Politický filosof Mark Lilla nazval svou úvahu o současné politice Our Reactionary Age. Píše v ní, že „je dnes politika po celém světě hnána zlobou, resentimentem, a především nostalgií“, jak dokazuje i demagogický slogan naší doby: Make Our Country Great Again! Například radikální islamisté projektují nostalgickou představu ztraceného věku náboženské čistoty a vojenské moci do současné politiky podobně jako britští propagátoři brexitu reminiscence na britskou imperiální minulost či Rusové vzpomínky na sovětskou moc.

Revolucionáři věří v radikální překonání minulosti a nastolení nové éry v dějinách lidstva, zatímco reakcionáři věří, že radikální změna už nastala a přinesla katastrofu, vidí jen „trosky bývalého ráje vláčené proudem času a sní o návratu k minulé slávě“. A populistické strany napříč Evropou s takovými sny kšeftují. Největší trampotou s Trumpem je, že jsme si i přes varovná znamení neuměli představit, že antidiskriminační a univerzalistický směr legislativy demokratických parlamentů by mohl být zvrácen, že by se heslo Our Nation First! mohlo ještě někdy stát většinovou ideologií. Takový zvrat hrozí především v postkomunistických zemích, kde jsou boje za sociální rovnost, práva žen, ochranu životního prostředí a jiné formy aktivního občanství vytlačovány z veřejného prostoru jako zbytky komunismu nebo extremismus.

Klíčovým rysem liberální demokracie je institucionalizace změny: moderní instituce nejsou hradbou proti změnám jako instituce tradiční, ale naopak změny prosazují, urychlují a zaručují jim efektivitu i legitimnost. Díky moderním institucím, jako jsou trhy, univerzity, veřejný prostor, sociální stát nebo svobodné volby, se společnost neustále mění bez toho, že by ji ty změny destabilizovaly: instituční rámec generuje důvěru ve změny a umožňuje integrovat techno-ekonomický růst do celku společnosti.

Globalizace důvěru v demokratické instituce podlomila. Změny přes ně přetékají, vymykají se z rámce jak národních teritoriálních států, tak i mezinárodních organizací, dějí se v meziprostorech mezi nimi; reprezentace národa a jeho zájmů přestala být zdrojem legitimní politické vůle, nějaká efektivní reprezentace globálních zájmů se ale ještě nezformovala, šíří se identitární panika a nihilistická kritika demokratických institucí.

Poptávku po nové svrchované moci, schopné dát globalizaci „lidský smysl“, uspokojují hnutí, která zaplavují veřejný prostor populistickým antiinstitučním patosem. Manažování nedůvěry k demokratickým politickým procesům se tak stává hlavním zdrojem politického konsenzu. Výsledkem je globální delegitimizace „tradičních“ politických stran – stále více občanů je považuje za neužitečné.

Aj Wej-wej: Zákon cesty (2017), k vidění na výstavě Zákon cesty v pražské Národní galerii do ledna 2018.

Aj Wej-wej: Zákon cesty (2017), k vidění na výstavě Zákon cesty v pražské Národní galerii do ledna 2018.

FOTO: archív NG

Čtyři tendence globalizace přispěly nejvíce k podlomení důvěry občanů v demokratické instituce: V první řadě je to nástup hyperburžoazie, jak francouzský sociolog Denis Duclos označil nadnárodní mocenské oligarchie, kulturně i sociálně emancipované od teritoriálních národních států. Mají společný politický program: maximalizovat možnosti zisku, skryté v dislokaci, robotizaci, prekarizaci, akceleraci, flexibilizaci či konektivitě, což předpokládá zrušení všech omezení, jimiž národní státy za poslední dvě století spoutaly tržní ekonomiku a korporativní moc. Finanční krize z roku 2008 odhalila tento politický projekt v celé jeho aroganci.

Staroburžoazie budovala svou historickou hegemonii v rámci národního průmyslového státu, morálně a historicky byla poutána solidaritou, která spojuje společenství jedné kultury, jazyka a teritoria. Globální moc hyperburžoazie je naopak založena na bleskovém „vpádu a vyplenění“ výhod daných v jednom teritoriálním státě a na rychlém útěku z dosahu jeho moci a historicky vzniklých morálních závazků. Hyperburžoazie a hypernomenklatury v jejích službách (zaměstnanci aparátů EU, NATO, WTO, Světové banky, MMF či pracovníci korporativních výzkumných ústavů) neuznávají žádné omezující závazky vůči národům, na jejichž teritoriu realizují svůj zisk. Stále více občanů vnímá mocenské strategie hyperbužoazie jako nepřátelské převzetí svého teritoria a reaguje na to masovou podporou politických projektů deglobalizace a neonacionalizace, které tradiční politické strany označují zjednodušující formulí populismus.

