Rudiš: Teď jsme byli u Igora, kde jsme vymýšleli další část příštího představení…

Malijevský: Ty odpovídáš na otázku, kterou jsi ještě nedostal.

Rudiš: To je pravda.

Malijevský: Můžu ti teda položit otázku, na kterou odpovídáš? Kde vlastně vznikají naše pořady?

Rudiš: Naše pořady vznikají u Igora v kuchyni. Většinou už má navařeno a jenom dovařujeme a při tom vymýšlíme scénář EKG.

Malijevský: Celý ten nápad vznikl v době, kdy jsme se ještě neznali. Já dělal s Karlem Kunou a Vítem Janotou pořad Večírky pro dívky z lepších rodin a potom jsem potkal v Berlíně Járu Rudiše.

Rudiš: To muselo být v roce 2001, kdy jsem tam studoval. Tenkrát jsem chodil na literární kabaret, kde vystupovaly budoucí hvězdy, třeba německy píšící ruský emigrant Wladimir Kaminer, měli i hudební hosty a bylo tam vždycky narváno. S Igorem jsme tehdy zašli na pivo do klasické kneipe Alt Berlin a řekli jsme si: Pojďme něco podobného zkusit v Praze!

Malijevský: Shodli jsme se, že nás úplně nebaví dýchánky, kde se sejdou spisovatelé a vzájemně si čtou. Chtěli jsme to postavit na formě koncertu nebo divadla, prostě divácké záležitosti. Zároveň jsme si ale řekli, že to neznamená, že by tam nesměl zaznít nějaký dobrý text kvůli tomu, že by byl moc těžko stravitelný. A taky jsme se nechtěli omezit úzkou skupinou „spřízněných“ autorů – od začátku jsme se snažili být otevření.

Rudiš: Moje představa byla víc punková, Igorova spíš divadelní.

Malijevský: Já jsem byl krátce, asi rok, v Divadle Orfeus Radima Vašinky a tam jsem se naučil několik věcí, ze kterých čerpám dodneška. Třeba že když se něco řekne, tak se to nemá ještě znova zahrát, anebo že ve chvíli, kdy člověk vejde do divadla, tak už by se měl ocitnout v magickém prostoru, kde se od počátku něco děje.

Rudiš: Chvíli trvalo, než se to rozjelo. V září 2005 jsme začali pořadem Monoskop v Paláci Akropolis, ale úplně se nám to nepovedlo produkčně, a navíc Akropole je spíš hudební klub, takže to s literaturou zafungovalo jen částečně. Potom jsme dostali nabídku z Divadla Archa, kde působíme dodnes. Bylo jasné, že už se to nemůže jmenovat Monoskop, a tak nás napadl název EKG.

Malijevský: Tebe napadl.

Rudiš: Já jsem totiž tenkrát, ve svém hypochondrickém období, na vyšetření EKG chodil.

Malijevský: Mně teprve později došlo, co to doopravdy znamená: esprit, krása, genialita.

Rudiš: A dali jsme tomu podtitul O lásce…, což je trochu popové, ale pravdivé, protože bez lásky nejde dělat nic, ani psát.

Malijevský: K té lásce – za deset let se EKG stalo výrazně koncepčním pořadem, takže dnes se nám vrací divačky i se svými dětmi. Dokonce si myslím, že některé děti mohly být počaty v nějaké přímé reakci na naše představení.

Rudiš: Jaké bylo první téma?

Malijevský: O lásce a snech. Nebo o lásce a dětech?

Rudiš: Já si pamatuju na pořad o lásce a trapnosti, což bylo nějak vzápětí, s naším kamarádem Ivem Vodseďálkem, básníkem a vzduchoplavcem, kterého chytla záda, tak nám četl vleže.

Malijevský: Vůbec těch zraněných lidí, co u nás četli, bylo víc, včetně Járy.

Rudiš: EKG se postupně rozjelo… Jednou jsme měli večer o lásce a bolesti, ze kterého se stal tak trochu sadomasochistický večírek, na němž domina z jisté noisové kapely na scéně bičovala jednoho z účinkujících.

Malijevský: Já ji za nějaký čas potkal v pekárně, kde přes den pracovala, a vůbec jsem ji nemohl poznat. Prodávala mi housku a říkala: „Tak co, pane Malijevský, ještě děláte EKG?“

Rudiš: Taky jsme jednou demonstrovali za Čtyřlístek.

Malijevský: Ano, pod heslem Fifinka není kráva. Nebo jsme měli čtení v sauně…

Rudiš: Na EKG po určitém čase začalo chodit tolik lidí, že jsme museli přidat druhé představení. Někdy jsme vyprodaní čtrnáct dní nebo i měsíc dopředu.

Malijevský: Což nám samozřejmě dělá dobře jako autorům, ale zároveň máme radost, že si lidé rezervují lístky na to, aby si poslechli poezii, často velmi vážnou, tichou. Vnímám to jako poctu diváků literatuře.

Rudiš: Přesně. Řada lidí se sem jde pobavit, čekají humor…

Malijevský: A většinou se i pobaví, přinejmenším na náš úkor.

Rudiš: …ale zároveň dojde i na vážná témata.

Malijevský: Někdy se povede, že se autoři během večera skamarádí, začnou společně tvořit a vznikne oblouk, který jsme nepředpokládali, který nejde vymyslet ani zapsat do scénáře, a to jsou pak nejsilnější představení.

Rudiš: Během EKG vznikaly sochy nebo obrazy, ale i věci, co se vytvoří a za chvíli zmizí – třeba guláš, který u nás vařil spisovatel Václav Kahuda.

