Když Franz Kafka předčítal přátelům své povídky, prý se nahlas a pobaveně smál. Vaše první divadelní hra Horror je inspirována Kafkovou Proměnou, rodina v ní umučí svého syna. Také vám přijde vtipná?

Myslím, že to bylo trošku jinak. Kafka se podle mě nesmál proto, že by své povídky považoval za obzvlášť veselé, spíše měl potěšení z toho, jak se mu některé situace podařilo vtipně pointovat. Já jsem se u Horroru taky smál, když mě napadlo předělat žehličku na zařízení na elektrické šoky, takže rodina do onoho syna postupně pouští silon, vlnu, bavlnu, len… Z toho jsem měl autorské zadostiučinění. Nebo když v Košicích inscenovali můj kus Doma u Hitlerů, přišlo mi patřičné text příslušně upravit – a tak jsem napsal verzi s reáliemi Slovenského štátu. Akorát jsem se v novinách dočetl, že Slováci postavili pomník fašistovi Ďurčanskému, a to mě tak popíchlo, že jsem to tam vložil, a taky jak Hitlerovi a Goebbelsovi jedou stanovat do Tater. A i tomu jsem se škodolibě smál. Myslím, že u Kafky to bylo podobné.

Jaký je vlastně váš humor – český, židovský…?

Můj tata se narodil ve Vídni, moje maminka nedaleko Lvova na Ukrajině, já se narodil v Brně a vyrůstal v německo-česko-polsko-židovském prostředí. Řekl bych, že můj humor, pokud nějaký mám, je taková směska.

Jel jste se do Lvova někdy podívat?

Zrovna Větrné mlýny, co Horror a další hrůzy vydaly, pořádají každý rok mezinárodní Měsíc autorského čtení, kam mě pravidelně zvou. A letos mám snad číst taky ve Lvově. Takže se tam konečně podívám.

Víte, já nikdy neměl potřebu tam jezdit. Souvisí to s tím, že radši než v realitě žiju v obrazech, co jsem si o ní vytvořil. Moje babička vyprávěla o maminčině dětství ve štetlu různé kalamajky, příhody, u nichž člověk nevěděl, jestli si je vymyslela, jestli je to pravda nebo jestli se jí to předtím jen zdálo. A to se mi líbilo víc než si třeba nechat zpracovat rodokmen…

Můj tata se narodil na sklonku předminulého století, a když jsem se ho ptal, kde přesně ve Vídni bydleli, už nevěděl. Pak jsem našel v jeho rodném listě, že na Gumpendorfer Strasse, což je ulice rovnoběžná s Mariahilfer Strasse; Hitler bydlel na Stumpergasse čili za rohem od mého taty. A tato historka mně přijde zajímavější než se jít podívat na ten barák.

Mimochodem podobné náhody mě potkávají často – aniž je vyhledávám.

Třeba v Lodži jsem bydlel v hotelu, který se jmenoval Savoy. Já předtím dělal v divadle inscenaci Hotel Savoy podle v Polsku se odehrávajícího románu Josepha Rotha. No to je kuriózní, říkám si. Na recepci mi potvrdili, že ano, že je to ten hotel. Bydlel jsem v posledním, šestém poschodí – jenže u Rotha jich bylo sedm, dole měli pokoje boháči, nahoře chudáci. Tak kde je to sedmé poschodí? Jdu po chodbě a chlapík zrovna odemyká plechové dveře: Jo, tudy se jde do sedmého, ale teď není v provozu, tam je to od dvacátých let nedotčené. Pustil mě dovnitř a já zůstal úplně paf. Jako by to tam Rothovy po stavy opustily teprve včera.

Nebo v Miami. Přijeli jsme pozdě večer a že se půjdeme najíst do takového starého bufetu, na ty jejich pankejky. Sedíme, stolky, polokruhová koženková sedadla, a když se otočím, za mnou mosazná cedule: Zde obědval Isaac Bashevis Singer, když se dozvěděl, že dostal Nobelovu cenu. V těch kalamajkách od babičky se takovéhle náhody objevovaly velmi často.

Vaše hry mnohdy vycházejí z vašeho židovství. Hraje pro vás i nějakou spirituální roli?

Podívejte se, jsem Žid po mamince i po tatovi a ztratil jsem mnoho členů rodiny v koncentrácích. Nezříkám se toho, hlásím se k tomu, ale nejsem praktikující. Náboženské instituce mi nejsou moc blízké. Tím se nechci tvářit, že jsem ze všech nejchytřejší, ale pocházím z asimilované, celkem osvícené rodiny, která před válkou žila spíš měšťanský život.

A v Izraeli jste byl?

Byl. S kolegou Fuksou jsme točili televizní dokumenty, přičemž jedním z našich témat byli i Židé z bývalého Československa, kteří dnes žijí v Izraeli. Když vyprávěli své vzpomínky, člověka občas obcházela hrůza. Jako když se díváte na film Šoa, pamětník vykládá v poklidu o válce a najednou se mu zadrhne hrdlo a nemůže pokračovat… To se mi tedy stalo taky. Výborná polská autorka Małgorzata Sikorska-Miszczuk napsala hru o tom, jak jde chlapík do muzea holocaustu a objeví kufr svého otce, který zahynul v koncentráku. A ten kufr k němu promlouvá. No a právě ten kufr, tedy hlas toho otce, jsem měl mluvit já. Myslel jsem, že se toho budu muset vzdát, že to nezvládnu. Musel jsem ten dialog číst znovu a znovu, abych se od toho sevřeného hrdla osvobodil.

