Ale zatímco vyvrhelové ji poškozují, hrdinové jí svým porušováním norem pomáhají. Vyvrhel stvrzuje správnost normy, ukazuje, že její porušení je skutečně škodlivé a musí být trestáno. Hrdina naopak normu relativizuje, neboť jejím překročením dosahuje dobra. Přitom může jít o normy veskrze rozumné a v devadesáti devíti procentech případů naprosto nutné. A právě v tom spočívá onen problém – hrdina se vymyká testu kategorického imperativu nabádajícího jednat tak, aby podle principu našeho jednání mohl jednat každý. Hrdinský čin je jedinečný a neopakovatelný. Pokud by se takto chovali všichni, mělo by to na společnost stejně rozkladný účinek jako konání vyvrhele. Hrdinství nelze zevšeobecnit a normalizovat.

Na druhou stranu hrdiny potřebujeme. Jednak svými činy pomáhají vykrývat slepá místa fungování společnosti, jednak dávají jednotlivcům inspiraci i možnost se s někým a s něčím identifikovat. Pečují tak o bratrství, které ostatní mechanismy našich společností, jako je trh či stranická politika, spíše rozkládají.

Hrdinství ovšem často balancuje na ostré hraně s vyvrhelstvím. Ne vždy je totiž zřejmé, zda zásadní porušení norem společnosti pomáhá, či škodí. Navíc hrdina jednoho společenství může být vyvrhelem společenství jiného. To asi není třeba vysvětlovat v zemi, do jejíž tradice patří Hus či Masaryk.

Ano, hrdiny dělají činy, ale v nemenší míře také vypravěči jejich příběhů – a jejich posluchači či diváci. Odysseus a Achilles potřebují Homéra, Hus Jiráska, Masaryk Čapka… Svým výběrem hrdinů i vypravěčů, jimž naslouchá, potom společnost podává podstatnou zprávu také o sobě samé – mytologií, literaturou i dalšími médii, od 20. století pak významnou měrou filmem.

Co nám dnes svými hrdinskými příběhy o sobě říkají Američané?

Video

Trailer k filmu Snowden (režie: Oliver Stone, 2016)

FOTO: Profimedia.cz

Dvojznačný vztah moderní společnosti k hrdinům dobře vystihuje animovaný film Úžasňákovi (2005). Jeho „superhrdinové“ nadaní výjimečnými schopnostmi nakonec zachraňují svět, nicméně jejich výchozí pozice je veskrze nepříznivá. Společnost je nutí popírat vlastní výjimečnost a přizpůsobovat se běžnému průměru, neboť vybočování z řady přináší nákladné komplikace.

Úžasňákovi tím opakují schéma známé z řady jiných amerických filmů, v nichž hrdina chrání společnost nejen proti jasně rozpoznatelnému zloduchovi, ale také navzdory zákonům a pravidlům zosobňovaným protivnými byrokraty. Schéma obvykle zahrnuje konečné vítězství hrdiny nad byrokratem: buď konverzí byrokrata, který rozpoznává svou počáteční omezenost a postaví se na hrdinovu stranu, nebo jeho upozaděním, kdy byrokrat ze zápletky příběhu postupně mizí, či je zesměšněn.

Přesto není ani málo filmů, v nichž nakonec zvítězí normalita, což může vyznívat tragicky – porážkou hrdiny –, ale také neutrálně či oslavně, kdy se věci vracejí do zaběhnutých kolejí. Vzpomeňme na závěr Dobyvatelů ztracené archy (1981), v němž hrdinné výkony Indiany Jonese, včetně nezbytné záchrany světa, korunuje odložení hlavní trofeje – zdroje neomezené moci – do depozitáře. Režisér Steven Spielberg se tu vypořádává s hrdinstvím státotvorně. Na jedné straně oslavuje výjimečnost svého hrdiny, na straně druhé společnost před dopady této výjimečnosti chrání. Přitakává tak americké společnosti v její normálnosti a vlastně říká, že Amerika žádné mimořádné, mystické prostředky nepotřebuje.

Clint Eastwood

Clint Eastwood

FOTO: Profimedia.cz

Loňská filmová produkce přinesla dva odlišné příběhy amerického hrdiny současnosti. Clint Eastwood vypráví ve snímku Sully: Zázrak na řece Hudson o pilotovi Chesleym Sullenbergerovi, Oliver Stone nabízí ve filmu Snowden portrét Edwarda Snowdena. V obou případech se jedná o skutečné, žijící postavy, které se svým výjimečným jednáním zapsaly do amerického, a nejen amerického, povědomí. Oba vypravěči rovněž zachycují vratkou hranici mezi hrdinstvím a vyvrhelstvím.

