Michael Glawogger zamýšlel dokument Bez názvu coby jakousi pozorovatelskou zprávu o současném světě. Dostříhat jste ho však musela sama. Zvažovala jste i možnost, že byste jeho snímek nechala nedokončený?

Napadlo mě to mockrát. Michael byl ale můj dobrý kamarád a já nechtěla, aby jeho práce přišla nazmar. Když jsem se dozvěděla, že zemřel v Libérii na malárii, byla jsem v šoku. Chvíli trvalo, než jsem si začala klást otázku, zda bych jeho památku neměla uctít právě tím, že existující materiál zpracuji.

K Bez názvu přistupoval od počátku tak, že si nestanovil žádné téma. Pokoušel se o co nejotevřenější pohled na svět kolem sebe. V tomhle byl opravdu skvělý. Už když zhlédnete některé jeho předchozí dokumenty, třeba Dělníkovu smrt o manuální práci nebo Sladký život kurev o prostituci, vidíte, jak se snaží vkládat do snímaných situací co nejméně ze svých vlastních předpokladů, a hlavně se zajímá o ostatní. A dařilo se mu to i v Bez názvu.

Někteří film srovnávají se slavnou filmovou esejí z osmdesátých let Koyaanisqatsi režiséra Godfreyho Reggia…

Srovnávají, ale myslím, že je to nepřesné. Koyaanisqatsi je opulentní zpráva, která pracuje s velkými celky, s ptačí perspektivou. Diváci a divačky mají pocit, jako by Zemi sledovali z nového, zcela omračujícího úhlu. Michaelovi šlo o mnohem kontaktnější přístup. Víc než dechberoucí záběry planety ho zajímali lidé, kteří ji obývají.

Váš vklad do jeho posledního dokumentu byl zásadní. Neinspirovala vás tato zkušenost k tomu, abyste sama začala režírovat?

Tu otázku dostávám často a odpověď na ni je vždycky negativní. Řídím se tím, že pokud člověk necítí silnou touhu se něčemu věnovat, filmu, psaní, malování, doplňte si, co chcete, tak by to prostě dělat neměl. Nemám chuť filmy režírovat. Moje úloha je snažit se co nejpřesněji naplňovat cizí režisérské vize. V tom jsem se našla. Není potřeba za každou cenu zmnožovat své ambice.

Z filmu Bez názvu (režie: Michael Glawogger, Monika Williová, 2017)

Z filmu Bez názvu (režie: Michael Glawogger, Monika Williová, 2017)

FOTO: KVIFF

Coby střihačka jste již na šesti snímcích – včetně Pianistky, Bílé stuhy nebo letos nového rodinného dramatu Happy End – spolupracovala s dalším skvělým rakouským režisérem Michaelem Hanekem. Jak se podle vás v posledních letech proměňují témata Hanekeho filmů?

On je známý tím, že ze zásady odmítá interpretovat své filmy. Věří, že si diváci mají vysvětlení nalézat sami. Osobně ale u něj určitý posun vidím. Zdá se mi, že ho čím dál více zajímají méně zřejmé formy násilí. Je to však čistě můj výklad. Haneke často vzpomíná na své šťastné dětství, kdy byl milované a ochraňované dítě. Přesto si uvědomuje, jak citlivě děti reagují na různé formy zneužívání a jak snadno si tyto vzorce zvnitřňují, aby se to naplno projevilo v jejich dospělosti.

Diskutujete spolu o tématech, které Haneke ve svých filmech řeší?

Ve střižně ne. To je prostor vyhrazený jen práci. Haneke je velmi disciplinovaný, soustředěný filmař. Netočí tuny materiálu. Má od začátku jasnou představu, jak má která scéna vypadat, a tu se snaží naplnit. Výraznější změny oproti storyboardu dělal jen v Bílé stuze, kde bylo hodně dětských herců, kteří obvykle nedokážou zahrát jednu scénu několikrát naprosto stejným způsobem. To byl otevřený ke změnám, ale jinak si stojí za svým. Podobného přístupu se drží ve všech fázích procesu vzniku filmu.

Znám režiséry, kteří vedou ve střižně monology o svých názorech na to či ono, ale to není Hanekeho případ. Témata týkající se současného stavu západní společnosti a jejích zřejmých limitů řešíme spíš při obědech. Jsou to velmi přínosné konverzace, byť zpravidla docela tenzní.

A k čemu při nich docházíte?

Je zřejmé, že žijeme v době velkých, dramatických změn, jejichž důsledky ze své současné pozice nedokážeme dohlédnout. Hodně lidí mluví o konci jedné éry, výjimečná nejsou ani různá fatalistická proroctví. Mám děti, a tak si konec lidské civilizace rozhodně nepřeji; nejsem fanynka temných teorií. Ostatně sedět s rukama v klíně a jen vyhlížet soumrak k ničemu nevede. Musíme se začít chovat k naší planetě lépe. A je jasné, že bude nejspíš potřeba v rámci pokroku, kterého jsme dosáhli, udělat krok zpět, abychom se stali znovu lidmi uvědomujícími si svou odpovědnost a závazky vůči druhým i vůči prostředí, které obýváme.

Jak chápete motiv násilí, s nímž Haneke často pracuje?

Vnímám to jako konstatování, že každý z nás má nějakou hranici sebeovládání, kterou není překvapivě tak těžké překročit. A jakmile se to jednou stane, může dojít k hrůzným věcem. Tu hranici v sobě máme opravdu všichni. Já taky. Došlo mi to, když jsem vychovávala své děti. Jako rodič si poměrně ostře uvědomíte své limity a umožní vám to následně lépe nahmatat a chápat onu hranici i u druhých. Přistihla jsem se, jak vůči svým dětem nevědomě aplikuji určité mocenské prostředky, které mě kdysi někdo naučil nebo které sama považuji za normální. Některé Hanekeho filmy dobře ukazují, co otřesného se může stát, když uplatňujete svou sílu a moc nad druhými prostě proto, že si myslíte, že na to máte právo nebo že se to tak dělá.

Pokud zůstaneme u rozložení mocenských vztahů – setkáváte se ve filmařském prostředí se sexismem?

Mám výhodu, že jsem vysoká a tmavovlasá, takže příliš často ne… Ačkoli, když nad tím přemýšlím, tak vlastně ano… Je zajímavé, kolik věcí člověk vytěsní jen proto, že nejsou příjemné. Je rozhodně rozdíl, jestli jste filmařka, nebo filmař. Očekávání, připomínky k vaší práci a vůbec styl jednání bývají odlišné. V tomto ohledu jsme na tom v současnosti lépe, než když jsem začínala, ale pořád nás ještě čeká dlouhá cesta. Zarážející pak je, jak často proti sobě brojí samy ženy, namísto toho, aby se v prostředí, které k nim obvykle není zrovna přátelské, vzájemně podporovaly.