Jako by pohled na konkrétní místo představoval příliš silný a nepohodlný zásah do pečlivě uhlazené a zkonstruované vzpomínky, která je znovu a znovu přepisována podle toho, v jakém vztahu si stojí k současnosti. Jako by příliš hmatatelnosti mohlo ohrozit pozici, již člověk zrovna zastává.

Čím víc se, často i nevědomě, daným místům vyhýbám, tím naléhavěji se mi zjevují ve snech. Zpravidla představují výchozí bod, ze kterého noční obrazy vyvstávají a do něhož se někdy také navracejí. Z míst, která byla kdysi měřitelná a popsatelná, se pak ale stávají jakési plovoucí krajiny, připravené se kdykoli ochotně přeskupit, aby vyhověly zadání. Postupně se tak vytrácí jejich skutečná podoba a stávají se mýtem.

Nedávno jsem po mnoha letech navštívila zahradu, kde jsem jako malá trávila prázdniny. Hrála jsem si tam na archeoložku, četla si pod stromy a dávala si oddych od ostatních – doteď si pamatuju úlevu, že nemusím být chvíli do ničeho zapojena, něčeho se účastnit.

Byla jsem připravena na to, že ve mně pohled na známé, kdysi zbožňované místo vyvolá silnou reakci. Jenže nic takového nepřišlo, dostavil se jen tlumený údiv, že vypadá jinak, než jak si ho pamatuju – zahrada byla sevřenější a kopce pozvolnější.

Připadala jsem si, jako bych si prohlížela hyperrealistickou malbu. Přitom se tam toho za dobu mé nepřítomnosti mnoho nezměnilo. Přesto mi ta zahrada přišla jako chytrá a zdařilá nápodoba, jejíž nepůvodnost je po chvíli snadno rozpoznatelná. Obraz, který jsem si o ní vytvořila v hlavě, se mi jevil uvěřitelnější.

Neochota přijmout za své to, co jsem viděla, se rozplynula až v okamžiku, kdy jsem narazila na zrezivělou železnou konstrukci, jež se do mé pečlivě opracované vzpomínky nedostala. Zvláštní, že jsem zrovna na ni zapomněla. Šlo o obnaženou kostru jakéhosi stroje, který jsem nedokázala pojmenovat jako dítě a nedokázala jsem to ani teď. Na dlouhé vysoké plošině s ostrými hranami jsem si nespočetněkrát odřela nohy a pořezala ruce. Dospělí mi říkali, ať tam proboha nelezu, což ten zvláštní předmět pochopitelně činilo o to lákavějším.

Nejvíc mě vždycky bavilo chodit po kovovém plátu na kraji, který byl dost široký, aby se na něj vešlo chodidlo, ale příliš úzký, aby na něm šla snadno udržet rovnováha. Jako malá jsem si hrála na to, že když dokážu přejít bez zaváhání po plátu z jedné strany na druhou, splní se mi libovolné přání. Pokud jsem však balanc ztratila, bylo jisté, že mě nevyhnutelně potká něco strašlivého.

Klára Vlasáková

Klára Vlasáková

FOTO: archív Kláry Vlasákové

Co se pamatuju, mluvilo se o tom, že ta železná kostra i se svými ostrými kostmi musí ze zahrady zmizet. Je ošklivá, nefunkční, nebezpečná. Nemá tam co dělat. Jistě by zabralo hodně práce ji rozložit či něčím rozbít na menší části, ale není to přece nemožný úkol. Jenže se do toho nikdy nikdo nepustil a mě teď – po tolika letech – potěšilo, že tam ta věc pořád je. Ošklivá, nefunkční, nebezpečná.

Po setkání s ní se v mých očích zahrada kolem dostala zpátky do uvěřitelných rozměrů. Disproporce se vyrovnaly. Nebyla to sice pořád moje zahrada, ale najednou se zdálo v pořádku, že vypadá právě takhle. Bylo snazší ji přijmout.

Od té doby se mi o té zahradě nezdálo. To místo tak sice ztratilo svou proměnlivou kvalitu, kdy se povolně přeskupovalo, jak jsem chtěla, ale to mi nevadí. Myšlenka, že se v každé nakašírované vzpomínce někde vzadu ukrývají nahé ostré kosti, nehezké a nebezpečné, mi přijde zvláštním způsobem uklidňující.