Zadruhé globalizace zničila identitotvornou funkci práce. Zygmunt Bauman shrnuje proces znehodnocení práce takto: Práce, zbavená eschatologických dekorací a odtržená od svých metafyzických kořenů, ztratila ústřední význam, který jí byl přisouzen ve světě hodnot, jež dominovaly epoše pevné modernosti a těžkého kapitalismu. Práce už nemůže nabídnout bezpečnou osu, kolem níž se lze otáčet a odvozovat od ní svou identitu a svůj životní plán.

Americký sociolog Richard Sennett v řadě empirických analýz ukázal, že rozpad práce jako osy západní identity vede k rozsáhlé „korozi charakteru“, protože flexibilizace pracovního trhu okrádá jednotlivce o pevné pilíře jejich životního příběhu, destabilizuje jejich sociální já a vyvolává resentiment rozsáhlých komunit; Sennett hledá odpověď na otázku, za jakých podmínek lidé dokážou v době flexibility, individualizace, fragmentace a nejistoty vyprávět o sobě a o druhých koherentní, smysluplné příběhy, které je integrují do celku společnosti.

Trumpovo heslo o přenesení výroby zpět do USA přijali za své ti Američané, kterým globální korporace vzaly nejen práci, ale i značnou část jejich „americké“ identity.

Aj Wej-wej: Prádelna (2016), k vidění na výstavě Zákon cesty v pražské Národní galerii do ledna 2018.

Aj Wej-wej: Prádelna (2016)

FOTO: archív NG

Zatřetí: v demokratické společnosti je rovnost příležitostí garantem autority, zaručuje jí legitimnost a mění ji v civilizační statek, bez něhož by občané nebyli schopni organizovat efektivní kolektivní akce; nová média udělala z rovnosti naopak zabijáka autority. Digitální revoluce přinesla invazi symetrické komunikace i do těch sfér společnosti, kde je „rovnohlasá komunikace“ kontraproduktivní. Za osobnost roku 2006 magazín TIME vyhlásil You! neboli kohokoli z nás, protože všichni jsme možní protagonisté příběhů „o společenství a spolupráci v dosud nikdy nevídaném rozměru. (…) Mnozí přebírají moc z rukou nemnohých a mění nejen svět, ale i způsob, kterým se svět mění“ – jak tehdy redakce zdůvodnila svou volbu.

Centrum demokratických společností je otevřené a inkluzivní, není obehnáno etnickými, rasovými, ideologickými nebo rodovými hradbami; jeho periferie pak jsou dostředivé, nebudují si centra alternativní. Tuto konfiguraci společnosti označujeme slovem integrace, jehož základním obsahem je smíření rovnosti a autority v procesu vzájemného přizpůsobování se centra a periférií.

Rychlá expanze symetrické komunikace v síti sítí zvrátila nadvládu centra nad periferií, elit nad You!, autority nad masou; centra se začala množit, periferie přestaly být dostředivé a obracejí se k centrům alternativním, která jsou ozvučnou komorou jejich resentimentů. Proces integrace se zastavil.

V Deklaraci nezávislosti kyberprostoru vyhlašuje John P. Barlow globální společenský kyberprostor za nezávislý na institucích, protože neleží uvnitř jejich hranic, „projevuje se v něm přirozenost a roste sám díky našemu společnému jednání“. Je to jedna z klíčových podob antiinstitučního patosu, jenž rozbíjí veřejný prostor do fragmentů, z nichž každý se stává ozvučnou komorou jiného postfaktického bludu.

Politik a aktivista Volodymyr Čemerys říká o Ukrajině po Majdanu, že „ospravedlňování násilí a vraždy nepřátel se staly přijatelné nikoli v celé společnosti, nýbrž jen v segmentu sociálních sítí, masmédií a mezi těmi, kteří se prohlašují za aktivisty Majdanu“. Navrhuji označit slovem majdanismus metonymicky všechny různé formy antiinstitučního patosu a jejich ozvučných komor ve veřejném prostoru.

Aj Wej-wej: Cestovní světlo (2007), k vidění na výstavě Zákon cesty v pražské Národní galerii do ledna 2018.

