Marek Toman: Co je to Evropa?

Když vám v letadle oznámí, že nebudou rozvážet občerstvení z důvodu „nebezpečí létajících objektů“, rovnou se jako takový objekt začnete cítit. Pasažéři kolem vás nejdřív mluví hodně nahlas – a pak zmlknou. Sedí vzpřímeně, nebo se choulí do sebe.

A potom… potom zkusím uplatnit osvědčený lék. Vracím se z bělehradského knižního veletrhu. Seznámil jsem se tam se srbským spisovatelem Draganem Velikičem, který mi dal své knihy ve slovenštině.

Jsem spisovatel. Věřím v sílu literatury. Tak si to vyzkoušejme.

Letadlo sebou dál hází jako splašený kůň. Propadáme se, škubeme sebou do stran…, ale to všechno se najednou mění v něco skoro roztomilého, jako pohyby starodávného kolotoče. Čtu si Velikičův román Bonavia, čtu si jeho Případ Brémy – a vstupuju do světa, který je pro mě nový, a zároveň důvěrně známý. Doslova cítím pevnou půdu pod nohama. Zažít řadu režimů, žít ve státech, které se scelují, stávají se součástí velkých bloků, osamostatňují se… Tehdy, když se zeměpis po bůhvíkolikáté znovu stal dějinami, jak píše Velikić.

A v tom všem vlaje jeden lidský osud. Povýtce soukromý. Nenápadný. A zároveň plný fantazie. Emil – řidič tramvaje z Případu Brémy – si představuje, jak překonává vzdálenost mezi dvěma stanicemi ve Vídni, v Budapešti, v Praze, v Bělehradě nebo v Subotici a znovu vidí svět, jak vypadal na jeho každodenních trasách. Vypravěč románu Bonavia zase sleduje svého otce na lodích, kde sloužil – a vidí ho prizmatem jeho nepřítomnosti. Imaginace pracuje naplno. Imaginace jako lék na příliš strohou realitu. Vždyť přece: Touha je stav duše. Vždycky jsem věděl, že se staneš tím, kým chceš být. To, že zůstáváme celý život sami sebou, je iluze.

Jak navíc dobře víme, realita často nemusí být realitou. Rodiče zatajují před dětmi nejen své politické názory, ale i skutečnou povahu vztahu mezi sebou. Utajená Evropa, kontinent nedorozumění, naprosto odlišných rodinných verzí událostí. Evropa plná snahy najít svého otce, svou matku – ty nejbližší, ale i nejprchavější postavy.

To všechno v knihách Dragana Velikiče najdete. S povědomým melancholickým smutkem a dobře známým podvratným humorem. Letadlo, které sebou škube, najednou zapadlo do toho řetězce náhod, průšvihů, gagů a překvapení, který se táhne Evropou, zvlášť tou naší: střední, východní, jižní nebo jak se jí ještě říká. V podstatě jsem fešáckým zajatcem hopsajícího stroje, ze kterého nemůžu vystoupit. Evropa už je zase jenom jedna. Tak jako je jedna jediná ta literatura, která dovede zprostředkovat emoce. Abychom se pobavili, nadchli a dojali – a přestali se bát.