Václav Kahuda

Václav Kahuda

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Malijevský: Jednou se během představení vyráběla i zmrzlina. Vzpomínám třeba taky na EKG o lásce a slepici. Měli jsme na scéně dvě krásné slepice, bílou a černou, a ony nám v průběhu večera snesly vejce.

Rudiš: Anebo o lásce a kohoutovi.

Malijevský: To bylo s panem spisovatelem Pavlem Kohoutem. Při přípravě toho pořadu jsme spolupracovali s odborníkem na drůbež Pavlem Trefilem, co zakládá farmy v Africe a bez nadsázky krmí národy. Ten nám na scénu dodal mladého kohoutka, který během večera dospěl a poprvé zakokrhal. Stalo se to při písni jazzmanky Yvonne Sanchez – chvíli se cítila nepříjemně, bylo vidět, jak s tím v sobě bojuje, ale potom začala napodobovat to jeho kokrhání a vznikl krásný duet.

Rudiš: Pavel Kohout mimochodem ten večer krásně četl. Taky jsme tu měli spoustu lidí, kteří mezi námi už bohužel nejsou.

Malijevský: Setkali se u nás třeba bratři Topolové, a možná to bylo jejich poslední společné vystoupení. Několik týdnů před smrtí tady četl Ivan Martin Jirous. Anebo Ludvík Vaculík tu četl a zpíval – naučil publikum několik moravských písniček.

Rudiš: Nejpodstatnější mi na tom přijdou živost a skoky přes generace. Bylo pro mě silné číst společně třeba s Ivanem Klímou, kterého mám moc rád, a sledovat, jak jeho krásné, velmi sevřené povídky skvěle zafungovaly na mladé publikum. Na druhou stranu jsme měli i mladé autory, kteří u nás četli, když ještě nebyli slavní, a dneska se můžeme hřát z jejich úspěchu – třeba Marek Šindelka nebo Ondřej Buddeus. Cílem EKG je propojování, vždycky mi na literatuře vadila taková ta ghettoizace, vytváření partiček.

Malijevský: To nemusí být nutně negativní, různé umělecké směry dostaly ostrou formu teprve tím, jak se vymezovaly vůči ostatním. Ale my jsme od začátku věděli, že takhle to dělat nechceme, a mám radost, že autorů, kteří odmítli naše pozvání, bylo jen pár – konkrétně dva. Jeden dokonce odmítl, aniž bychom ho pozvali, to bylo hezké. Takzvané odmítnutí praecox.

Rudiš: Zároveň jsme rádi, že paralelně, aniž bychom si mysleli, že to musí být inspirováno námi, se tenhle způsob literárních čtení stává čím dál běžnější součástí české kulturní scény. A dobré je i to, že se EKG dostává mimo Prahu – pravidelně máme představení v Brně, teď jedeme do Mariánských Lázní, kde s námi vystoupí i Vladimír Páral (rozhovor vznikl na podzim – pozn. red.). A na druhou stranu do Archy přivážíme autory mimopražské, představili jsme tu třeba ústeckou literární scénu, ale i autory ze zahraničí – z Nizozemska, Německa, Ukrajiny, Finska…

Malijevský: Pojďme zavzpomínat na náš nejhorší výjezd.

Rudiš: To bylo v Moskvě.

Malijevský: Ano, tam to opravdu neproběhlo z našeho pohledu ideálně. Člověk, který se měl starat o produkci, prohlásil, že neumí ovládat počítač, aby mohl posouvat slideshow. Taky nás iritovalo, že tam byli nějací pánové evidentně z KGB – tomu typu říkáme trojitý zátylek. Seděli k nám zády, bavili se a celou dobu pili prazdroj.

Rudiš: Pivo bylo ten večer zadarmo.

Malijevský: Dokonce to vypadalo, že se na nás smějí, ale to se smáli těmi zátylky. Takže my jsme měli pocit, že je to představení totální prohra, nicméně potom jsme si koupili lahev vodky a dva dny prochodili po Moskvě. A po roce dvou se na mě v Praze na náplavce smála krásná dívka. Prošel jsem veškeré své svědomí, paměť i adresář, ale pořád jsem nevěděl, kde se ta dívka v mém životě bere. A ona promluvila rusky: „Nejste Igor Malijevský z EKG? Já jsem na vás byla v Moskvě, to jsem ráda, že vás vidím.“ Pak odskotačila kamsi ke Karlovu mostu. Díky ní věřím, že to představení úplná prohra nebyla.

Jaroslav Rudiš (vlevo) a Igor Malijevský posílají dopis Vladimiru Putinovi.

Jaroslav Rudiš (vlevo) a Igor Malijevský posílají dopis Vladimiru Putinovi.

FOTO: Archiv Jaroslava Rudiše

Rudiš: Taky jsme napsali dopis Vladimiru Putinovi s tím, že bychom mu rádi darovali českého prezidenta Zemana. Potom nám chodily výhrůžky a na představení jsme měli bodyguardy, kteří byli ale mnohem sympatičtější než ty zátylky, co jsme viděli v Moskvě. A vlastně ještě předtím u nás vznikla jedna z prvních akcí na podporu Pussy Riot.

Malijevský: To bylo v době, kdy u nás ještě nebyly moc známé. Já o nich četl na ruských serverech a viděl jsem na YouTube to nesmírně odvážné video z chrámu Krista Spasitele. Následně jsem přeložil jejich píseň a přečetli jsme ten text na představení.

Rudiš: Tenkrát jsme psali Putinovi poprvé. Psali jsme mu tedy dohromady dvakrát – a ani jednou neodpověděl.

Malijevský: S EKG bychom to chtěli dotáhnout tak daleko, aby nám jednou Putin odepsal a poděkoval.