K úkolům památkové péče patří snaha uchovat z každého období architektonických dějin reprezentativní soubor hodnotných staveb. Je přitom nutné, aby všechny stavby z tohoto souboru ministerstvo kultury prohlásilo za památku, protože když to neudělá, všechny můžou dopadnout jako dům na Václavském náměstí nebo jako Transgas.

Českým památkářům se tento úkol dlouho dařilo plnit. V ochraně památek meziválečného funkcionalismu jsme se dokonce kolem roku 1970 ocitli v popředí tehdejší kulturní Evropy. Po listopadu 1989 se chvíli zdálo, že tento dobrý trend bude pokračovat a že památková péče vezme pod svou ochranu i reprezentativní soubor z období poválečného: z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Snahu zabezpečit dlouhý život hodnotným poválečným stavbám však začalo mařit ministerstvo kultury. Přestože v Praze, nemluvě o jiných místech, podléhá demolicím a zničujícím přestavbám jedna taková stavba za druhou, už deset let zde ministerstvo neprohlásilo za památku ani jednu z nich. Uchovat z architektonických děl poválečné doby reprezentativní soubor se tak zřejmě nepodaří.

Vyhlídky Transgasu na přežití se od počátku zdály beznadějné. Aniž by to veřejnost věděla, stát ho před třemi roky prodal developerské společnosti HB Reavis a ta pak pohotově získala souhlas s demolicí tohoto areálu od pražských úřadů památkové péče.

Jelikož však Transgas představuje výrazný příklad české poválečné architektury, navržený vynikajícími architekty, Klub Za starou Prahu se pokusil tuto stavbu ubránit – vyzval ministerstvo kultury, aby ji prohlásilo za památku. Klub přitom poukázal na fakt, že souhlas pražských památkářů s bouráním trpěl závažnými odbornými vadami, ze kterých čišela nesnášenlivost k moderní architektuře a urbanismu. Dvě odborné komise, jedna z nich zřízená samotným ministerstvem kultury, výzvu Klubu podpořily a doporučily udělit Transgasu památkový statut. Ministerští úředníci však návrh na prohlášení za památku odmítli, a to s argumenty stejně málo odbornými a stejně předpojatými vůči moderní architektuře, jaké obsahovala předchozí stanoviska pražských památkářů. Další pokus zvrátit tragický běh událostí zakončila pirueta ministra Hermana.

Historik a teoretik architektury Rostislav Švácha před dnes už neexistující budovou na Václavském náměstí

Historik a teoretik architektury Rostislav Švácha před dnes už neexistující budovou na Václavském náměstí

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Nevyčítám developerovi, že chce koupí Transgasu a jeho náhradou za stavbu s větší kapacitou vydělat peníze. Za skandální však považuji chování památkových úřadů, které nevzaly v úvahu vysokou architektonickou hodnotu Transgasu, developera na ni neupozornily a nezabránily mu pomocí zákona o památkové péči provést jeho vysoce problematický podnikatelský záměr. Věci se jeví téměř tak, že místo ochrany památek, která by přece měla být ve veřejném zájmu, se dnes instituce památkové péče věnují ochraně soukromých zájmů developerů. O nějaké rovnováze mezi veřejným zájmem a zájmy soukromými nelze mluvit, ty druhé vítězí na celé čáře. A nelze bohužel mluvit ani o tom, že by se dnes v památkových sporech prosazovala odbornost.

Bude-li to tak pokračovat, z významného období v dějinách české architektury se nejenže nezachová soubor reprezentativní, nýbrž vůbec žádný.