Kniha začíná příběhem vašeho otce, alžírského profesora, kterému v devadesátých letech islamisté vyhrožovali smrtí. Jak to s ním bylo dál? Mohl zůstat na univerzitě?

Můj otec v té době čelil výhrůžkám – stejně jako mnoho jiných alžírských intelektuálů. Měli jsme štěstí, že přežil. Nemohl dál učit, protože se bál nejen o sebe, ale i o své studenty, a musel se také odstěhovat ze svého bytu. Ačkoli nemohl působit na univerzitě, nepřestal psát – přeložila jsem do angličtiny například jeho stále aktuální článek Jak se z fundamentalismu stal terorismus.

Váš otec byl antropolog, přednášel o darwinismu. Není paradoxní, že je Darwin trnem v oku islamistům i konzervativním křesťanům v USA?

Určitě, fundamentalismus není vázaný jen na islámský kontext. V některých částech USA se středoškolští učitelé biologie bojí o darwinismu učit – ne že by jako můj otec čelili výhrůžkám smrtí, ale cítí silný tlak ze strany rodičů i křesťanských organizací. Je pozoruhodné, že v zemi, která je vůdčí ekonomickou silou světa, může být problém přednášet o jedné z hlavních teorií moderní vědy. Vedeme celosvětový boj za svobodu vyjadřování a má kniha se zaměřuje pouze na jednu dílčí část tohoto boje.

Odkud se fundamentalismus bere? Je to přirozená lidská potřeba, jak se cítit bezpečněji v měnícím se světě?

Můj otec říkával, že jsou vnitřní a vnější zdroje fundamentalismu. Vy mluvíte o těch vnitřních, ale jsou tu i vnější: některé bohaté země Perského zálivu – Saúdská Arábie, Katar či Kuvajt – investují značné prostředky do šíření islamismu a wahhábismu. Je to jejich způsob boje se sekulární levicovou opozicí, která zpochybňuje spravedlivost rozdělení zdrojů v arabském světě. Teror v Alžírsku v devadesátých letech taky nebyl projevem krutosti jednotlivců, byl to ideologický projekt, který se v zemi už nějakou dobu předtím šířil. Když chceme zastavit násilí, musíme se zaměřit především na ideologii, o kterou se opírá.

Jak by se ke zmíněným zemím Perského zálivu měli stavět západní politici?

Státy podporující wahhábismus mají se Západem velice úzké vztahy. V době studené války byli islamisté vítanými spojenci v boji proti Sovětskému svazu, a když se vrátíme ještě dál do historie, vidíme, že například Britové v Egyptě využívali Muslimské bratrstvo k potlačování sekulární opozice vůči britskému kolonialismu. Tato katastrofální rozhodnutí z minulosti mají dodnes velký dopad nejenom na západní státy, ale především na samotné muslimské obyvatelstvo postižených zemí. Musíme tedy být sami k sobě upřímní a vést zahraniční politiku zohledňující lidská práva, nejenom krátkodobé obchodní či politické zájmy, které mohou mít problematické dlouhodobé následky.

Na druhou stranu nemá smysl pořád si sypat popel na hlavu. Západní levice ve všem vidí vinu Západu, zatímco západní pravice hledá problém v muslimské kultuře a podobně. Pravda je někde mezi tím.

Často mluvíte o pravici a levici. Myslíte, že se ty zásadní střety odehrávají na téhle ose? Nejde dnes spíš o konflikt řekněme liberálního a konzervativního chápání světa, který jde napříč levicovými a pravicovými názory?

Jsem kritická k některým názorům na pravici i k některým názorům na levici – žádná strana politického spektra nemá monopol na pravdu. Krajní pravice dnes na Západě šíří značně diskriminační diskurz a hází všechny muslimy do jednoho pytle. A na krajní levici, která je stále populárnější, zase vidíme diskurz, který fundamentalisty téměř omlouvá a vidí v nich antiimperialisty. Obojí je stejně nebezpečné. Oba ty stereotypy jsou nespravedlivé vůči lidem z muslimských zemí, kteří se proti fundamentalistům vymezují. Ten problém je příliš důležitý, než abychom ho polarizovali „pravo-levě“; musíme mít vizi, která toto přesahuje.

Bude boj proti fundamentalismu jiný s Donaldem Trumpem jako americkým prezidentem?

Donald Trump ve svém nedávném varšavském projevu mluvil o „islámském terorismu“ – což je samo o sobě nesprávné, je to „islamistický terorismus“ –, proti kterému se musí celý Západ spojit, opevnit se a bránit západní civilizaci. Můj pohled je jiný. Lidská civilizace je propojená a tváří v tvář různým druhům extremismu musíme překročit národnostní hranice a společně si definovat hodnoty lidskosti a kultury. Myslím, že tento pohled sdílí i mnoho lidí, o nichž píšu ve své knize. Obávám se, že vize prezidenta Trumpa není krokem vpřed.

