Dětství jste prožil v Kremnici na Slovensku, jakou máte z té doby nejsilnější vzpomínku?

Pamatuju si konec války, to mi bylo tři a půl. Schovávali jsme se u nás na vesnici v dlouhém a úzkém sklepě, kde nás bylo čtrnáct. Strýček nahoru navezl deset fůr hnoje, a to nás zachránilo, protože jsme se na dost dlouho ocitli uprostřed palby. Pamatuju se, že jsem brečel a chtěl se někam schovat, pod stůl, pod postel. Ale nedalo se před tím utéct. Od té doby mívám potíže se spaním a jsem zvukoplachý.

Vyrůstal jste v rodině venkovského učitele. To on vás přivedl k umění?

Ne, já byl samorost. Fotit jsem začal na vojně, když mi jeden důstojník věnoval fotoaparát. Už v té době se mi pár věcí povedlo – autoportrét s nožem nebo série s mou babičkou. Nejznámější je její portrét s kopretinami, ale nafotil jsem toho tehdy víc, dalo by to na malou výstavu. Hrála mi na housle, pózovala s králíčkem.

Měli jste k sobě blízko?

Ona se o nás moc nestarala, ale v době, kdy jsem chodil na průmyslovku, jsem u ní v Pitelové bydlel. Žila v chudém kamenném domě. Dědeček padl v první světové válce na ruské frontě a ona zůstala sama se čtyřmi dětmi. Povahu neměla úplně dobrou. Jednou třeba vzala sekyru a vyrazila do zahrady vymýtit hroznové víno, co v ní celá léta rostlo. A já se jí ptal: Babičko, co to děláte? A ona: Když si to nemůžu vzít s sebou do hrobu, tak to nebude mít nikdo!

Pavel Hudec Ahasver: Pitelová (1964)

Pavel Hudec Ahasver: Pitelová (1964)

FOTO: Pavel Hudec Ahasver

Na té fotce s kopretinami působí jako z pohádky. A má smutné oči. Jak snášela focení?

Ze začátku se fotit odmítala. Nakonec se však dostala do takové nálady, že se mi chtěla před foťákem i svlíknout. Ale to už jsem jí radši řekl: Babičko, to stačí. Ve filmu Zvětšenina od Antonioniho je dobře vidět, jak se stydliví lidé před fotoaparátem často velmi otevřou. Fotografie má zvláštní moc a zajímavý je ten moment, kdy se překročí hranice ostychu. Jak se ti lidé osvobodí, tak tomu propadnou a začnou se dít věci.

Jak jste se dostal do Prahy? To bylo kvůli FAMU?

Vůbec ne. Já do Prahy utekl před Východoslovenskými železárnami, kam jsem dostal po vojně umístěnku. Přišel jsem tam na ubytovnu, kde mi hned vysvětlili, že skříňky nemají a kufr mi někdo v noci ukradne. Tak jsem se otočil, na osobním oddělení ohlásil, že mi umírá matka, a zdrhnul jsem. Jel jsem stopem přes Tatry domů, trvalo mi to dva dny, jednu noc jsem spal pod nějakým kolotočem. Doma jsem se jenom zastavil a pak s jedním kufrem a dekou putoval dál na západ. V Praze jsem nastoupil nejdříve v Malešicích a později jsem dělal řidiče v ČKD.

Co vám dala FAMU?

My jsme byli vůbec první ročník, kde se učila čistá fotografie. Studoval jsem s Milotou Havránkovou, Petrem Sirotkem nebo Honzou Reichem. Tehdy byla FAMU intelektuální centrum, třeba dějiny literatury nám přednášel Milan Kundera. Po roce 1968 se situace trochu zhoršila, ale pořád to byla dobrá škola. Jen nám přidali nový předmět, teorii socialismu nebo co. V životě jsem toho přednášejícího neviděl, tak jsem si to do indexu podepsal sám. Paní na studijním na to koukala s otevřenou pusou, ale pak mávla rukou, že je to stejně jedno.

Pavel Hudec Ahasver: Praha (1969)

Pavel Hudec Ahasver: Praha (1969)

FOTO: Pavel Hudec Ahasver

Měl jsem štěstí na dobrou dobu. Já jen fotografoval všechno, co se kolem odehrávalo. Šedesátá léta byla svobodnější, otevřená, po celém světě vládla dobrá nálada, vytvořila se skvělá umělecká parta – to prostě nešlo nefotit. Tehdy nebyly počítače ani telefony, tak jsme se scházeli po hospodách. Teď už o sebe lidi nemají zájem. Nevím, koho bych fotil dnes. Jedině snad zase zátiší.

Vzpomenete si na svou první výstavu?

Nikdy jsem neměl výstavy moc rád, ale tu první, v Nekázance, si pamatuju dobře. Zahajoval ji Bohumil Hrabal, napsal k ní moc hezký text. Trochu to rozhodilo profesora Šmoka, vadilo mu, že jsem si dovolil vystavovat už v prvním ročníku na FAMU a bez povolení. Od té doby mi říkal enfant terrible české fotografie.

Jak si vás pan Hrabal našel?

Tehdy jsem už bydlel na Hanzlbergu, v domě, který jako první objevil Leo Hanzl, kulisák z Divadla na Vinohradech. Na Hanzlberg se postupně začali stěhovat umělci a studenti a Honza Reich mi tam propůjčil jednu místnost. V oknech chyběla skla a topilo se spirálami z elektrického vařiče, který byl tajně připojený k proudu, Husákova lopatka se tomu říkalo.

