Vždycky nám rozdá štos gramatických cvičení, a zatímco si v hrobovém tichu vyplňujeme, ona opravuje tenkým červeným lePenem úkoly třídy před námi – a občas bolestně sykne.

Zpočátku jsem si říkala: Proč nás nenávidí? Ale pak jsem pochopila, že je to naopak: že příliš miluje svůj rodný jazyk, než aby dokázala poslouchat, jak snaživě zvracíme bonžůr. Nemůžu jí to mít za zlé. Soucítím s ní! Ale že by to bylo úplně praktické, to tedy ne. Jestli se takhle ve Francii běžně učí jazyky, chápu, proč jsou Francouzi silnější v croissantech než v angličtině.

Líně jsme se přesunuli do učebny. Na lekce pro začátečníky nás chodí třináct. Já, dvě mladičké Rumunky, Jihokorejka se jménem připomínajícím rybu upravenou exotickým, avšak ne úplně atraktivním způsobem, a malý chlapík s černým ježkem, který si nechává říkat Marko a tvrdí, že je z Venezuely, ale na prezenční listinu se podepisuje jako Mirko Zvonimir. Společně sedíme v lavicích na jedné straně učebny. Protější stranu třídy tvoří sedm veselých Pákistánců a osamělý Ind, který po naší polovině bloudí trochu závistivým pohledem, ale nikdy si nepřisedne. Mezi sebou a Pákistánci pak nechává aspoň jedno symbolické volné místo, neboť Kašmír nesmí být zapomenut.

Ale kromě této drobné geopolitické záležitosti naší třídou neprocházejí žádné další vlny. Naší třídou totiž neprochází vůbec nic. Je tu chcíplo. Je tu takové chcíplo, jako kdyby se radioaktivní mrak z Fukušimy snesl na Waterloo, kam se zrovna sjelo sto velryb spáchat hromadnou sebevraždu, a ještě byla sobota. Ke všemu se zdá, že za tohle Madame Godot nemůže…

Před čtrnácti lety jsem seděla na obdobném jazykovém kurzu v jižním Nizozemsku. A vážení, to byl jiný rachot. Zrovna vypukla válka v Iráku, takže se nizozemština pilovala nejen na výslovnosti slova ’s-Gravenhage, ale taky na protiválečných demonstracích, kterých se ve vidláckém kraji účastnili všichni – kromě mě, která si z Prahy vozila Mladou frontu a věřila ve volný trh a vývoz demokracie. Pak jsem začala číst i jiné zdroje a zapnula mozek.

Teď se mi zdá, že i kdyby vypukla válka, myslím nová a atraktivní válka s velkým marketingovým potenciálem, tak to s nikým ze spolužáků ani nehne.

Ani bych je hned nehnala na demonstraci. Stačilo by, kdybychom se o těch třaskavých věcech spolu bavili. Třaskavé věci by byly. Ale nikdo netřaská. Lidi, co si stěžují na hejtry na Facebooku, bych ráda pozvala příští úterý do učebny 5, první patro. Na kolenou by prosili za nějaký pěkný, artikulovaný hejt, vykřičený od plic a z upřímného přesvědčení. Tady všichni se vším souhlasí. Buď si to nechávají na sociální sítě, nebo je všem všechno jedno, a ne takové to Jedno Jaroslava Duška. Prostě normální fuk.

Tereza Šimůnková

Tereza Šimůnková

FOTO: Lenka Grabicová

Že by to bylo tím, že se nám svět tak ohromně zmenšil? Z kurzu nizozemštiny si pamatuju záchvat smíchu afghánských manželů, když měli přeložit větu: Holčička jela po ulici na kole. „Američani vám všechny ulice rozbořili, co,“ soucítili jsme s nimi kolektivně, domnívajíce se, že je to smích skrz slzy. „Ne, ale na tom kole jela holka!“ řehtali se, až se za břicho popadali. Libanonská lékárnice chodila zásadně v abáje. Marocké spolužačky byly krásné jak princezny z Tisíce a jedné noci, ale na rozdíl od Šeherezády nikdy neřekly ani slovo. Další Afghánec fascinovaně zíral všem Evropankám do výstřihu, jako by nevěřil vlastním očím, což zjevně nevěřil, a tím to bylo vlastně spíš srandovní než otravné. Jako zajímavé mezikulturní novinky jsme probírali placení kartou, piny a čipy, sociální systém, návštěvu úřadu i lékaře, všechno bylo vzrušující a hodné okomentování a srovnání…

V Clermont-Ferrand, provincie Auvergne, v roce 2017 nějaké holky, kola, výstřihy či sukně nikoho nezajímají. Naše dvě Pákistánky nosí džíny a tričko, kočkují se s krajany a jsou tak aktivní, že je Madame Godot od září přeřadila do jiné třídy.

Asi na tom nezáleží, ale… není mi to Jedno.