Aj Wej-wej: Cestovní světlo (2007)

FOTO: archív NG

Čtvrtou tendencí je globální diseminace fakticity, jak chci označit důsledky globalizovaného techno-ekonomického růstu, který bez přestání nastoluje de facto nové poměry, nové mocenské asymetrie mezi různými sektory společnosti, nové situace, vymykající se legalitě i legitimitě (soudní moci i hegemonické představě o demokratické společnosti).

Příkladem takové diseminace faktických mocí, přesahujících zákon i etiku, jsou třeba genetické manipulace, technologicky asistované početí, právo (ne)ukončit život na přístrojích, redukce lidského genomu na obchodovatelný statek, faktické podřízení soukromě vlastněných komunikačních infrastruktur velmocenským zájmům, globální klimatické změny nebo devastující globalizace trhů s finančními produkty.

Podle vlivné definice Carla Schmitta je svrchovaná ta moc, která řeší výjimečné situace. Ve věku globalizace žádná svrchovaná moc neexistuje, nemá ji žádný národní stát ani žádná globální instituce, výjimečné situace diseminované aparátem techno-ekonomického růstu se vymykají jak našemu morálnímu cítění, tak i rule of law (legalitě). Nostalgické vize o obnovené svrchovanosti národů, zaplavující Evropu, jsou jedním z aspektů našeho „reakčního věku“: snaha o návrat k minulosti není nikdy řešením krize – je jejím nejnebezpečnějším příznakem.

Předpona post- před přídavným jménem moderní ohlašuje konec hysterického vztahu k budoucnosti, který byl důsledkem promítnutí dějin spásy do dějin pozemských v ideji pokroku. V diskurzivních aparátech moderny je skrytá teologie, díky níž modernost vítězila nad diskurzy odpůrců, apokalyptický tón účtující s předsudky minulosti ale postmoderna umlčela. Postmoderní přítomnost minulost nepřekonává, pověry minulosti jsou v ní rozváty jako semínka, z nichž vyrůstají nepředvídatelné diskurzivní hybridy.

Tak jako prapůvodní tlupa v příběhu Sigmunda Freuda zabila náčelníka a udělala z něj totem, tlupy v sítích se zabitím argumentu emancipují od rozdílu mezi faktem a představou a ustavují se jako tlupy postpravdivé, které dělají totem z možnosti rychle v síti objevit ke každému faktu fakt alternativní.

Jsou různé způsoby, jak zabít argument – tak například křesťané je zabíjeli smyšlenými obrazy utrpení mučedníků za Kristovu pravdu, komunisté teorií spiknutí, nacisté pod řízením kultury rase, reklamní agentury vytržením událostí z jejich kontextu a zkreslením jejich reálných proporcí. V síti se argumenty zabíjejí tak, že se každá diskuse přemění na selfie s někým, kdo mé názory lajkuje.

Aj Wej-wej: Zákon cesty (2017), k vidění na výstavě Zákon cesty v pražské Národní galerii do ledna 2018.

Aj Wej-wej: Zákon cesty (2017)

FOTO: archív NG

Hannah Arendtová rozvinula vlivnou politickou filosofii, podle níž politika řeší obecný konflikt mezi rovností a jedinečností: všichni lidé jsou si rovni, protože jsou všichni stejně jedineční. Společnost není ani daná, ani vyrobená, ani zrozená: ustavuje se argumentací a je držena pohromadě dohodami mezi argumentujícími lidmi. Velké příklady argumentace na podporu „dějinotvorných“ tvrzení, jako například Kantův kategorický imperativ, výklad volného trhu Adama Smithe, Marxova teorie „zbožního fetišismu“ nebo Sartrova filosofie úzkosti ze svobodné volby, jsou civilizačními statky – jak nazval Jan Patočka soustavy argumentů, které neplatí z vůle mocných ani ze strachu před posvátnými autoritami či tradicemi, ale protože mají svou „vnitřní přesvědčivost“. Vtěleny do institucí jsou centrem společnosti, v němž je soustředěn symbolický kapitál, nutný ke kritice historických světů, legitimizovaných ne soustavami argumentů, ale tradicí nebo hierarchií.

Jenže komunikační hojnost nabízí možnost uniknout před „břemenem“ argumentace do postpravdivých tlup lidí lajkujících stejné bludy. Může demokracie přežít zánik argumentace, této zprostředkující instance mezi rovností a jedinečností?

