Hlavní obsah

Na fotku musíš čekat, říká fotografka Dana Kyndrová

Novinky, Igor Malijevský, SALON

Dana Kyndrová (1955) se narodila v rodině fotografky Libuše Kyndrové a v mládí pobývala s rodiči v Africe. Na počátku devadesátých let zachytila odchod sovětských vojsk, fotografovala také lidi bez domova a nedávno završila své celoživotní mapování života v sovětském a postsovětském Rusku knihou Rusové… jejich ikony a touhy (2015). Je nositelkou sedmi ocenění v soutěži Czech Press Photo.

Foto: Igor Malijevský

Dana Kyndrová

Článek

Dlouhou dobu jsi vyučovala jazyky na vysoké škole, mluvíš plynule rusky a francouzsky. Kde jsi k tomu přišla?

S francouzštinou jsem se potkala v Alžírsku, kam jsme s rodiči odjeli, když mi bylo devět. Tehdy měl Sovětský svaz velký zájem na rozvíjení vztahů s Alžírskem, tatínek se tam dostal jako trenér volejbalu, ačkoliv nebyl ve straně, to tehdy nebyl problém. Pamatuji se, že jeho kolega zase připravoval alžírskou obdobu naší spartakiády. Ten socialistický experiment severoafrickou zemi samozřejmě naprosto zdevastoval a je to vidět dodnes, ale to je jiný příběh…

Byla to pro mě velká změna, už tím, že do té doby jsem vyrůstala u babičky v Polabí, protože naši neměli v Praze byt. Takže v Alžírsku jsme byli jako rodina poprvé dlouhodobě spolu a já na to zpočátku vůbec nebyla zvyklá, v noci jsem plakala a chtěla k babičce.

Naučila jsem se tam francouzsky a setkala se i s ruštinou – občas se chodilo tancovat na sovětskou ambasádu. Ruštinu jsme samozřejmě měli i ve škole a pak jsem si ji logicky zvolila jako druhý studijní jazyk na vysoké. Děda, který byl režimem hodně šikanovaný coby takzvaný kulak, sice nadával, ale maminka mu oponovala, že jazyk za to nemůže.

Když se dívám na tvé fotografie, tak těch z frankofonních zemí je výrazná menšina. Proč?

Francii velice dobře znám a celou jsem ji procestovala, ale nikdy mě tam nelákalo fotografovat. Mě přitahuje Východ, možná i proto, že se nás to více dotýkalo. Byli jsme oběti stejné ideologie, rozumíme si. Francie je už příliš civilizovaná, vyumělkovaná. Rusko je autentičtější, život je v něm nějak víc pravdivý.

Foto: Dana Kyndrová

Dana Kyndrová: Odchod sovětských vojsk (1990)

Když jsem fotila odchod sovětských vojsk a konečně to skončilo, řekla jsem si: Tak a mám pokoj! Popravdě jsem už měla Rusů plné zuby, v té době sem začali jezdit noví ruští zbohatlíci a na nich mě nic nepřitahovalo. V roce devadesát devět jsem ale byla s kamarádkou fotografovat v pravoslavném klášteře u Čudského jezera. Uvědomila jsem si, že tam probíhá renesance pravoslaví a že to je nesmírně zajímavé. Tak jsem se do Ruska znovu začala vracet.

Měla jsi tam někdy potíže?

V roce 2007 mě zatkli. Uspořádali jsme tehdy se Zbyňkem Illkem z chebské Galerie 4 fotografickou dílnu v Nižním Tagilu na Urale, týden jsme tam fotografovali. Já zůstala déle a odjela jsem co nejvíc na sever, do jedné vesnice, o které v průvodci psali, že jde o ruský Klondike, kde se těží platina. Turistická ubytovna byla zavřená, ubytovala jsem se u nějakých starších lidí a strávila tam čtyři dny. Dávala jsem si pozor, protože kolem bylo dost vojáků. Šlo totiž o nějakou polouzavřenou vojenskou zónu, což jsem samozřejmě dopředu nevěděla. Nakonec mě stejně vyhmátli, vytáhli si mě z autobusu, odvezli na stanici a začal výslech. Všechno jim přišlo podezřelé, i notýsek, ve kterém mám zapsané, jak mi jezdí tramvaje do Podolí, ten je hodně zajímal. Skončilo to pro mě jen pokutou, ale Rusa, co nás na Ural pozval, vyhodili z práce.

Pro tvé fotografie je typická určitá ironie až jemný sarkasmus. U fotografií ruských pravoslavných poutí ale jako by najednou vymizel, jako by ses těm lidem víc přiblížila.

Mně samotné bohužel náboženský rozměr chybí, ale k náboženství mám velký respekt. Ti lidé žijí v dost velké mizérii a pravoslaví jim pomáhá přežít. To není prostor pro ironii. Jejich síla a opravdovost mě fascinují a ta cesta to ještě zesiluje, protože po sto padesáti kilometrech jsou všichni vyřízení a na nějaké pózy není místo. Netýká se to pochopitelně těch papalášů, kteří se kolem toho motají, ale před těmi obyčejnými lidmi klobouk dolů.

Pokud vím, poutě jsi fotografovala už v Československu…

Původně jsem fotila komunistické manifestace. Pak jsem zažila pouť v Čenstochové v roce osmdesát osm, kde jsem viděla, jak to ti kněží řídí, a spojila si to s těmi komunistickými akcemi: byl to stejný typ manipulace s davem – a dostala jsem chuť udělat výstavu, kde by byly přítomné fotografie z poutí, z manifestací a také z prostředí fanoušků rockových koncertů, protože i na nich jsem narazila na podobné vzorce chování davu. Bylo to domluvené, ale nakonec komunisté výstavu zakázali, asi tam ty paralely viděli taky.