Co se stane po porážce Islámského státu? Změní se něco na Blízkém východě, nebo se fundamentalismus znovu vynoří pod jiným jménem?

Porazit Islámský stát je nutnost, o tom není pochyb. Ale vítězství nad ním nesmí být doprovázeno sektářským násilím – jestli k němu dojde, bude to jen podlamovat úspěchy boje s terorismem a fundamentalismem. Je dlouhodobě důležité porazit nejenom Islámský stát, ale i myšlenky, na kterých stojí. V opačném případě se jen přesunou jinam – nejdřív to byl Tálibán v Afghánistánu a Pákistánu, pak Al-Káida, teď Islámský stát a ta ideologie se dál šíří v severní Africe, některé tamní vlády přejímají ideje islamistů včetně genderové segregace nebo útlaku náboženských menšin.

Jaká je situace v Alžírsku? Pomohly tamní společnosti protesty „arabského jara“?

„Arabské jaro“ se po pravdě v Alžírsku moc nepřipomíná. Alžířané dnes mají důvod k obavám vzhledem k bezpečnostní situaci v sousedních zemích – v Libyi nebo na severu Mali. V devadesátých letech se alžírské společnosti podařilo potlačit fundamentalismus díky masové mobilizaci lidí a také zásahu armády, která se ale rovněž dopouštěla vážných porušování lidských práv, na což se nesmí zapomínat. I po tomto vítězství se však naneštěstí některé fundamentalistické myšlenky v Alžírsku uchytily, což je alarmující. Nejdůležitější pro další vývoj je mít silnou občanskou společnost – a v tom jsou tam myslím ještě rezervy.

Stálo arabské jaro za to, když se podíváme na jeho důsledky včetně války v Sýrii?

To je strašně těžká otázka. Ty protesty ukázaly legitimní touhu po lidských právech a vyvrátily kulturně relativistický názor o odlišnosti Blízkého východu. Problém byl v tom, že nestačí bojovat za demokracii a proti diktatuře – ruku v ruce s tím musí jít také boj proti islamismu.

V Alžírsku roku 1988 vzniklo prodemokratické hnutí, které vyústilo v politické uvolnění. A kdo toho uvolnění využil nejlépe? Islamisté. I proto Alžířané v roce 2011 vyzývali k opatrnosti, jenže ostatní říkali, že tohle se u nich přece stát nemůže.

Karima Bennoune

Karima Bennoune

FOTO: Jan Křikava

Islamisté dokážou sílit neuvěřitelně rychle, protože využívají náboženského jazyka a symbolů, které jsou pro značnou část společnosti přesvědčivé. A když si lidé uvědomí, že nejde o návrat k islámským tradicím, jak je znali jejich prarodiče, ale o radikální politický projekt usilující o převzetí moci, bývá už obvykle pozdě.

Vaše knížka vyšla v originále před čtyřmi lety. Zlepšila se situace v některé ze zemí, které jste navštívila?

Jsou tu dílčí vítězství. V Nigérii se fundamentalisté pokusili zavést trest smrti ukamenováním pro ženy, které se dopustily cizoložství. Proti se ale zformovalo silné ženské hnutí, aktivistky navštěvovaly jednotlivé vesnice a mluvily s jejich představiteli, podporovaly rodinné příslušníky obětí. A nakonec se podařilo situaci zvrátit.

I když se celkové poměry v muslimských zemích nezlepšují, pozitivní je, že některé místní autority, které podporovaly Islámský stát, už pochopily, že když tohoto džina vypustí z lahve, bude to znamenat nebezpečí pro všechny.

Myslím na jednu afghánskou ženu, kterou jsem zpovídala. Řekla mi, že klíčem k přežití je optimismus. Musí to samozřejmě být racionální, pragmatický a informacemi podložený optimismus, což si ta žena jistě uvědomovala lépe než já.

Můj otec v roce 1995 napsal islamistům otevřený dopis. V té době probíhalo masové zabíjení, při němž přišlo mnoho našich rodinných přátel o život. Vtom dopise se píše: „Vaše hnutí jde proti islámským i univerzálně lidským hodnotám. Proto je odsouzeno k neúspěchu.“ Věřím, že to bude v dlouhodobé perspektivě platit. Zároveň stejně jako on vím, že to není fait accompli, hotová věc, ale že záleží na každém z nás.