Kromě soch, obrazů či kreseb děláte taky výtvarné dílny pro děti. Proč?

Začal jsem s nimi už před dlouhou dobou. Můj synovec učil na základní škole a já mu navrhl, že bych si tam rád nějakou dílnu otevřel. Nic takového u nich neměli, nabízeli dětem vlastně jenom sporty. Mělo to velký úspěch, i když jsem sám s učením neměl žádné zkušenosti. Ze začátku to bylo hodně divoké. Stalo se mi třeba, že si děti namalovaly na obličej africké masky, jenže jsme nepoužili speciální herecké barvy, ale normální tempery. Začalo je to pálit, křičely, škrábaly se – to byl docela náročný moment.

Pak jsem učil i na jiných školách, v kulturních centrech, a nakonec si otevřel vlastní kurz. Podobné kurzy se časem staly módní záležitostí. Jenže jsou obvykle zaměřené na to, aby se v nich děti něco naučily. A mě naopak baví experimentovat; nechci, aby se děti učily, ale aby si to užily.

Není i vaše vlastní tvorba inspirovaná dětským projevem?

Ve své tvorbě se opravdu vracím do dětství, do světa, ve kterém jsme toho ještě měli hodně společného. Všichni jsme si hráli s traktory, roboty, na válku…

I během dílen se snažím uvolnit dětskou tvořivost. Dám dětem buď prázdný papír, nebo fotografii, nebo papír nějakého zvláštního tvaru a řeknu jim, že neexistuje žádné jedno řešení, žádný jediný cíl, ať s tím udělají, co uznají za vhodné. Možností jsou tisíce. Občas, když před děti položíte prázdný papír, dostanou strach, nevědí co s ním. Nevidí žádný obrys, který by měly vybarvit, jako u omalovánek podle Walta Disneyho, který je podle mě nepřítelem dětí číslo jedna. Každé dítě má svůj vnitřní svět. Ten svět je ale bohužel zavalený vrstvami odpadu, který produkují nákupní centra a televize. Je velmi těžké to z nich dostat. To hlavní, co je k tomu potřeba, je důvěra. Snažím se děti co nejvíc motivovat. Když nevědí, jak začít, řeknu jim: Tak třeba nakresli to, co znáš – například pistoli, a pak je povzbuzuju. Nejdůležitější je, aby dítě vytvořilo něco, co vyšlo přímo z něj, žádnou kopii nebo napodobeninu. Pak se v něm zažehne nějaký plamen…

César Fernández Arias

César Fernández Arias

FOTO: Tabook

Už mi několik maminek řeklo, že má dílna jejich děti opravdu změnila. Předtím se mračily, nic je nebavilo, ale najednou uviděly, že můžou vytvořit něco krásného.

Když kreslíte pistole, neříká vám někdo, že je to pro děti nevhodné?

Ne, ale pracujeme s kladivy a hřebíky a někteří rodiče se bojí, že se děti zraní. Jenže já dětem říkám: Dej tam ten prst! – a ony ho tam pochopitelně nedají, nejsou hloupé. Co se týká zbraní, nikdy žádné problémy nebyly, samozřejmě občas nějaké vyrábíme. Jenže dítě tomu neřekne pistole, ale třeba vesmírný rozpouštěč. Je jedno, co děti vytvářejí, hlavně to musí být upřímné, musí to jít z nich.

Je vaše dílna přístupná komukoliv? V naší síti základních uměleckých škol existuje určitý předvýběr založený na míře nadání.

Já si nemůžu dovolit mít nějaké takové zkoušky. Kdo zaplatí, ten přijde. Občas je to problém, protože někteří lidé ke mně pošlou dítě jen proto, aby se ho zbavili. Ale pokud se to dítě nedokáže chovat, například hází věcmi, řeknu rodičům, aby si ho odvedli, protože já tam nejsem od toho, abych někoho vychovával.

Když přemýšlíte, co budete s dětmi dělat, podle čeho se rozhodujete?

Baví mě něco konstruovat a vytvářet, pracovat s představivostí. Zadám jim témata jako pyramida v Egyptě nebo faraónova hrobka, to jsou věci, které dovedou jejich fantazii úžasně povzbudit. Tvorba musí mít taky vždycky něco společného se zážitkem, s příběhem. Jednou jsem udělal z papíru dům a řekl jsem jim: Tohle je hasičárna. A teď si představte, jak tam jezdí auta… a pak jsem ten domeček zapálil. Samozřejmě jsem ho po chvíli zase uhasil, ale jejich fantazie už běžela naplno. Nebo: měli jsme v ateliéru vatu, a jedno dítě ji všechnu odneslo k oné hasičárně. Tak jsem se zeptal na důvod. A ten chlapec mi řekl: Až budou skákat dolů, tak aby dopadli do měkkého. Dítě chce, aby to celé bylo emotivní a zároveň aby to odpovídalo realitě.

Je podle vás důležité, aby se děti seznámily s uměním?

Podle mě je vlastní zkušenost s uměním úplný základ. Nehrajeme si jenom se stavbičkami, s panáčky a podobně. Občas jim dám namalovat obraz ve stylu Picassa. Ukážu jim pár základních věcí, základní techniky, ale dál už musí ten styl vypozorovat a snažit se ho napodobit, to je hodně baví. Zase je tady podstatný příběh. Jinak budou malovat sklenici, která jen leží na stole, a jinak se k tomu postaví, když spadne na zem.

Takže je záměrně vystavujete zážitkům?

Ano, ale docela přirozeným způsobem. Například se u mě v domě opravovaly sklepy. Šel jsem se tam podívat, rejdily tam krysy a odnesl jsem si z toho silný dojem. Vyprávěl jsem to dětem, byli jsme v jednom uměleckém centru, ve věžáku, a já jim oznámil, že taky půjdeme do sklepa. Pro děti to bylo něco nového, což je podle mě hodně důležité. Prohlásil jsem: Teď budeme pracovat pod zemí, jako bychom byli uvnitř faraónovy hrobky. Děti pak byly daleko aktivnější, než kdybych jim jenom řekl, ať si to podzemí představí.

A proč se kromě dílen věnujete i pouličnímu umění?

Prostě jsme s přáteli chtěli dělat něco venku, takže jsme začali s plakáty. Většinou se věnujeme aktuální tématům, teď jsme třeba udělali plakát o tom, jak turisté ve městech zvedají ceny bytů, že se kvůli tomu vylidňují celé čtvrti. Gentrifikace se tomu říká. Ale dělali jsme i plakáty k migraci, k drogám nebo k nynějšímu kultu těla, kdy všichni chodí do posilovny. Někdy je skládáme z různých částí, kdy každý umělec vytvoří jednu. Úplně nejlepší ale je, když se na něčem shodneme a uděláme to všichni dohromady. Složitější je to s vylepováním. Na rozdíl od lepičů z různých diskoték nebo barů nejsme profesionálové, nevylepujeme své věci na nejlepších místech…

Nemáte s tím problémy?

Mezi lidmi, kteří plakáty lepí, platí jenom jedno pravidlo – cizí plakát se nikdy nepřelepuje. I v dolních společenských vrstvách se dodržují určité nepsané zákony.

Myslel jsem spíš problémy s úřady. Není to ilegální?

Ilegální to je, ale jenom trochu. Je to přestupek.