Bydlel s námi i Boris Hybner. Jednou ke mně přišel a chtěl korunu padesát na polévku, tak ji dostal. Jenže večer přišel znovu a chtěl dalších 25 haléřů na telefon. Tvrdil, že potřebuje nutně zavolat Hrabalovi, protože se s ním někde potkal a chce ho k nám pozvat. Jenže já mu řekl, že si měl ušetřit, a ne hned všechno prochlastat, tak jsme se servali. Nakonec ale Hybner ty prachy někde sehnal a Hrabala k nám skutečně pozval. Já bydlel hned dole, tak vešel nejdřív ke mně. Vzpomínám si, že jsem si říkal: Co je to za pána? Měl na sobě černý bagančata a smrděl rybičkama. Ale pak se podíval na fotky a hodně se mu zalíbily, píše o tom v knížce Kličky na kapesníku. Oblíbil si celou tu atmosféru na Hanzlbergu, docela jsme se pak sblížili.

O Hanzlbergu se někdy píše jako o prvním pražském squatu.

Hanzlberg byl spojený s mým růstem, prošla jím neuvěřitelná řada lidí, pořád se v něm něco dělo. Fotil jsem tam například svatbu Borise Hybnera s Janou Kremanovou, je to taková kolorovaná fotografie v oválu. Jenže už třetí den po obřadu shodil Boris novomanželku se schodů. Skutálela se ke mně, tak jsem ji ošetřoval, krvácela z nosu a tak. Ale brala to docela sportovně. Nade mnou bydlel režisér Edo Sedlář, měl vlčáka, který se jednoho krásného dne prohrabal podlahou a zřítil se mi do pokoje. Naštěstí si pro něj Edo hned přišel, protože já vlčáky nesnáším. Navštívil nás i Allen Ginsberg. Přednášel nám své básničky z Orientu. Škoda, že jsem ho nenafotil, svítila u toho jen svíčka. Pořád zpíval, drnkal na ta svá indická cinkátka, všichni byli ožralí, nešlo to.

Říká se, že tam Ginsberg i přespal.

Strávil u nás noc, určitě měl rezervovaný hotel, ale na Hanzlbergu byla větší zábava. V sedmdesátém šestém u mě zase přes Vánoce bydlel Dominik Tatarka. Nejdřív byl, myslím, u filosofa Zdeňka Neubauera, ale šla po něm policie, tak ho zašili ke mně. Vozil ho k nám Václav Havel ve svém mercedesu, ale sám nikdy dovnitř nešel, vždycky čekal venku. V té době se připravovala Charta a Tatarka byl první Slovák, který ji podepsal.

Jak jste se živil po skončení školy?

Fotil jsem pohlednice. Hlavně autentická zátiší, květiny. Vznikl dokonce klub sběratelů mých pohlednic, to mě potěšilo. A když mě zrovna nebavily pohlednice, tak jsem si pro sebe udělal zátiší na velký formát. Fotografoval jsem broušené skleničky, okna, a to ještě dřív, než jsem znal Sudkovy práce. Mimoto jsem brigádničil s jedním kamarádem coby zahradník.

A výstavy?

To už jsem vystavovat nemohl. Josef Kroutvor, který pracoval na UMPRUM, mi chtěl udělat výstavu mimo Prahu, ale ani tu mi nepovolili. Jednu větší jsem měl jenom v americkém Seattlu. Šlo to tenkrát přes Artcentrum. Původně mi tam ty fotky taky nepustili, řekli mi, že nemám kvalitní zvětšeniny. Tak je ode mě organizátorka výstavy odkoupila. Když se pak v Seattlu objevily, přišlo mi předvolání na výslech do Bartolomějské. Trval dvanáct hodin. Nakonec mi nějaký ujo oznámil, že můžu dostat čtyři roky, protože jsem do zahraničí bez povolení vyvezl umění. Odpověděl jsem mu, že to žádné umění nebylo a že na to mám potvrzení z Artcentra. Tak mě nechali na pokoji. Nějakou dobu jsem ale raději publikoval své fotky pod jinými jmény.

Pavel Hudec Ahasver: Praha (1983)

Pavel Hudec Ahasver: Praha (1983)

FOTO: Pavel Hudec Ahasver

Ani po převratu jste neměl velkou retrospektivní výstavu, nevyšla vám žádná monografie. Zůstáváte úmyslně stranou?

Nikdy jsem nebyl v pionýru ani v tom svazu mladých komunistů, nutili mě, ale vždycky jsem odmítl. Do klubu dřeváků, lidí, kteří fotili na dřevěné fotoaparáty, jsem taky nakonec nevstoupil. Asi nejsem ten správný člověk pro všechny tyhle kluby. Dost jsem se toho vždycky stranil a nikdy se nikam necpal. Vždycky jsem byl trochu bokem.

Dovolím si ještě jednu otázku: Se dvěma ženami jste měl čtyři děti, dá se nějak zharmonizovat umělecký a rodinný život?

Když se narodily děti, musel jsem z fotografování slevit. Dělal jsem jenom to, co bylo opravdu pro živobytí. Večer mi vždycky říkávala manželka, teď máš čas pro sebe. Tak jsem zašel do temné komory, ale ona mě stejně neustále rušila, jednou jsem si to dokonce nahrál. Neudělal jsem žádnou fotku, to prostě nešlo. Saudek, který na své děti kašlal, říká, že buď se věnujete rodině, nebo děláte umění. Já měl čtyři děti a všechny mě od fotografování odváděly. Vychovávat je mi ale připadalo důležité a bavilo mě to. Stejně jako mě to teď baví v případě vnuka. Najednou si i sám sobě připadám aspoň trochu důležitý, protože kdybych ho tu neměl, tak co udělám? Vypiju láhev vína a jdu si lehnout.

Rozhovor je čtvrtým dílem salonního seriálu Igora Malijevského, který postupně představuje významné české fotografy a fotografky dneška.