Ten film nikdy nešel v naší distribuci a nebyl k zapůjčení ani v Goethe-Institutu, ani v knihovně Rakouského kulturního fóra. Byl to film podle předlohy Josefa Haslingera Ples v opeře a potřebovala jsem ho k práci.

Našla jsem na několika serverech dotyčný titul v nabídce ke stažení. Dobrá, přihlásila jsem se, zaplatila poplatek kreditkou a rozklikla titulní stránku filmu. Ale stáhnout nešel. Přeskočila jsem tedy na jiný server, zaplatila poplatek mobilem, rozklikla – a film opět stáhnout nešel. Strávila jsem na tom půl dne a pak zavolala známého, hackera: ani on to nedokázal. Nutnost vidět ten film mě úplně posedla, takže jsem ještě notnou chvíli bojovala s počítačem, než jsem uznala porážku. O pár dní později jsem příhodu vyprávěla lektorce němčiny z Goethe-Institutu, která mi vysvětlila, že televize v německy mluvících zemích si dávají velice dobrý pozor na autorská práva u svých filmů a že by se to asi dalo vyjednat jedině s rakouskou televizí. Když jsem si představila tu korespondenci, pustila jsem to z hlavy.

„Daň z blbosti je daň přímá“ – byl jeden z nesnesitelných sloganů mé tety. Vzpomněla jsem si na něj při prohlížení kreditního účtu v bance a vyúčtování na mobilu. To odpoledne u počítače mě přišlo na 1876 Kč, součtem všech položek. U vědomí toho, že si za to můžu sama, jsem se rozhodla zaplatit.

Další měsíc se ukázalo, že jeden z těch serverů, sídlem v Brazílii, si strhl dalších 1200 Kč, aniž bych jeho stránku navštívila a na cokoliv se dívala. A vůbec – není to divné? Že bych si na brazilském serveru našla rakouský televizní film? Nebo jsem narazila na případ firmy v daňovém ráji? Znamená to snad, že jim až do smrti budu muset platit 1200 měsíčně, ačkoliv se na jejich stránku ani nepodívám?

A na mobilu mi taky pořád píšou, že mám „stahovat neomezeně“, účtují mi, co nevyužívám, a žádné políčko pro zrušení tam není.

V bance mi poradili, na co jsem přišla i sama: zrušit účet. Něco to stálo, ale šlo to.

S tím mobilem je to horší – za zrušení smlouvy před vypršením je sankce a jinak se z toho vydírání dostat nedokážu.

Tohle je zážitek bez pointy a bez poezie, jen pouhý výkaz o vlastní ztrátě. Nějak se mi teď tohle děje. Onehdy mi jedna pojišťovací společnost poslala oznámení, že mění mou smlouvu a rovnou píše jak. Udivilo mě, že ústav mění smlouvu, aniž by se mě zeptal, ale překonala jsem nechuť a vypravila se tam osobně. Jejich návrh mi nevyhovuje a doufám, že mi poradí, jak s naspořenými penězi naložit, třeba i s jejich pomocí.

Společnost sídlí jinde než dřív, nastěhovala se do jednoho z těch business center, co teď všude stojí. Dole mají recepci, společnost je ve čtvrtém patře, což uvádí venku na tabuli.

Vejdu tedy, pozdravím a jen tak ze zdvořilosti hlásím, kam jdu. Mladý muž na recepci mě zastaví a ptá se na mé jméno. Nejsem objednaná, jdu se jen zeptat, tak k čemu potřebujete jméno? Abychom měli přehled, kdo se nám pohybuje po budově. Aha, ale proč? Jsem jen zákazník a mám tady svůj účet, své jméno řeknu někomu, kdo se mnou bude jednat o mé věci. Ale paní, řekne mladík v recepci zdvořile, kdyby třeba vypukl poplach, potřebujeme vědět, koho máme v budově. To chápu, říkám, máte tu mě, postarší osobu, která jde jednat do pojišťovací společnosti, sídlící ve čtvrtém patře. Udělejte si čárku. A mířím ke schodům. Promiňte, ale nemůžu vás pustit. Nemůžete mě pustit do pojišťovny, v níž mám svůj účet, aniž bych vám řekla své jméno? Ne, paní, nemůžu.

No dobrá, tak já tam tedy nepůjdu. A otočím se a jdu ven.

Ale nevím, jestli to bylo vítězství. Spíš další příběh bez pointy a bez poezie.