Vaše snímky na malých osobních příbězích řeší velké morální a společenské otázky. Odkud čerpáte své náměty?

Jean-Pierre: Naše scénáře vždy vycházejí z postav. V případě Neznámé dívky z postavy lékařky Jenny, jejíž osud jsme spojili se smrtí mladé černošky. Chtěli jsme Jenny vystavit silnému pocitu viny. A tak jsme napsali příběh, v němž po zavírací době neotevře dveře své ordinace někomu, kdo je evidentně v nouzi. Normálně by lidé na zvonění reagovali, Jenny má navíc coby lékařka za úkol životy chránit. Ona ale v rozhodujícím okamžiku selže. Smrtí oné dívky se následně stane posedlou, chce přijít na to, co se stalo. S určitou nadsázkou platí, co jí řekne otec jejího pacienta: „Kdybyste jí otevřela, nic z toho by se nestalo.“

Tématem toho filmu je tedy empatie, která by neměla mít zavírací dobu?

Luc: Takovou metaforu tam jistě můžete najít, ale chtěli jsme ji ukotvit v každodenním životě. Jenny si později přizná, že dívce neotevřela hlavně proto, že se zrovna hádala se svým stážistou a chtěla mít v té hádce poslední slovo. Můžu citovat pro změnu postavu starého lékaře, po němž Jenny ordinaci přebrala: „Vy jste ji nezabila, ale ty dveře jste otevřít měla.“

Luc (vlevo) a Jean-Pierre Dardennové

Luc (vlevo) a Jean-Pierre Dardennové

FOTO: Lionel Cironneau, ČTK/AP

Rovněž pro nás bylo důležité, aby se Jenny vzniklou situací jen pasivně netrápila, aby jen neseděla doma. Její vina ji nutí k akci, má snahu svůj čin napravit.

Proč se obětí stane zrovna imigrantka z Afriky, která se v Belgii živí jako prostitutka?

Luc: A proč ne? Ta postava je slabá hned na třech úrovních: je to žena, černoška a je nezletilá. Nechtěli jsme ale proti sobě stavět bělošskou lékařku a černošskou oběť, to by svádělo k příliš jednoduchým interpretacím. Proto se ukáže, že má na osudu dívky podíl i její sestra a přítel té sestry, který zabitou předtím nutil prostituovat. A sestra na ni žárlila, ačkoliv se sama svého přítele bála.

Vyjadřujete ve filmu i svůj názor na uprchlickou krizi?

Jean-Pierre: Samozřejmě že náš film evokuje fotografie Afričanů přicházejících do Evropy přes Středozemní moře, v němž se spousta z nich utopí. Ona „neznámá dívka“ zemře u řeky. A náš snímek vypráví mimo jiné o pohostinnosti.

Luc: Zároveň se ale vždy snažíme vyvarovat toho, aby se naše postavy staly mluvčími nějakých politických názorů. Nechceme jako filmaři manipulovat s charaktery jen proto, abychom mohli světu sdělovat politické teorie či poselství. V Neznámé dívce prostě jen vyprávíme, jak někdo může skrze pocit viny najít sám sebe, jak ho vina může v životě posunout správným směrem a jak ten někdo může k takovému posunu pomoct i ostatním.

Vaše filmy jsou přesto považovány za politické, označují se za „sociální realismus“.

Luc: Rozumíme přirozené potřebě lidí si věci nějak zaškatulkovat. Koneckonců – Jenny provozuje svou lékařskou praxi na okraji velké silnice, jako by se tedy pohybovala i na okraji velkého světa. A také její pacienti jsou lidé z okraje společnosti, páriové. A je pravda, že své filmy točíme zpravidla právě o takových lidech.

Neznámou dívku jste po světové premiéře v Cannes ještě přestříhali. Proč? To přece ani u vás nebývá obvyklé.

Luc: Nebývá, bylo to poprvé, co jsme něco takového udělali. Ještě před festivalem jsme uvažovali o změně jedné scény, ale nebyli jsme si jistí, tak jsme to nakonec nechali být. Pak nám v Cannes vyčítali problémy v rytmu, a to i kritici, kterých si vážíme. Přiznali jsme si tedy, že máme problém. Zvlášť ve vytvoření rovnováhy mezi hrdinčiným profesním životem a jejím amatérským pátráním. Nebudu vás zdržovat detaily, ale začali jsme ten film cítit jinak. A dvaatřicetkrát jsme do něj střihli. Přičemž jednu scénu jsme vyhodili úplně.

Adèle Haenelová jako lékařka Jenny ve filmu Neznámá dívka (2016)

Adèle Haenelová jako lékařka Jenny ve filmu Neznámá dívka (2016)

FOTO: Profimedia.cz

Cannes je specifický festival, každá odezva na něm působí silněji než jinde, ta pozitivní i ta negativ ní. A nám tamní uvedení pomohlo změnit náš film k lepšímu.

Vaše snímky jsou v Cannes pravidelně uváděny v hlavní soutěži. Baví vás zápolit s ostatními filmaři?

Jean-Pierre: Říká se, že film je umění, a jednotlivá díla by proto mezi sebou soutěžit neměla, že je každé unikátní a nedají se navzájem porovnávat. Ale kinematografie je podle mě hlavně divácká záležitost, skoro jako fotbal. O filmech se hodně mluví i mezi lidmi, kteří jim tolik nerozumějí, nevědí třeba, jakým způsobem vznikají. Každý z nás dokáže říct, jestli se mu ten který snímek líbil, nebo jestli ho naopak nudil. O výtvarném umění nebo o klasické hudbě veřejnost hovoří jinak. A jako se soutěží ve fotbale, nebráníme se tomu ani v kinematografii. Ne že by vítězství bylo naším životním cílem nebo důvodem, proč točíme filmy. Víme, že když vyhrajeme Zlatou palmu, neznamená to, že jsme opravdu ti nejlepší. Ale znamená to, že si to myslí porota – a to potěší.

Přemýšlíte už nad dalším scénářem?

Jean-Pierre: Naše poslední tři snímky vždy obsahovaly kus příběhu, který jsme už předtím měli v nějaké verzi v šuplíku. Teď jsou však naše šuplíky prázdné.

Luc: Potřebujeme počkat, než zase něco vyklíčí. Ale o práci mluvíme a přemýšlíme pořád. Odpočíváme jenom ve spánku, a někdy ani tehdy ne.

Jean-Pierre: Snažíme se tomu občas uniknout, ale zároveň se od filmařiny nikdy nedokážeme zcela odstřihnout. Ostatně abyste točili dobré věci, musíte být svou prací posedlí.