Snowden zosobňuje tento rozpor lépe než kdokoliv jiný. Z pohledu americké vlády a velké části americké společnost je vyvrhelem, zrádcem, který poškodil zájmy své země, když odhalil globální odposlouchávání uskutečňované americkými zpravodajci. A před pronásledováním se dosud musí skrývat v Rusku. Na druhou stranu Amnesty International, řada dalších podobných organizací a velká část světové veřejnosti považují Snowdena za hrdinu.

Stoneův snímek vyznívá jednoznačně. Mladý patriot zpočátku nadšeně nasazuje své mimořádné programátorské schopnosti v Bushově válce proti teroru, aby postupně zjistil, že USA vytvořily systém globálního špehování, který daleko přesahuje legitimní cíl sledování hrozeb a který zasahuje vlastně každého. Po dlouhém váhání se nakonec odhodlá k radikálnímu kroku. Zpravodajské službě, pro kterou pracuje (NSA), ukradne přísně tajná data dokládající, k čemu dochází, aby je na útěku skrze prostředníky zveřejnil. Film líčí Snowdena jako hrdinu, který svým činem upozornil na zneužívání moci. NSA svým špehováním porušuje právo na soukromí, a ohrožuje tak svobodu, k jejíž obraně se USA hlásí. Snowden sice porušil americké zákony, ale učinil tak jako patriot bránící americké hodnoty.

Ve srovnání se Snowdenem je příběh leteckého kapitána Sullenbergera, přezdívaného Sully, méně rozporuplný. Když krátce po vzlétnutí v důsledku nehody selhávají motory jeho linkovému letadlu plnému cestujících, odmítne rady navigátorů, aby zamířil na nejbližší letiště, a přistane na řece Hudson. Tento mimořádně riskantní manévr dopadne dobře a kapitán se přes noc stává mediálním hrdinou. Nicméně i tento na první pohled zcela neproblematický příběh v sobě skrývá boj jednotlivce s institucionální normalitou.

Film staví na sporu mezi Sullym a Národním úřadem pro bezpečnost v dopravě (NTSB), jehož vyšetřovatelé se snaží dokázat, že kapitán svým jednáním mimo pravidla zbytečně ohrozil životy pasažérů. Pokud by vyšetřovatelé uspěli, z hrdiny, který svou rozvahou zachránil lidské životy, by se stal hazardér, který lidské životy naopak ohrozil. Film vrcholí veřejným slyšením, na němž Sully dokáže, že pokud by přijal rady navigátorů a jednal v rámci konvencí, let by skončil katastrofou. Sullyho statut amerického hrdiny je tím definitivně potvrzen.

Sullyho a Snowdena coby filmové postavy spojuje to, že oba porušují pravidla v pevné víře, že tím pomáhají svým spoluobčanům. Jeden ani druhý nejsou ke svému činu motivováni osobními výhodami či touhou poškodit americkou společnost. A oba se následně střetávají s vládními institucemi, NSA a NTSB, které jsou v obou filmech vylíčeny jednoznačně negativně. Mimořádný jedinec se ocitá v konfliktu s byrokratickým zlem.

I mezní situace, v nichž se v okamžiku svého mimořádného jednání nacházejí, jsou si přes zdánlivou rozdílnost v čemsi podobné. Ani jeden nestojí o to stát se hrdinou a do situací, které z nich hrdiny učiní, se dostávají mimoděk, či dokonce proti své vůli. Zcela zřejmé je to u Sullyho. Rozhodně nestál o to, aby jeho letadlu vypověděly motory. Bojuje i o své vlastní fyzické přežití. Nicméně ani Snowden se nepouští do spolupráce s NSA jako maskovaný aktivista, který by chtěl odhalovat vládní tajemství. Naopak chce vládě pomáhat. Ale v určitém momentě se to, co NSA dělá, dostává do těžkého sporu s ideály, které ho k oné spolupráci na počátku přivedly. A Snowden se pouští do boje o morální přežití.

Rozdíl mezi fyzickým a morálním odlišuje také povahu jejich střetu s institucemi. Zatímco Sullyho spor má charakter technický či dovednostní, týká se jeho profesionality, Snowden instituce vyzývá na půdě etické – střetávají se zde dvě různé představy o tom, co je pro společnost dobré a správné. A zatímco Sullyho případ lze rozhodnout na základě technické expertizy, hlavní slovo mají počítačové simulace a jejich parametry, Snowdenův je ryze politický a jako takový nemá definitivní správné řešení.

