Článek
Název Hebronu vznikl z hebrejského chaver – druh, přítel, spojenec. Žije v něm 120 tisíc Palestinců a 800 Židů. V době, kdy jsem tam byla, městem zmítaly násilné útoky a bylo plné po zuby ozbrojených vojáků.
Nejdřív jsme navštívili židovskou vdovu v bílých punčocháčích a se zavinutou hlavou a u kávy jsme si vyslechli dost šílený příběh o vraždě jejího manžela, nožem, v noci, doma, načež nás průvodce na konci liduprázdné ulice, na které byly stopy krve po včera zabitém izraelském vojákovi, předal přes zabarikádovaný checkpoint svému palestinskému protějšku. Následovala návštěva u palestinské rodiny a to samé v bleděmodrém, respektive černo-bílo-zeleno-červeném, jen se místo kávy podával čaj. Atak se to střídalo dál. Celé odpoledne otřesných, tragických příběhů, kterými poškození soutěžili o náš soucit. Oni můžou za masakr z roku toho a toho! Ale oni nás vyprovokovali! Mně zabili tátu! Nám dítě! Oni, začali si oni! Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to směšné. Byla jsem ráda, že jedu pryč.
Jenže muselo to takhle dopadnout?
Izraelský spisovatel Amos Oz ve své poslední knize Jidáš (přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Paseka 2017) říká, že ne. Stačilo jediné: kdyby Izrael nevznikl jako národní stát. Na území bývalé Palestiny je dost místa pro obě společenství, která by existovala vedle sebe nebo jedno v druhém mimo rámec státu, píše se v Jidášovi. To ale bylo krátce po holocaustu nad lidské síly. Historie šla jinudy.
Chtěli jste stát. Chtěli jste nezávislost. Vlajky a uniformy, bankovky, bubny a trubky. Prolili jste řeky nevinné krve. Obětovali jste celou generaci. Statisíce Arabů jste vyhnali z domovů. Lodi plné ilegálních přistěhovalců, kteří unikli Hitlerovi, jste poslali rovnou na bojiště. A podívejte, čeho jste dosáhli… Židé tu teď tvoří jeden velký uprchlický tábor a Arabové druhý. Arabové musí žít den co den s tragickým vědomím své porážky, a Židé se zase každou noc třesou strachy před arabskou odvetou.
Amos Oz nezpochybňuje jen současnou podobu Izraele, ale koncept národních států obecně: Svět je rozdělený… jako řady klecí v zoologické zahradě. Vnímá to coby dětinské a zastaralé, čímž připomíná třeba Radku Denemarkovou, která se v jedné ze silných pasáží Příspěvku k dějinám radosti společně se svými vlaštovkami také podivuje těm umělým čarám nad krajinou. Oz je ovšem za názor, že se Izraelci a Palestinci musejí domluvit a o území se podělit, protože na něm jsou doma oba národy, kritizován – prý zrazuje vlastní lidi.
V Jidášovi jsou jidášové dva: ten novozákonní, k němuž se dostanu za okamžik, a pak Šaltiel Abravanel, člen Sionistické výkonné rady a vedení Židovské agentury, který měl v době, kdy Ben Gurion zakládal stát Izrael, navrhnout OSN mírové uspořádání prostoru právě jako společenství dvou svobodných a plnoprávných národů. Následně byl označen za zrádce, zaprodance a polovičního Araba, jeho jméno mělo být vymazáno z dějin.
V domě jeho ovdovělé dcery se pak v románu ubytuje trochu ztracený student Šmuel, který píše druhou linii příběhu. Během práce na své bakalářce Ježíš očima Židů dospívá k neobvyklému závěru: Ježíš nevěřil, že je Bůh. Jediný člověk na světě, který nepochyboval o jeho božství, byl Jidáš. Proto zinscenoval Ježíšovo zatčení a popravu – aby ten sestoupil z římského kříže a všem své božství dokázal. Kdyby nebylo Jidáše, zůstal by Ježíš jen jedním z mnoha chudých galilejských divotvorců. Nevzniklo by křesťanství. A křesťané by nepronásledovali Židy.
I když pronásledování je tak lákavé: Tragédie lidstva netkví v tom, že pronásledovaní a zotročovaní touží získat svobodu a narovnat záda, ale že otroci ve skutečnosti tajně sní o tom, že budou sami zotročovat ty, pod jejichž bičem dosud trpěli.
Amos Oz
Amos Oz Jidáš
Amos Oz Jidáš Přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher.
Paseka
Amos Oz: Jidáš
