Článek
Nebyl to jediný paradox Vodseďálkova života. Dneska, s odstupem a definitivně už jen se vzpomínkami na jeho neobvykle osvěžující smysl pro humor, si uvědomuji, že absurdita byla Vodseďálkovým biotopem a on sám že je pozoruhodným literárním endemitem: mohl se vyskytnout pouze v české kotlině za specifických podmínek. Podobně jako jeho přítel a proslulejší souputník Zbyněk Fišer aka Egon Bondy.
Oba pocházeli z dobře situovaných rodin s přirozeně kultivovaným kulturním zázemím. Oba v pozoruhodné shodě a jedinečně zareagovali na budovatelské nadšení davů a na monstrózní manipulaci ve jménu šťastných zítřků. Právě proto, že se potkali s vymknutou dobou jako mladí kluci, sotva osmnáctiletí, bez ostychu oslovovali tehdejší intelektuální veličiny – a kupodivu úspěšně. Vodseďálek v rozhlasových Osudech vzpomíná na Teigeho a s uznáním zejména na Záviše Kalandru.
Místo výkladů je, domnívám se, prospěšnější dát slovo Vodseďálkovi samotnému. Zřejmě jeho vůbec prvním literárním vystoupením mimo samizdat je vzpomínkový esej Urbondy ve Sborníku Egonu Bondymu k šedesátinám. Ten měl sice také původně vyjít samizdatem, ale doba tehdy zasáhla tak, že světlo světa spatřil v Pražské imaginaci v lednu 1990 už s puncem regulérního vydání. Jak to tedy bylo s edicí Půlnoc, s trapnou poezií (Vodseďálek) a s totálním realismem (Bondy)? O co jim šlo?
Viděli jsme gigantické sovětské perspektivy hrdosti a radosti v uměleckých dílech. To nebyl aktivní odraz reality, jak se nám tehdy snažili namluvit teoretikové umění. To byl svébytný systém kompletní mytologie, jež dovedla stanovit hodnoty mravní a estetické. To nebyl odraz. Naopak, odrazem tohoto nádherného systému byli ti, co uvěřili. Ti šťastní, kteří se snažili přizpůsobit svůj život velkorysým normám. My jsme tvořili nepatrný ostrůvek těch, kteří sice nedokázali uvěřit, ale přesto zůstávali bez dechu naplnění obdivem k sovětským filmům, k obrazům, písním, románům, ale především k plakátům. Před těmito díly se naše bývalé ideály jevily zkompromitované a nežádoucí. Začali jsme chápat obecnou nepotřebnost svobody, která dosud stávala na vrcholu hodnot… Shledali jsme svoji situaci jako trapnou. A trapnou krásu – za niž je nutné se skutečně stydět – jsme povýšili na základní uměleckou hodnotu. Bylo to pak po dvaceti letech důsledně realizováno v pop-artu, kde trapnost byla nahrazena svojí rodnou sestrou banalitou. Snad zde vede přímá cesta k Bretonově křečovitosti. Cítili jsme tento jev ve všech oblastech života, v politice, v sexu i v umění. Cílem bylo trapnost glorifikovat. Netušili jsme, jak se náš program naplní televizním vysíláním.
To psal Vodseďálek netuše, jak bezbřehou míru trapnosti umožní internet, v jakou karikaturu se změní Teigeho sny o tom, že všem lidem bude umožněno tvořit. Nad tím, co internet dovolí a diktuje, zůstával coby vyznavač absurdity leckdy v takovém úžasu, že těžko hledal slova. Ale smích, ten tichý, ironický, intelektuálský, subverzivní nadhled, ho, věřím, neopustil do posledních chvil.
Zdenko Pavelka
Jistý web nabízí první ze svazků Vodseďálkova Díla s názvem Zuření za 42 Kč. Pod informací o knize se střídají bannery, s každým otevřením s jiným textem. Co sdělení, to perla reklamní banality. Jedna z nich oznamovala: Prémiový rybí olej z Norska – Balení zdarma máme i pro Vás. Prokázané účinky na Vaše srdce, mozek, oči a imunitu. Vyzkoušejte balené zdarma. Ivo by nejspíš nad touhle poezií zajásal.