K fotografování tě přivedla tvoje maminka. Byly kolem tebe ještě další osobnosti, které tě v začátcích inspirovaly?

Pro mě byl klíčový Miloň Novotný. V šedesátých letech se přátelil s mou matkou, díky němu začala s živou fotografií. Já jsem se s ním moc neznala, ale matka mi o něm vyprávěla. Jak dokáže dlouho čekat, jak dobrá fotka vzniká z čekání, ne z rychlosti. A samozřejmě jsem znala jeho fotografie. Zní to trochu pateticky, ale on byl skutečně můj guru, a proto se také starám o jeho pozůstalost. Jeho knížky, co jsme dali dohromady, to je z mé strany určité poděkování, vážím si ho. Osobně jsme se setkali až dva a půl roku před jeho smrtí, v roce 1989. Z vyprávění jsem věděla, že se vždycky se všemi hádal, ale já to nezažila, spíše jsem z něj cítila určitou pokoru. Bohužel zemřel příliš brzy.

Foto: Dana Kyndrová

Dana Kyndrová: Rusko (2002)

Dokázala bys nějak pojmenovat tu kvalitu, kterou nacházíš ve fotografiích Miloně Novotného? Nebo obecně v dobré fotografii?

To těžko pojmenuješ. Cartier-Bresson říkával, a teď si to musím v hlavě přeložit z francouzštiny, že v jedné přímce musí být mozek, oči a srdce – a pak je fotka dobrá. Dneska už je ale všechno tak zrelativizované, že se lidi bojí mít vlastní názor. Nedávno jsem byla na výstavě, kde se bavili nějací mladí lidé, a jeden kluk říká: Člověče, já tomu asi nějak nerozumím. Tak mě to naštvalo a povídám: Proč říkáte, že tomu nerozumíte? Řekněte rovnou, že je to špatný! Lidi se bojí jít s kůží na trh. Vzpomínám si, jak na jednu výstavu dorazil Ludvík Vaculík, prošel se po sále a povídá: Jdeme pryč, je to úplně blbý. Ten s tím problém neměl.

A u svých fotografií poznáš hned, že se to povedlo?

Na devadesát devět procent to poznám už při zmáčknutí spouště. Člověk to vidí, cítí, ten pocit si dokážu přesně vybavit, v tu chvíli přestávám fotit. Vím, že jsem tam dostala všechno. Potom to člověk ještě zkontroluje v komoře, jestli to technicky obstojí, a když ano… bývaly doby, kdy jsem si i otevřela flašku vína.

Čekáš někdy na fotografii? Když třeba tušíš, že se tam něco děje, že je zajímavá kompozice?

Samozřejmě, často. Někdy se zadaří hned, ale většinou to vyžaduje čas. Na jedné fotce z mého ruského souboru leží opilec v trávě. Vznikla tak, že jsem vystoupila z vlaku a všimla si ho. Jenže ležel ve stínu. Dívala jsem se na to světlo a řekla si, že se za půl hodiny zlepší. Tak jsem si počkala. Ale pak zase koukám, že není dobré pozadí, nějaké ohavné baráky tam stály. Tak jsem znovu čekala, až pojede vlak. On naštěstí celou dobu spal, takže v tomhle případě to nebyl problém.

No a co kdybys ho hned zkraje vzbudila, dala mu na vodku a poprosila ho, ať si lehne támhle kousek dál. Určitě by to rád udělal a ty bys ušetřila čas.

To máš pravdu, ale pro mě je důležité se popasovat s tou realitou, připadá mi to vzrušující. Tohle by mě nebavilo.

Dalším tvým významným cyklem byla Žena mezi vdechnutím a vydechnutím. Z něj se mi svou neobvyklou intimitou do paměti hluboce vepsala titulní fotografie. Jak vznikla?

Ta maminka na fotce je moje známá, Češka a také fotografka, která žije v Curychu. V roce 1993 jsem dostala stipendium ve Švýcarsku, takže jsem za ní občas jezdila. Den, kdy fotografie vznikla, jsme strávily spolu, chodily jsme po parcích, blbly s dětmi a večer, když je šla uspat, už těm dětem ani nepřišlo divné, že nad nimi stojím s fotoaparátem, zatímco jim maminka povídá pohádku.

Foto: Dana Kyndrová

Dana Kyndrová: Curych, Švýcarsko (1993)

Jedna z těch holčiček byla po chemoterapii a na té fotce jí maminka drží vlásky, protože jí vypadávaly. Tenkrát se ještě nevědělo, jak to dopadne, dneska už jsou obě holky velké.

Často s lidmi navážeš kontakt, když je fotografuješ?

Mluvím s nimi, je to pro mě důležité. Klíčové to bylo, když jsem fotografovala bezdomovce. Přijela jsem třeba v zimě večer do Armády spásy, lidé čekali u vchodu a já fotila zezadu tu frontu, nikomu nebylo vidět do obličeje. A najednou se ozvalo: Co to fotíš, ty krávo? Jsou situace, kdy musíš vycítit, jak zareagovat, a já taky dokážu být hodně sprostá. Tak jsem mu patřičně odpověděla a vysvětlila, o co jde, ostatní se začali smát a situace byla zažehnaná. Člověk musí reagovat adekvátně, vnímat, o co jde.

To je až taková profesionální deformace, že jsem se naučila sledovat lidi. Uvědomuji si to v metru, nebo když jedu tramvají, třeba revizory poznám okamžitě. Prostě pozoruji lidi, typuji si, co dělají, jak žijí. Ostatní si čtou nebo poslouchají hudbu, ale mně to nedá. Já se prostě koukám.

Rozhovor je šestým dílem salonního seriálu Igora Malijevského, který postupně představuje významné domácí fotografy a fotografky dneška.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám