Proč dělat z knížek filmy, když se dají přečíst? To je jako vyrábět z obrazů fotky. Ale inspiraci to přináší, to jo.

Teď by mě asi vyprovokovala nejnovější kniha Václava Klause Zničí nás klima, nebo boj s klimatem?. Byla by to bláznivá komedie či něco perverzního. Expozice: Oteplování není. Zápletka: Klimatický alarmismus je totalitní ideologie. Rozuzlení: Můžou za to „podvědci“. Vážněji by se to dalo pojmout jako životopisný dokument o autorovi: Jak se z inteligentního, pracovitého člověka stane lidový vypravěč kuriozit aneb Tragédie o tom, že IQ není všechno. Taky ve třech aktech. Expozice: Jsem nejlepší. Zápletka: Nemají mě rádi. Řešení: Budu je všechny srát, dokud neumřu. Epilog: Na náhrobek si dal nápis, že nechce euro.

Něco by se mělo natočit podle Ludvíka Vaculíka. Byl mi tak blízkej, že jsem ho četl i v době, kdy už (někdy) nepsal tak dobře. Film by nemusel vznikat na základě konkrétní knihy, ale spíš podle Vaculíka jako osoby. Chlap jde světem a zkoumá ho pomocí nekomplikovaných otázek po přirozeném řádu věcí. Nenechá se zblbnout deformovanými složitostmi, které nám často nabízejí ideologové či experti, a pevně se drží podstaty, zdravého rozumu a přirozené morálky. A pro komerčnější producenty je tu i jeden jeho klenot: knížka Jak se dělá chlapec. Furt se někdo snaží točit erotický filmy – a jak to dopadá. Hezký těla, ale strašidelnej obsah. Vaculíkova knížka má vtip, erotiku, obsah a hlavně pravdivost – už proto, že je autobiografická.

John Steinbeck v roce 1963

John Steinbeck v roce 1963

FOTO: Profimedia.cz

A do třetice – John Steinbeck: Toulky s Charleym. Autor rok křižoval Ameriku v obytném náklaďáku, doprovázen svým pudlem, a psal o tom, co a koho potkal. Četl jsem tu knihu jako dítě a zapomněl na ni. Asi tak o 40 let později sedíme se psem v obytném náklaďáčku před sámoškou v Ústí nad Labem a pozorujeme lidi na parkovišti, jak ty věci ve vozíku souvisejí s tím, jak oni vypadají. Plný vozík uzenin, čipsů a sladkých limonád – umíte si ty krasavce představit? Tam jsem si to uvědomil: imprinting. Dávno zapomenete, že jste něco četli, ale chováte se podle toho. Už před 25 lety jsem na kole objížděl Česko a psal o tom do časopisu. Ani jsem si neuvědomil, že to nebylo z mé, ale ze Steinbeckovy hlavy. Je čas se k tomu vrátit. Komentářů od stolu jsou tuny, ale reality, odpozorované z opravdické krajiny, vesnic a předměstí, je pomálu. Je psáno, že umění je tu hlavně proto, aby „člověk rozuměl člověku“. Takový celovečerní dokument by byl potřeba jako sůl.