Ildikó Enyedi
O těle a duši

Video

Trailer k filmu O těle a duši

Vítězný snímek letošního Berlinale je dobrým příkladem toho, že filmové médium zvládne kromě zraku a sluchu podprahově cílit i na ostatní smysly. Maďarský film o vznikajícím vztahu mezi ředitelem jatek Endrem a kvalitářkou masa Márií totiž dokáže zprostředkovat hmatový, chuťový, a někdy dokonce i čichový prožitek svých hrdinů. (Možná i proto na projekcích O těle a duši lidé tak často omdlévají.) Tento jemný, ale všudypřítomný důraz na tělesnou zkušenost postav je přitom ve zřetelném protikladu s emocionální uzavřeností ústřední dvojice. Endre si drží od svého okolí znatelný odstup, k čemuž přispívá také jeho tělesný hendikep. Pro Márii je pak zpočátku skoro nepředstavitelná možnost intimního sblížení s druhým člověkem a některé sociální situace si raději nacvičuje dopředu. Oba hrdinové se kromě reálného světa setkávají také ve snech, v nichž se jejich lidské schránky mění na těla jelena a laně. Právě v nich jsou Endre i Mária schopni tichého porozumění, které jim vštípené společenské zvyklosti často znemožňují.
(Vybrala Klára Vlasáková.)

Paolo Sorrentino
Velká nádhera

Video

Trailer k filmu Velká nádhera

Výjimečné je takové umělecké dílo, které dokáže uchvátit stejnou silou mysl i smysly. Smyslnost oscarové Velké nádhery (2013, na festivalu se bude promítat coby součást režisérovy retrospektivy) místy překonává díla i těch největších mistrů italské kinematografie, a přitom, slovy Sorrentinova oblíbeného spisovatele Célina, neustále připomíná, že cesta umění je vždy cestou představivosti a vše ostatní je jen šalba a zmar. Ten film je úchvatný – i krutě nepochopený. Nejde v něm totiž o banální popis dekadentní a hédonistické společnosti s jejími večírky a prázdnotou, nebo dokonce o její satiru a kritiku. Je to hluboký film o smrti a umírání, a to včetně smrti umění, kterou však dokáže velikost každé nádhery a krásy překlenout. Jen tak se bolest z nenaplněnosti lidského života a celková melancholie mohou stát snesitelnými – a hudba Vladimira Martynova, která ve filmu zazní, to divákovi připomíná zrovna tak, jako ty nejjemnější manýristické záchvěvy v Sorrentinových obrazech.
(Vybral Jiří Přibáň.)

Lav Diaz
Ta, která odešla

Z filmu Ta, která odešla (režie Lav Diaz, 2016)

FOTO: Film Europe

Ve vítězném filmu loňských Benátek vypráví Lav Diaz krásnými černobílými obrazy a inspirován Tolstého povídkou příběh Horácie, ženy, která je po třiceti letech propuštěna z vězení, když se ke zločinu, za nějž byla odsouzena, přizná její spoluvězeňkyně. Horácia se následně vydává do města, kde žije její bývalý milenec Rodrigo, který na ni kdysi ze žárlivosti celou věc nastražil. A zjišťuje, že i on v temné, sociálně vypjaté a místy až apokalyptické atmosféře filipínských devadesátých let, kde se množí únosy bohatých podnikatelů, tráví svůj čas za mřížemi – za mřížemi své honosné vily, kterou se mimo výjezdy do kostela s ochrankou zdráhá opouštět. Ani sama Horácia neví, co dál. Spokojí se s konfrontací? Rozhodne se Rodriga zabít? Nebo jí bude k odplatě stačit poznání, že se muž rozzlobeného Boha bojí stejně jako všichni ostatní? A i kdyby za svou vinu Rodrigo zaplatil životem, přinese to Horácii vnitřní klid? Lav Diaz je v tomhle skeptický, na očistné vykoupení nevěří.
(Vybral Zbyněk Vlasák.)

Ruben Östlund
Čtverec

Claes Bang ve filmu Čtverec (režie: Ruben Östlund, 2017)

FOTO: Film Europe

Hrdinou vítěze Zlaté palmy z letošních Cannes, filmu švédského režiséra Rubena Östlunda Čtverec, je kurátor stockholmského muzea moderního umění Cristian. Cristianův svět je světem umělým, často povrchním, světem s přísně racionálními pravidly a politicky korektním jazykem, světem, kde se zdá, že nad instinktem v člověku definitivně zvítězil rozum. Jenže se pravidelně ukazuje, že i když jsme „zvířecí“ přirozenost úspěšně uklidili z prostředí kolem, neznamená to, že nepřežívá někde v nás. Ten svět se stále rozšiřuje, dokáže být inkluzivní, ale přesto podstatnou část společnosti nezvládá pohltit a odsouvá ji na okraj. A Cristian nakonec poznává, že to všechno nedokáže sám změnit ani úplně zavrhnout a že nejdůležitější je vydržet, aniž by člověk způsobil větší šrámy na duši své či duši jiných.
(Vybral Zbyněk Vlasák.)

Filmy z programu festivalu se hrají do 11. října v Praze a od 12. října v dalších dvaceti městech po celé republice. Více informací na be2can.eu.