Jak žít se smrtí. Nad reportážemi Katarzyny Boni z Japonska po tsunami

Jak neštěstí ovlivnilo život obyčejných lidí, zachycuje kniha Ganbare! Workshopy smrti polské reportérky Katarzyny Boni (přeložil Michael Alexa, Absynt 2017). Série krátkých reportáží se dostává na dřeň událostem z roku 2011, zároveň ale míří hlouběji do japonské duše.

Pan Macumura se vrátil do evakuované oblasti, aby se zde mohl starat o zvířata opuštěná jejich majiteli. Pan Masaaki se ještě roky po katastrofě potápí v moři a hledá kosti pohřešovaných lidí. Paní Macuda pomáhá lidem, v jejichž mysli se usadili duchové mrtvých z Fukušimy. Buddhistický mnich Kaneta objíždí evakuační centra a nad kafem a zákusky naslouchá těm, kteří museli opustit své domovy. Z příběhů obyvatel oblasti Tóhoku skládá Katarzyna Boni pestrou mozaiku života lidí zasažených největší katastrofou v moderních japonských dějinách. V reportážích má však své místo i filmové monstrum Godzilla zosobňující nezkrotnou přírodní sílu probuzenou vědou nebo staré duchařské příběhy vycházející z šintoistické tradice. V jejich aktuální podobě byly ale děsivé bytosti z lesů nahrazeny chemickými látkami jako cesium 137 nebo tritium, jež se po nehodě ve fukušimské továrně usadily v japonské přírodě.

Podle starých bájí leží pod japonskými ostrovy v bahně obří sumec Namazu, kterého má za úkol hlídat bůh Kašima. Když poleví ve své pozornosti, začne se sumec převalovat – a způsobí zemětřesení. V Japonsku jsou otřesy země běžnou součástí života, ty drobné lze zaznamenat i několikrát během týdne. Větší pak přicházejí nečekaně a shodí třeba hrníčky z poliček. Dalo by se říct, že Japonci se za dlouhé roky naučili se zemětřesením žít – domy staví tak, aby odolaly i větším otřesům, a od dětství jsou jim vštěpovány zásady toho, co dělat při poplachu. Města na pobřeží vztyčují bariéry proti tsunami. Pak ale přijde něco tak strašlivého jako 11. března 2011, vlny překážky s lehkostí přeskočí a ukáže se, že proti přírodě jsou všechny lidské ochrany slabé.

Ono Ganbare! z názvu knihy je v japonštině univerzálním heslem povzbuzení. Znamená to něco mezi „Hodně štěstí!“ a „Snaž se!“. Maminky s ním vyprovázejí děti do školy, když mají psát důležitou písemku, a šéfové firem ho říkají svým podřízeným, kteří se vydávají bojovat o důležitý kontrakt. Slovo je tradičním synonymem nezdolného japonského ducha, který velí se za žádných okolností nevzdávat. Pod tímto heslem se Japonsko pustilo do obnovy po druhé světové válce a stejný kolektivní bojový duch se objevuje i vždy po přírodních katastrofách, které jsou v zemi poměrně časté. Po katastrofě v Tóhoku ale jako kdyby bylo něco jinak. Ty nejzávažnější problémy totiž tentokrát nezpůsobilo zemětřesení ani tsunami, ale nehoda v jaderné elektrárně, která byla prohlašována za absolutně bezpečnou.

První polovina knihy Ganbare! líčí příběhy a tradice spojené se zemětřesením a nachází smíření se silami přírody, jež nemůžeme ovládat. Naopak druhá polovina je spojená s nehodou ve Fukušimě a zde žádné smíření nepřichází.

Japonsko má k atomové energii zvláštní vztah. Je to ostatně jediná země, která na vlastní kůži zažila válečné výbuchy atomových bomb. Japonská vláda události z roku 1945 před svými obyvateli dlouho tajila a přeživší z Hirošimy a Nagasaki stihla stigmatizace. O nebezpečí atomové energie se začalo mluvit až v druhé polovině padesátých let, když japonskou rybářskou loď zasáhl pokusný výbuch americké bomby v atolu Bikini. (Incident inspiroval vznik zmíněné Godzilly.) V Japonsku se také pod vedením buddhistické organizace Soka Gakkai v sedmdesátých letech zrodilo silné veřejné hnutí proti atomovým zbraním. Stavbu prvních atomových elektráren ve stejné době provázely zjitřené debaty. Nakonec ale zvítězil pragmatismus. Jaderná technologie totiž zbavila zemi závislosti na dovozu energie ze zahraničí. Po fukušimské katastrofě byl provoz všech elektráren zastaven a momentálně jsou v provozu jen tři. Další nové se ale staví, prý s ještě důslednějšími bezpečnostními opatřeními. Budou stačit?

Katarzyna Boni přiznává, že japonsky neumí a témata k celé řadě příběhů z knihy načerpala z článků v anglicky psaných novinách The Japan Times. Další se pak dozvěděla při vlastních cestách po postižených oblastech. Síla její reportážní knihy ale netkví v originalitě posbíraného materiálu, nýbrž ve schopnosti spojit někdy smutné a jindy heroické osudy lidí s širším kontextem japonských dějin a s detaily japonské kultury. A samozřejmě odvyprávět to vše zcela strhujícím způsobem. Skvělým důkazem jejího mistrovství je jakýsi apendix knihy – článek Workshopy smrti pojednávající o kurzu v Tokiu, v němž se lidé učí, jaké to je, pomalu umírat na rakovinu. Z dechberoucího textu užívajícího druhou osobu (hrdinou je tedy sám čtenář) mrazí v zádech.

Po nehodě v roce 2011 umístili po celé prefektuře Fukušima tři tisíce šest set půlkulatých sloupů s monitorem, na němž běží červená čísla oznamující aktuální úroveň radiace. „Ukazují něco, na co by všichni nejraději zapomněli,“ píše se v krátké reportáži Pomníky. Mementa fukušimské tragédie budou v oblasti vidět ještě spoustu let, obyvatelé se s radioaktivitou naučí žít. Ganbare! je kniha o schopnosti Japonců žít tváří v tvář nezkrotné přírodě, jež nám připomíná pomíjivost naší existence a nevyhnutelnost smrti. O tom, jak žít s takovým vědomím, ale nikdy se nevzdat.

Katarzyna Boni

Katarzyna Boni Ganbare!

Katarzyna Boni Ganbare! Workshopy smrti

Katarzyna Boni Ganbare! Workshopy smrti Přeložil Michael Alexa.

Absynt 2017