Jen se poslední dobou proměnila jejich témata – od útočných na obranná: Zastoupení psychopatů mezi manažery, Obrana proti komunikační šikaně, Komunikace s problémovým klientem, Narcismus, psychopatie, machiavelismus – temná trojice nebo Jak vyzrát na dlouhodobý stres v práci. Stres je vděčné téma. Na poslední pozvánce je dokonce motto „21. století je stoletím stresu“. Ulevilo se mi, až posud jsem si myslel, že stres vzniká působením nás manažerů – a ono je to stoletím.

Tématem různých školení bylo ještě před několika lety především to, „jak přinutit podřízené po dobrém či po zlém, aby bez zbytečných pindů dělali přesně to, co po nich chcete“. Tehdy šlo o to, ve jménu flexibility neustále zvyšovat výkony – a stres byl vítaným pomocníkem. Podřízenému pracovníkovi, který má furt nějaké připomínky a námitky, se navodí stres, je na to i metodika, a on ztratí přirozenou obranyschopnost a začne i více chybovat. Pak stačí dva upozorňovací dopisy a máte ho z instituce venku, aniž byste se museli párat s reorganizací.

Jedno takové školení v Roudnici nad Labem bylo určeno pro střední management, dříve by se řeklo pro střední kádry. „Každá instituce má podobu sendviče,“ vysvětlili nám na úvod. Vy jste právě uprostřed, musíte čelit těm nejhorším tlakům. „Jsme takovým rajským protlakem,“ ucedil můj tehdejší kolega, vedoucí literární redakce rozhlasové stanice zaměřené na kulturu Jan Halas, který se školení účastnil také. „Zespodu vás mají za pitomce a seshora za neschopné pitomce,“ dovysvětlila naši pozici usměvavá lektorka. „A my vás teď naučíme, jak tomu úspěšně čelit.“

Součástí školení byl také takzvaný vorkšop. Lektorka nás rozdělila do dvojic. První měl jako vedoucí motivovat druhého, svého podřízeného, k vyššímu výkonu a ke zkvalitnění práce a následně jsme se měli vyměnit. Já vyfasoval kolegu Dominika. S ním to ale skoro nešlo. Velmi věrohodně zahrál tak líného a apatického pracovníka, že na něm všechny mé motivační metody ztroskotaly a mně nezbylo než si na něm cvičit psaní upozorňovacího dopisu. Přitom jsem mimoděk pohlédl z okna. Byl krásný říjnový den zalitý zlatistým sluncem, Jan Halas seděl na klandru před naším školicím střediskem a zadumaně kouřil. Vůbec s námi nevorkšopoval!

S mým upozorňovacím dopisem nebyla usměvavá lektorka příliš spokojena. Sice mu uznala jakousi literární úroveň, ale vadilo jí, že není neprůstřelný. „Cožpak může být dopis neprůstřelný?“ povytáhl jsem obočí. To bylo poprvé, co jsem se dozvěděl, že kromě pancíře, vesty nebo skla může být neprůstřelný také dopis. Ale lektorka mi vysvětlila, že v něm nesmí žádný advokát, kterého by si káraný pracovník snad i najal, najít záchytný bod. A takový dopis musí obstát i před odborovou organizací, to kdyby snad našla odvahu se nebohého zastat.

Když jsem po čase sám obdržel od pana ředitele upozorňovací dopis, vskutku byl vzorově neprůstřelný. A druhý ještě neprůstřelnější.

Naproti tomu vedoucí redaktor Jan Halas – asi i díky tomu, jak místo vorkšopu seděl a kouřil na klandru – jednal v podobných situacích úplně jinak. Když jsem mu jednou přinesl návrh na rozhlasovou četbu na pokračování, v klidu mi namítl, že kniha je sice dobrá a chápe, že mě zaujala, ale jako četba na pokračování vhodná není. Je v ní příliš mnoho jednajících postav, které prostupují celým příběhem, takže posluchač, který by neslyšel všechny díly, by nemusel ani pochopit, o co jde. Pak jsme se bavili o tom, co nového vyšlo. Já tápal, ale Halasův přehled o literatuře přesahoval všechny manažerské možnosti a schopnosti, s nimiž jsem se kdy setkal. Ačkoli odmítnut, cítil jsem se povzbuzen.

Jan Halas možná ani nevěděl, že správně by mě měl toliko vyzvat, abych svůj návrh na četbu rozpracoval do strukturované synopse, kterou by opřipomínkoval dramaturg, jenž by to dále doporučil či nedoporučil k projednávání na sekcích. A teprve potom by se mi dostalo náležitého vyrozumění od šéfa programu, že „navrhovaná četba je pro rozhlas nevhodná“. Jan Halas počítač sice měl, ale pouštěl ho jen málokdy. Za vysílané literární pořady nesl osobní odpovědnost. Díky tomu, že v ten pravý čas neseděl s námi, ale na klandru, volil vždy přátelské, přímé a antistresové způsoby. A ta věta platí i obráceně.

Autor je publicista a místostarosta města Hořovice.