Měla jsem v rozhlase kolegu zpravodajce. Jiří byl v redakci nejstarší, ale duchem, projevy i průšvihy působil jako věčný kluk, snílek, pierot… Jednou, když nastala na obloze konjunkce Venuše s Merkurem, přivezl hvězdářský dalekohled do parku před rozhlas a vyzval mailem kolegy, ať se na ten úkaz přijdou podívat. Obě nebeská tělesa nám promítl jako dvě šedé tečky na list papíru. Byla jsem okouzlena tou laternou magikou.

Šéfové měli poradu a Jiří je nechtěl o možnost vidět ten div připravit, vešel tedy do zasedací místnosti a požádal ředitele, zda by na pár minut nepřerušil jednání, že úkaz za chvíli už nebude patrný. Ředitel ho vyrazil jako v nějaké americké grotesce.

A tak to s ním bylo pořád. Paní z účtárny si koupila zimní bundu, která jí neseděla, a poněkud manipulativním způsobem ji Jiřímu za dvě stovky vnutila. Tomu bunda neseděla také, byla prostě špatně ušitá, ale on ji nosil – pro smích všem.

Toho roku o adventu propukly v Janově na kraji Litvínova protiromské demonstrace.

Jiří, pravicový idealista, předpokládal, že tam přijede předseda vlády, tehdy urostlý a fešný politik, a těm fašizujícím se obyvatelům sídlišť rozprostřených mezi dráty a potrubím řekne pádné slovo muže. Vláda tam ale poslala ministryni, která už tím, že se jmenovala Džamila, budila posměch a odpor po celém hnědouhelném revíru. Kolega v neslušivé bundě se rozhodl, že bude na severu natáčet. Jela jsem s ním, trochu jsem se o něj bála.

V Litvínově, hned vedle adventního trhu, kde děti z hudebky zpívaly koledy, se na pódium vyšvihl místní „vůdce“ a velmi nenávistně řečnil. Do potlesku shromáždění znělo z trhu Adeste fideles.

Pak se demonstrující vydali „na procházku“ (procházku nikdo nemusí povolovat, pomrkávali na sebe) ke kruhovému přejezdu, kde hořely svíčky za jejich druha, zraněného před několika dny při policejním zásahu. Policisté se celou dobu chovali celkem profesionálně a bránili davu proniknout do ulic, kde žijí převážně Romové.

Snažila jsem se natočit rozhovor se ženou, která u přejezdu zapalovala svíčku a okázale truchlila. Ptala jsem se jí s novinářským odstupem, co se tam stalo a jestli jí někdo ublížil. Řekla, že za všechno můžou cikáni. Zeptala jsem se, jestli někoho vážně zranili, a ona řekla, že stejně je to všechno kvůli nim. Logika v tomto rozhovoru nehrála žádnou roli a já toho nechala. Jako reportérka jsem se neosvědčila.

O to lépe si vedl kolega Jiří. Aniž by si uvědomoval, jak mu v jeho práci pomáhá ta nemožná bunda, dal se do hovoru s postaršími chlápky, kteří se k pochodu přidali až na místním sídlišti. Stěžovali si mu do mikrofonu, jak se jim cikáni vysmívají, že musí do práce, jak se ráno vyklánějí z oken a pijí kafe.

„Myslíte, že se smějí vám?“ ptal se Jiří, dobrý křesťan, který skutečně miloval bližního svého jako sebe sama. „Myslíte opravdu, že se vám smějí, protože jdete do práce?“ – „Dělají to naschvál,“ řekl jeden takový alkoholem zdevastovaný padesátník a mezi odpověďmi si zařval: „Cikáni do plynu!“ – „Máte asi těžkou práci,“ řekl Jiří soucitně. „Dělal jsem v chemičce, než ji zavřeli,“ přiznal ten chlapík.

Za zataženými záclonami svítily vykulené romské oči, obrovský panelák plný romských bytů chránili jako při tělocviku seřazení, těžkotonážně ozbrojení policisté. Dav jim nadával. Někdo vyskočil na jakousi zídku a sprostě řval o slušných lidech a můj kolega v otřesné bundě se dal do řeči s hubeným chlápkem, který mu vyprávěl, jak sousedův cikánský kluk z jednoho balkónu na druhý prodával jeho synovi drogy a že by je bylo potřeba všechny nahnat za ostnatý drát.

„No,“ řekl účastně kolega, „ať se váš syn radši s tím cikánem nekamarádí. Dejte ho do skauta, tam jsou lepší kluci.“ – „Nechal se vyhodit z učení, blbeček, nedělá a nechá se živit,“ odpověděl mu otec ze sídliště. „To máte teda těžký,“ politoval ho Jiří a ten hubený chlápek mu nabídl startku a hlt rumu z placatice.

Pak už nebylo proč demonstrovat a „vůdce“ se svými věrnými se odebrali do hospody, kde byla cedule Soukromý klub, aby mohli právem vykázat cikány – jistěže ne proto, že jsou cikáni, ale proto, že nejsou členy klubu (řekl hospodský hrdě Jiřímu do mikrofonu). Uvnitř byly tabule s rozepsanými sázkami.

Jeli jsme zpátky do města místní dopravou i s partou šestnáctiletých kluků, kteří byli rozjaření ze své občanské angažovanosti v tom pochodu proti Romům. Měli čisté džíny, bundy, které jim velice slušely, vyžehlené košile. Do té chvíle si Jiří neuvědomoval, že s ním ti lidé na demonstraci mluví otevřeně proto, že vypadá stejně bídně jako oni, protože byl zvyklý podobně slušně a přátelsky reportovat z kdejakého vítání delegace na radnici. Byla to jeho metoda, v každé situaci se hezky chovat k tomu, kdo byl jejím pánem. Snímal událost. Teď však nastala změna. Kluci si všimli té jeho děsné bundy a jeden řekl: „Vole, nějaká socka. Takový živíme z daní.“ Vystoupili jsme.

Tak pořídil kolega reportáž, za kterou dostal cenu. Předával mu ji předseda vlády, ten, na něhož Jiří tenkrát spoléhal a který byl v době, kdy jsme na severu Čech natáčeli, na lyžích v Dolomitech. Jiří mě pozval, abych mu dělala doprovod při té slávě, a já mu žertem navrhla, aby si pro cenu na Hrad šel v té bundě. Šel samozřejmě v obleku, příslušně k situaci.