Má se v humoru držet nějaké tabu – jsou věci, o kterých se nežertuje?

Myslím, že ne. Tedy o věcech, které se nás osobně dotýkají, obvykle nežertujeme. Ale je to otázka úhlu pohledu. Když pootočíme optiku, může se nám něco smutného začít jevit směšnosmutné. Nedokázal bych si třeba tropit žerty ze smrti své maminky. Ale dovedl bych si vymyslet nějakou paradoxní situaci, ve které bych s tou mrtvou maminkou něco prožil. Mé hry Sladký Theresienstadt nebo Písek, týkající se osudu mé rodiny, v sobě mají hodně humoru, ale kusy jsou to v podstatě tragikomické. Nebo Doma u Hitlerů. Nepsal jsem o hrůzách, které ten člověk způsobil, ale dostal jsem diváky k němu domů a nechal je zkoumat, jak vypadá jeho domácnost. Vzhledem k okolnostem z toho vyplývala určitá míra paradoxního humoru. Nebo když čtete mého oblíbeného Karla Poláčka a jeho deník Se žlutou hvězdou – tam je tolik vtipného!

Ale kdyby nebyl Žid, asi by to tak vtipné nebylo…

Jako Žid si snad můžu dovolit být ironičtější a krutější. Dělat si srandu z nějakého zlosyna nebo ze sebe a svého osudu je něco jiného než si tropit žerty z jiných lidí, aniž bych přispěl k tomu, aby se jejich osud zlepšil.

Divadelní hry jste začal psát před skoro čtyřiceti lety. Čtete dnes své rané texty jinýma očima?

Když teď vyšly knižně, tak si v nich někdy zalistuju a mám potěšení z toho, že už jsem toho tolik nasmolil… Ale čas skutečně hraje svou roli, u aktuálních inscenací se nebráním do těch starších textů zasahovat. Mladý člověk se totiž bere hodně vážně a myslí si, kdovíjak ten svět nevytrhne. Teď už jsem nad sebou, doufám, získal větší nadhled a sebeironii. Už se nebojím některých věcí, kterých jsem se bál kdysi, jako třeba bolesti a melancholie. Dřív bych si myslel, že je kýčovité dát najevo slabost nebo napsat kousek pokleslého, že se to nehodí. Dnes už si to nemyslím. Naopak – ta dvojlomnost mezi komedií a tragédií mě baví čím dál víc.

Jak vlastně rozumíte Proměně?

Pošlu vás do divadla. Proměnu jsem dělal v Polsku a v Praze v Komedii, ale byly to moc pietní inscenace, takže i když normálně neopakuju témata a nedělám věci víckrát, pustil jsem se do ní ještě v Ypsilonce. A až tam jsem měl pocit, že jsem nad tím textem získal určitý nadhled a že jsem schopný do něj bez zábran vstoupit. Proměna se přece nemusí brát doslova. Že se Řehoř Samsa promění v nějakého podivného brouka, může být taky metafora.

Arnošt Goldflam

Arnošt Goldflam

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V novinách jsem předtím četl zprávičku, jak nějaký chlapík dělal v Anglii mnoho let ve slévárně. Pak odešel do penze a rozhodl se, že od té chvíle už nevyleze z postele, protože už se napracoval dost. Udělaly se mu proleženiny a umřel. A mně se zdálo, že to má jakousi logiku i v té Proměně. On ten Řehoř Samsa furt jezdí s těmi vzorky, živí rodinu a jednoho dne se rozhodne, že už toho má dost, že už nemá sílu. A tím pádem se z něj pro rodinu stane nepotřebný hmyz. To mi přišlo docela aktuální…

Říkáte, že se neopakujete. Vydal jste ale knihu povídek Pořád o jednom a jiné (povídky). Tím vaším zásadním tématem je rodina, nebo se pletu?

Podle mě ty prózy nejsou jenom o rodině, ale koneckonců mě netrápí, že si to myslíte… O čem píšu… V podstatě píšu o sobě. Jak řekl Bradbury: To věčné téma jsem já sám. Napsal jsem sbírku povídek Tata a jeho syn, ve které zpětně nacházím cestu ke svému tatovi, protože ne vždycky jsme byli zajedno a ne vždycky jsme si rozuměli. Někdy nechápal, kam v životě směřuju, někdy na mě tlačil. Ale pochopil jsem, že to se mnou myslel dobře, vždycky. Jako všichni tatové chtěl, aby ze mě něco kloudnýho bylo. Kafka to měl s tím svým podobné. Chtěl se věnovat jen literatuře, a to bylo pro tak praktického člověka, jako byl jeho otec, a jako byl i můj tata, něco neuchopitelného. Mě vzal můj otec na milost, až když jsem se divadelní prací dokázal uživit. Psát ty povídky a psát vůbec je pro mě autoterapie.