Právě točím svůj třetí film. A stejně jako dva předchozí – Mazaný FilipTobruk – i Nabarvené ptáče vzniká podle literatury. Jak se to stane? Knihu si přečtu a prostě se do ní zamiluju. Hned, iracionálně, bez nějakého kalkulu.

Kdy jsem si Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského, líčící osud židovského chlapce, který prožil druhou světovou válku na venkově kdesi ve východní Evropě, přečetl poprvé? Vždy jsem všem vykládal, že to muselo být někdy po natáčení Tobruku. Ale má výkonná producentka Kateřina Špůrová mě vyvedla z omylu. Vzpomínala nedávno, jak jsme spolu byli v roce 2005, dva tři roky před Tobrukem, na obhlídkách v Tunisku. Jeli jsme na velbloudech a mířili si prohlédnout jednu oázu. Místní nám tvrdili, že se do ní nedostaneme jinak, což nebyla pravda, protože se tam z druhé strany dalo dojet autem. Takže jsme se kymáceli po poušti a já jsem prý už tehdy zaníceně vyprávěl o Ptáčeti. Nevzpomínám si na to, ale Kateřina má pamatováka, takže bych jí to i věřil.

Číst Nabarvené ptáče je jako loupat cibuli. Jednu vrstvu strhnete a okamžitě se objeví další. Kosińského román je mnohovrstevnatý a dotýká se zcela zásadně spousty lidských postojů a pohnutek. Přináší stovky otázek, na něž nedává odpovědi, takže si je coby čtenář musíte hledat sám. Poslední vrstva, jádro cibule, je o jinakosti. V momentě, kdy vybočujete z řady a neplníte očekávání lidí okolo, ať už se odlišujete čímkoli, barvou kůže, oblečením, myšlením, máte problém. A o tom ten román je.

Z připravovaného Marhoulova filmu Nabarvené ptáče

Z připravovaného Marhoulova filmu Nabarvené ptáče

FOTO: Jakub Čech

Teď už jsme se konečně pustili do natáčení. Příprava trvala osm let, dva roky jsem sháněl a vyjednával práva, pro která jsem si musel dojet až do Ameriky. Tři roky jsem psal scénář. Přeložit literární jazyk do filmového není nic jednoduchého. Kniha pracuje se slovem, film s obrazem. Dám vám příklad. V knize je věta „Stýskalo se mi po rodičích“. A vy víte, že to je důležitá věta a že byste ji měl natočit. Jenže jak? Nakonec jsem to vyřešil tak, že kluk maluje obrázek: sebe, maminku, tatínka, drží se za ruce, za sebou mají domek s komínem, z něhož se kouří, a ten obrázek kluk napíchne na stožár lodičky, kterou pošle po potoce dolů. Sedm záběrů. Takhle jsem natočil větu „Stýskalo se mi po rodičích“. A takových podobně důležitých vět je tam víc.

Samozřejmě že se budou kniha a film lišit. O to ale tolik nejde. Hlavně aby ve vás kniha i film zanechaly na konci podobný pocit. Pokud se to povede, půjde o dobrou adaptaci.