V celé tragikomické události lze s trochou nadsázky nahmatat určitou paralelu se světem lidí. Současná generace mileniálů si v některých ohledech vede podobně jako ten nešťastný robot. Svědomitě vykonáváme svěřené úkoly, vzájemně se ubezpečujeme, že je vše v pořádku a případné selhání je jen ojedinělým jevem, jenž má v důsledku vést k posílení celého systému.

Mileniálové jsou často přesvědčováni, že žijí v nejlepším z možných světů a že mají být spokojeni s tím, co mají. Vede to k tomu, že se v jejich očích z některých neférových praktik stávají se zarážející rychlostí standardy: Vysoké nájmy? Pokud si člověk najde něco skutečně malého nebo bude bydlet se čtyřmi pěti dalšími lidmi, dá se to zvládnout. Prekarizace a nízké platy? Ano, ale na druhou stranu je to alespoň nějaká práce. Směšná mateřská a rodičovská? Bohužel, tak je to zkrátka nastavené.

Výhodou, která by měla tyto a další problémy vyvažovat, je, že máme otevřené, volné pole možností, jak se svými životy naložit. Otázka svobodné volby je však v mnoha případech iluzorní. A co hůř: stává se z ní účinný sebedisciplinační prostředek, který pracuje s vinou, vnitřními výčitkami a pocitem nedostatečnosti, přičemž se politické otázky často mění na otázky osobní. Případný projev nespokojenosti je pak podáván jako rozmazlenost nebo nevděčnost. Proč nejsme prostě šťastní?!

Socioložka Sara Ahmedová píše ve své knize The Promise of Happiness, že to, čemu říkáme štěstí, zpravidla znamená pouze přizpůsobení se již daným vzorcům. Důležitější je podle Ahmedové nespokojenost. Ta vzniká tím, že si všímáme světa kolem – a objevujeme, že možná není takový, jak nás učili. A snad to může vést až k poznání, jak jsou určité jevy strukturované a že jsou některé problémy kolektivní, nikoli individuální.

Pokud se český mileniál či mileniálka rozhlédnou po lidech své generace, pravděpodobně si všimnou celé řady společných problémů. Ty však nejsou rámovány jako kolektivní, ale jako individuální starost, se kterou měl dotyčný nebo dotyčná přece počítat. V tomto ohledu mě nepřestávají udivovat diskuzní fóra zaměřená na mateřství. Pokud se tam některá z matek svěří s problémem týkajícím se nedostatku peněz, strachu z budoucnosti nebo třeba násilného partnera, od kterého se kvůli vidině, že bude jako samoživitelka živořit, bojí odejít, dostane se jí zpravidla nesmlouvavých reakcí, že si neměla pořizovat děti, pokud je není schopna uživit, že si měla vybrat lepšího partnera anebo že si zkrátka nemá stěžovat. Z tak komplexního životního rozhodnutí jako porodit a vychovat dítě se stává pouhý ekonomický plán, který je zapotřebí dopředu promyslet, rozfázovat a ideálně i někde odprezentovat, aby se včas odhalila jeho slabá místa.

Odvrácená strana přesvědčení, že si každý odpovídáme za své štěstí, je přitom evidentní – znamená to, že jsme si každý sám odpovědný také za své neštěstí. Žádoucí pocit štěstí se stává diktátem, který si mnohdy zvnitřňujeme, a cítíme se provinile, pokud mu nedostojíme. K tomu jsme navíc obklíčeni narativem, že jsme přece součástí té spokojené, bezstarostné generace, která má čas přežírat se avokádovými toasty a zírat na seriály.

Schopnost projevit vlastní nespokojenost a zajímat se, zda podobný problém neřeší také ostatní, však skrývá velký potenciál.

Předně to znamená odmítnout se přizpůsobit – jak tvrdí Ahmedová – již daným vzorcům. Úmorná práce za malé peníze najednou není dobrá příležitost k výdělku, ale prostě jen špatně placená dřina. Lidé přežívající na volné noze, co se děsí výše nemocenské a důchodu, si najednou nepochvalují, že si mohou určit, kdy budou mít pauzu na oběd, ale jsou zklamaní z podmínek, v nichž žijí. Ti, co bydlí na bytě s dalšími pěti lidmi, protože nájmy v Praze jsou neúměrně vysoké, najednou netvrdí, že mají doma aspoň pořád živo, ale jsou jednoduše otrávení, že si ani přes mnoho odpracovaných hodin nemohou dovolit víc než stísněný pokoj. V dalším kroku to vše přináší možnost jednat.

Klára Vlasáková

Klára Vlasáková

FOTO: archív Kláry Vlasákové

A jednat je třeba. Kromě současného stavu se nám totiž otevírají i nenadějné vyhlídky do budoucna. Tak například: podle stávající legislativy odejdu do důchodu v roce 2055, kdy mi bude 65 let, ale tento věk se bude pravděpodobně ještě zvyšovat. Těžko říct, jak velký budu mít důchod, ale vzhledem k přísným podmínkám v rámci OSVČ nemůžu čekat nic závratného. K tomu je určitě fajn spořit si na stáří, ale i tak se v ideálním případě dostanu na sumu, za kterou si můžu pořídit zhruba deset let důstojného života. A potom? Těžko říct, možná se s ostatními důchodci pokusíme vzájemně vybít, abychom ulehčili sociálnímu systému, tak jako v krutě satirickém románu Japonce Jasutaky Cucuie Konec stříbrného věku.

Do té doby můžeme podobně jako onen robot jezdit po areálu a ubezpečovat sebe i ostatní, že je vše v pořádku. Případné klopýtnutí pak bude podáváno jen coby ojedinělý incident, který nemůže zpochybnit fungování systému jako celku. Jenže co když už brzy nebude ve fontáně přes všechny ty „ojedinělé incidenty“ k hnutí?