Představitelé krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD) se k dějinné paměti vyjadřují opakovaně, a to často na pomezí toho, co lze označit jako zpochybňování německé odpovědnosti za nacismus. AfD je přitom vzorem i některých našich politiků – strana se prý totiž nebojí „nazvat věci pravými jmény“. Nu, jeden z volebních lídrů AfD, Alexander Gauland, nedávno na shromáždění v Durynsku předložil svůj pohled na druhou světovou válku, a ani tam se nebál nazvat realitu „pravým jménem“.

Mimochodem předehrou ke Gaulandovým vývodům byl už jeho dřívější výrok o vládní zmocněnkyni pro otázky integrace Aydan Özoğuzové, která by podle něj měla být „zlikvidována jako odpad“.

Co přesně Gauland v Durynsku řekl? Němci podle něj mají být znovu hrdi na své dějiny, které jim byly ukradeny. Od války již uplynulo spoustu času, připomínání nacismu již nesmí být součástí německé identity. Se zločiny „těchto dvanácti let“ (míněn je nacistický režim 1933–1945) nemají už Němci co do činění. Příznačné je, že Gauland mluví o „dvanácti letech“ a neříká, co přesně tím myslí – Hitlera, Heydricha, Osvětim, Terezín, zločiny SS, genocidu na východní frontě? Nepojmenovat věci zpříma, ale frázemi, to je ta nejlepší cesta k zapomnění.

Gauland hovoří o nacismu jako o „falešné minulosti“, tedy takové, jejíž připomínání je nesprávné, ba škodlivé. Těchto dvanáct let už Němcům nesmí nikdo předhazovat, s památníky holocaustu a podobnými věcmi je třeba skoncovat. A vrchol: pokud prý Francouzi mohou být hrdi na Napoleona a Britové na Churchilla, pak „i my máme právo být hrdi na výkony německých vojáků ve dvou světových válkách“. Jinými slovy: wehrmacht bojoval za německé národní zájmy asi tak jako letci RAF za národní zájmy britské, nebyl v tom rozdíl. Stejně jako se Britové pyšní vítězstvími, mají se nyní Němci též pyšnit svými hrdinskými skutky na východní frontě – zřejmě včetně masakrů na civilistech. Toť v kostce nový výklad dějin podle AfD.

Jedna věc je, co se řekne, druhá, jak se to řekne a za jakých okolností. Z krátkého videa přechází našinci mráz po zádech. Gaulandovy nejpikantnější pointy jsou z publika následovány tím důvěrně známým, odporně tupým a panovačně neurvalým řevem. Přesně takhle si člověk představuje mnichovskou pivnici ze třicátých let. Když Gauland zmiňuje Özoğuzovou, ozývá se z publika: „Deportovat!“ – „Zlikvidovat!“. Pamětníkům té strašné doby musí být hodně nevolno.

Kdo se dušoval, že AfD nemá s neonacismem nic společného, má snad konečně důkaz, že populisté zcela nepokrytě loví v nejtemnějších vodách německé společnosti. Zatím se na mítincích AfD nehajluje. Účastníky tvoří převážně takzvaní znepokojení občané, holohlaví mládenci jsou v menšině. Buďme si však jisti: nebude to dlouho trvat a fašistická sebranka prosadí svůj vkus.

Gaulandův projev je dalším článkem v řetězu postupného bourání konsenzu, jenž dosud panoval ohledně připomínání nacistického barbarství a jenž byl identitotvorným základním kamenem Spolkové republiky. Požadavek tlusté čáry za minulostí či „práva na zapomnění“ se tu a tam objevil už dříve (vzpomeňme frankfurtskou řeč Martina Walsera z roku 1998), ale až rabiátská rétorika předáků AfD otevírá cestu od zlehčování zločinů k jejich přímému popírání. Když durynský lídr AfD Björn Höcke před časem kritizoval berlínský památník holocaustu, nešokoval německou veřejnost jen tím, že zpochybnil nutnost připomínat nacistické zločiny. Otřesná byla i samozřejmost, s jakou Höcke do veřejného prostoru vrátil otevřeně fašistický slovník a masovou sugesci někdejších nacistických mítinků.

Alexander Gauland

Alexander Gauland

FOTO: Profimedia.cz

Preference AfD nic z toho nesníží – je jasné, že v německé společnosti je zhruba deset procent lidí, kteří buď odmítají sebekritický přístup k německým dějinám, nebo přímo chovají sympatie k nacismu. Bylo by však krajně znepokojivé, kdyby v Německu měla být oslabena zásada, že kritické poznání minulosti, především té nejtemnější, je předpokladem pro osvícenský ideál pokroku, ke kterému se Západ, byť v zúžené podobě, stále hlásí, kdyby převládlo stanovisko, že holocaust a jiné „výkony“ nacistů je lepší zapomenout, jak žádá pan Gauland.

Jako trpká ironie dějin se pak jeví horečná aktivita nejmenovaného českého vlastence, který po Gaulandově boku halasně volá po vzniku nové Evropy. Netřeba se domýšlet, že Masaryk s Benešem se asi obracejí v hrobě. Jeden jejich nástupce přijímá velkoněmeckého buršáka Hofera na Hradčanech, druhý bezděky přitakává pohledu na dějiny, v němž se masakry německých vojáků na sovětském obyvatelstvu mění v hrdinské skutky. Nezbývá než doufat, že naši zapálení obránci českých zájmů, kteří se v AfD tak vzhlížejí, pozvou svého přítele pana Gaulanda do Lidic, aby nám osobně předvedl, jak si onu novou německou hrdost představuje. Pan Vodička a jeho skvadra z Českého svazu bojovníků za svobodu mu budou jistě rádi sekundovat.