V dějinách demokratického veřejného prostoru postmoderní obrat nastolil subverzivní styl kritické argumentace, kterému říkáme dekonstrukce. Svou radikálností učinil krizi legitimnosti, charakteristickou pro moderní společnosti, akutní a invazivní: všechny moderní „imperiální“ formy identifikace s obecnem byly odhaleny jako formy etnocentrismu a „tradičně moderní“ opozice jako sekulární vs. konfesijní, příroda vs. kultura, pohlaví vs. role, myšlenka vs. zápis, teorie vs. fakta byly dekonstruovány jako mocenské hierarchie, v nichž jeden pól ovládá druhý a vědomí o tom, že se jedná o „mocenskou konstrukci“, je potlačeno.

Tento subverzivní dekonstruktivní přístup k „duchovním“ pilířům Západu zrelativizoval všechny moderní hegemonie, které tvořily centrum západní civilizace a podmínku jejího imperiálního nároku na nadřazenost. Relativizace historických pilířů západní jedinečnosti vyústila v rozsáhlé reformy jazykových zvyklostí, v legitimizaci LGBT identity a dekristianizaci veřejného prostoru, které vyvolaly masovou reakci proti „politické korektnosti“. V Mladé frontě DNES například čtu: Trump otřásl světem. Ujetým a vychýleným (…) Musela přijít antiteze k víře, že pohlaví je kulturní záležitost, (…) že společenství států může mít v praxi vyšší autoritu než stát, od něhož se autorita odvíjí.

Americký teoretik médií Mark Poster tvrdí, že komunikační hojnost digitálního věku vedla k rozsáhlé proměně západní subjektivity: subjekt digitálního věku se liší od racionálního a autonomního individua průmyslové doby, které se identifikovalo s obecnem na základě (sebe)vědomé kritické argumentace. Komunikační hojnost vytvořila „subjektivitu zmnoženou, rozptýlenou, decentralizovanou“, která destabilizuje klíčové role moderní průmyslové společnosti a vede k radikálnímu zpochybnění jejích institucí. V očích mlčící většiny tak vzniká „ujetý svět“.

Filosof Václav Bělohradský

Filosof Václav Bělohradský

FOTO: Jiří Mach, Právo

Karel Teige viděl socialistický realismus coby pokus o řešení „tragického kulturně-sociologického problému roztržky mezi uměleckou avantgardou a většinovým vkusem“. A socialistický realismus vyřešil ten problém tím, že avantgardu vyobcoval z kultury jako tvůrce „ujetých světů“ a navázal na konformistický realismus 19. století.

V době postpravdivé se může stát něco podobného. Jako doba pravdivá se nám zpětně jeví dlouhá poválečná hegemonie intelektuálních elit, které udělaly z druhé poloviny 20. století v Evropě věk občanských práv. Tento směr legislativy se nám po druhé světové válce zdál přirozený, byl to ale omyl. Pod ideologickým povrchem těch let klíčila semínka „tragické“ roztržky mezi intelektuálními elitami a většinovou politickou kulturou, kterou radikálně antielitářský a rovnostářský kyberprostor náhle odhalil. Hrozí, že bude řešena stejně jako ta, o níž mluví Teige: vyobcováním „ujetých a vychýlených názorů“ a návratem ke konformistické víře v nějaké Our Nation First!, jak vyzývá Donald Trump. Byla by to fundamentalistická identifikace s přesilovkou, kterou hrály velmoci bipolární éry s celým světem v druhé polovině 20. století.

Michael Hauser považuje za hlavní otázku postmoderní společnosti tuto: Je možné obnovit „tvůrčí a kritickou identifikaci s něčím obecným“, která byla pevným základem moderní subjektivity, nebo je naopak nutné přijmout postmoderní odpojení od obecného (dezidentifikaci) jako podmínku politické a myšlenkové svobody?

Myslím, že Hauserova otázka je správná, ale formulujme ji trochu jinak: Může abolicionismus jako základ západní identity přežít rozpad demokratických společností do postpravdivých tlup? A má smysl o to usilovat?

Slovem abolicionismus označil francouzský filosof Alain Finkielkraut vynalézavě nekonečný boj o emancipaci našich hledisek pomocí argumentace od závislosti na teritoriálních, etnických a historických zájmech. Ten tvoří pevné jádro demokratického veřejného prostoru. Argumentace je kompromis mezi vůlí univerzalizovat naše vjemy, představy a ideje, jak nám přikazuje vědomí rovnosti; a nutností uznat, že všechny ty vjemy, představy a ideje jsou výrazem naší neopakovatelné historické a sociální situovanosti, našeho partikularismu, jak nám přikazuje vědomí naší jedinečnosti.

Nad tématem postpravdy se s autorem můžete setkat 23. dubna na Ekologických dnech Olomouc a také 23. května na akci Salonu v rámci festivalu Meeting Brno.