publicistka

Kulturním zážitkem roku jsou pro mě zatím tři u nás vydané knihy Eleny Ferrante z její „neapolské tetralogie“ Geniální přítelkyně. Každý díl je feministickým manifestem i radikální třídní obžalobou zároveň, citlivým románem stejně jako nesmlouvavě upřímnou sebekritikou. Především poslední česky vydaný díl – Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou – před čtenářky a čtenáře staví tvrdou kritiku patriarchálního uspořádání i spirály sociálního vyloučení, a dává nám tak možnost pochopit, jak křehké, a přitom nekompromisní jsou okolnosti každého úspěchu i každého nezdaru a jak fatální dohry můžou následovat. Elena Ferrante odhaluje samozřejmost těch, kteří vyrostli v blahobytu kulturního, finančního a sociálního kapitálu, a na pozadí společenských změn šedesátých let proti nim staví jasně dané osudy těch, kteří se jen kvůli svému původu nemohli vymanit z předem nalinkované budoucnosti, svému nadání navzdory. Tetralogie je to klíčová i proto, že většina problémů, které popisuje, v naší společnosti dosud přetrvává.

Eva Klíčová
kritička

Video

Upoutávka na film Blade Runner 2049

Nejsilnější loňské kulturně konzumentské vzplanutí mě zasáhlo během filmové meditace nad post-humánním světem Blade Runner 2049 Denise Villeneuva. Pomalý, hutný sled obrazů, které jsou strohé a precizní, doprovázené hudebními plochami ruchů a dunění. Z ne zcela nepovědomé villeneuvovské atmosféry se vynořuje svět, kde se postapokalyptická sci-fi prolíná s tím, co už prožíváme: toxická krajina střídá chaos přelidněných měst i luxus designových interiérů. Film je o nejistotě, mizení hranic mezi člověkem a robotem, virtuálním a reálným, ztrácejí (či stěhují) se tu vzpomínky. Dílo zároveň silně komunikuje se svým předchůdcem z roku 1982, je jakýmsi jeho „replikantem“. Tento netypický „hollywood“ vyšlý z fanouškovské žánrovky nabízí komplexní a sugestivní interpretaci toho, co dnes žijeme.

Štefan Švec
kritik, publicista

Potěšily mě dvě pražské výstavy výtvarníků, u nichž jsem si už poněkolikáté říkal, že je zkontroluju jen z povinnosti, protože vše důležité už udělali dřív. Šlo o Františka SkáluKrištofa Kinteru. Oba mě zase překvapili a okouzlili tím, jak široká je jejich fantazie a rejstřík technické bravury. Zážitek roku mám ale ještě mastňáčtější. Povedlo se mi náhodou vyjet do Barcelony a taky z povinnosti jsem se zašel podívat na Sagradu Famílii. A v tom kostele, který přece dobře znám z fotek a dokumentů, se mě – bez ohledu na davy dalších čumilů – cípem dotklo ohromení, jaké musela pro středověkého rolníka znamenat návštěva gotického chrámu jednou za život. Je to úplně jiná stavba než ostatní, katedrála katedrál, a kdo vstoupí, na chvíli zažije, jak by to mohlo vypadat v nebi.

Igor Malijevský
spisovatel, fotograf

Video

Trailer k filmu Druhá strana naděje

Rád bych upozornil na básnickou knížku Tomáše Míky Textové zprávy, kterou vydala Novela bohemica už ke konci roku 2016. K Míkově Hospodyni z básně Buď zdráv se modlím každé ráno namísto rozcvičky a čištění zubů. Skvělý text, božská Hospodyně! Potěšila mě také Kaurismäkiho Druhá strana naděje, snad se ještě do klubových kin vrátí. Ve výtvarné oblasti pro mne byla největším zážitkem návštěva u fotografa Pavla Hudce Ahasvera, který stále bydlí na mytickém Hanzlbergu. Snad někdo sepíše napínavou historii toho baráku, dokud ještě půjde vydolovat ze zbylých pamětí – skrze ten dům by se daly popsat československé kulturní dějiny šedesátých a sedmdesátých let. A stále mne překvapuje, jak málo současných kurátorů láká skutečné dobrodružství. Ahasverova nesnadno uchopitelná tvorba tak dosud čeká na svého objevitele. Poklad na dosah ruky.

Klára Vlasáková
publicistka, scenáristka

K žádné jiné knize jsem v roce 2017 nechovala tak rozporuplné pocity jako k Malému životu Hanyi Yanagihary. Román, jenž začíná jako příběh o osudech čtyř přátel žijících v dnešním New Yorku, se od určité části soustředí takřka výhradně na jediného z nich – právníka Judea. Kniha skoro úplně pomíjí společenský kontext a zkoumá jen vnitřní život hlavního hrdiny. To mě sice místy rozčilovalo, ale taky jsem se nemohla ubránit silné fascinaci: Jude je charakter, který se po překonaných útrapách nevrací silnější, jak jsme u tradičně pojatých hrdinů zvyklí; jeho stav se naopak stále zhoršuje. Malý život se tak vymezuje vůči jakékoli formě šťastného konce a navzdory tvrdošíjnému opomíjení vnějšího světa se v něčem přibližuje „skutečnému“ životu paradoxně o dost víc než mnohé jiné knihy, jež pracují s realističtějšími kulisami. Někomu už zkrátka nikdy nebude lépe.