Režisér Oliver Stone v Karlových Varech na MFF KV v roce 2013

Oliver Stone

FOTO: Milan Malíček, Právo

Možná že z tohoto hlediska je Stone až příliš jednoznačný vypravěč. Schéma dobrý Snowden proti zlé NSA mu nedovoluje zachytit podstatu onoho normativního sporu. Svým filmem se ale zastává démonizovaného psance, jenž v tomto sporu z praktického hlediska tahá jednoznačně za kratší konec. Přičemž druhou stranu příběhu – NSA bdící nad americkou bezpečností poškozenou nezodpovědným Snowdenem – vytrvale vypráví americká oficiální propaganda i významná část médií. Stoneův film je v tomto kontextu důležitou protiváhou.

Stejně se ostatně lze dívat i na další Stoneovu tvorbu. Zejména jeho dokumentární filmy mají někdy až nemístnou jednoznačnost, která však nabývá smyslu ve střetu s jednoznačností zažitých představ. Platí to o jeho dokuseriálu Nevyřčené dějiny Spojených států (2012), v němž odhaluje chyby a tragické následky americké zahraniční politiky 20. století. Narušuje tím převažující sebeoslavný příběh o prozíravosti a vytrvalosti amerických vůdců. Těžko říci, zda zcela obstojí například Stoneovo vyzdvižení Rooseveltova viceprezidenta Wallace a zavržení jeho nástupce Trumana, přinejmenším však nabízí podloženou alternativu oficiálního vyprávění.

Oliver Stone je nicméně vypravěčsky nejsilnější tehdy, když se zabývá postavami, které jsou mu politicky a normativně vzdálené – konzervativci, militaristy, spekulanty. Dokáže je zachytit bez oné jednoznačnosti, jež se často vkrádá do příběhů postav, s nimiž sympatizuje – aktivistů, revolucionářů. Filmy jako Četa (1986), Wall Street (1987) či Nixon (1995) sice nenechávají diváka na pochybách, co jsou jejich negativní hrdinové zač, na druhou stranu jsou vylíčeni bez démonizace, chápeme jejich jednání a v mnohém ohledu se jeví i sympaticky.

U Clinta Eastwooda je tomu naopak. Dokáže poutavě a nezploštěle vyprávět o postavách, které se podobně jako on sám hlásí ke konzervativním hodnotám a jsou připraveny hájit je s puškou v ruce. Ve filmu Gran Torino (2008) starý konzervativní Američan překonává rasistické předsudky, pomáhá mladému Hmongovi s integrací do společnosti a nakonec se pro něj i obětuje. Předlohou Amerického snipera (2014) byl příběh skutečné postavy úspěšného odstřelovače nasazeného v Iráku. Eastwood na jedné straně oslavuje jeho odvahu a výkon, na straně druhé ukazuje, jak válka psychicky ničí všechny účastníky včetně hlavního hrdiny. Film J. Edgar (2011) věnovaný zakladateli a dlouholetému šéfovi FBI neskrývá ani jeho nesporné zásluhy, ani jeho zločinecké metody a patologickou osobnost.

Slabinou Eastwoodových vyprávění bývá někdy až kýčovitě ne snesitelný patos. Patriotické nadšení či rozhořčení hrdinů, jejich občasná prvoplánovost i jejich oslavování nadšeným komparsem dokážou v Eastwoodově podání překonávat všechny meze. Americkému sniperovi by jen prospělo, pokud by byl zkrácen o deset minut na začátku i na konci. Na druhou stranu, možná že hrdinská vyprávění se bez patosu úplně neobejdou, podobně jako se patrně neobejdou bez jednoznačnosti, kterou jim dává Stone. Koneckonců hrdinská vyprávění jsou doménou mytologie spíše než racionální střízlivosti.

Oba velké vypravěče amerického hrdinství spojují také rozpaky nad současnou americkou politikou. Zatímco v minulých prezidentských volbách se s výhradami vyslovovali pro jednoho z hlavních kandidátů, Stone pro demokrata, Eastwood pro republikána, při loňské volbě se k ničemu takovému neodhodlali, i když o Eastwoodově údajné podpoře Trumpa se vedly rozsáhlé diskuse. Není vyloučeno, že se od jednoho či druhého dočkáme filmu o Trumpovi, oba k tomu mají nejlepší předpoklady. Současné politické dění se stupňujícími se excesy a marným hledáním jakéhokoliv dobra se nicméně zdá být námětem vhodnějším spíše pro Tarantina nebo bratry Coeny.

Přesto všechno je dobrou zprávou o stavu USA, že i tak rozdílné osoby jako Snowden a Sully dnes mohou být americkými hrdiny. Nejen díky svým mimořádným činům, ale také díky mimořádným vypravěčům, kteří dokážou oslovit široké publikum. Dávají tím americkým institucím možnost sebereflexe, která z jejich strany často není vítána, ale která pomáhá udržovat společnost coby životaschopný celek. Zdá se, že navzdory novým technologiím a naší racionalitě i nadále potřebujeme inspirující hrdiny a dobrou mytologii.