Po uvolnění si vychutnávám rozpor mezi mravním zákonem ve mně a fyzickým vypouštěním tekutiny ze mě. Jak stárnu, tento stav se prodlužuje a já trávívám čím dál delší čas na dvoře. Zpravidla pak odcházím hluboce dojat, zapínaje si poklopec, a přemýšlím, co by asi Platón řekl na zakrývání věcí obrázky nemocí, které tyto věci mohou způsobit, až ke stavu, kdy věci již nikdo nepozná a zůstanou nám jen jakési nádorovité ideje, ne nepodobné stínům v jeskyni.

K. si šel koupit cigarety. V regálech se zmítala zhyzděná lidská těla, nechápal jsem, jak mohou prodavačky najít tu správnou značku.

K. u pultu řekl: „Kamelky.“

„Jaké?“ zeptala se prodavačka, „Modré, nebo žluté?“

Zvědavě jsem ji pozoroval.

„Modré,“ řekl K..

K mému překvapení sáhla prodavačka neomylně po prožraném hrtanu a podala K. správnou krabičku.

Jak to poznala? Nedalo mi a pozorně jsem přejížděl pohledem po nemocech a najednou…! U každé nemoci byla na regálu nalepená malá, stará značka cigaret.

Napadlo mě, jak by to asi vypadalo u řezníka, za barem či u pekaře, o filosofovi ani nemluvě.

Začnu tím řezníkem. Vše by musel mít schované v obalech, na nichž by se střídaly fotografie obézních lidí a rakovinových nádorů. Klobásy, kýty a salámy uvnitř by si musel řezník nějak označit, podobně jako prodavačka v tabáku. Například malými kresbami tužkou na kousky papíru. Tlačenka by asi byla nejtěžší. Nakreslit tlačenku je totiž náročnější než nakreslit kostel.

Pokud by si člověk zašel do baru na panáka, ohromila by ho hromada přelepených flašek s fotkami zduřelých jater a ledvin, pouze barman by tušil, že například rum je ta flaška s vyrážkou na střevu. A co teprve prodej slipů, které zapařují spermie! Možná kdyby první osadníci amerického západu místo dek zamořených neštovicemi nabízeli indiánům dezinfikované slipy, už by žádné rezervace neexistovaly a hotely by pohodlně nahradily přírodu úplně všude.

Nebo hračky! Která holčička by toužila po panence, jež by byla zabalena do obalu, na němž by se dusila nějaká jiná holčička spolknutou umělohmotnou nožkou? No a ve striptýzových podnicích by se vystavovaly potraty.

Funguje to na všechno. Cokoliv, na co se podívám, může být nahrazeno nemocí nebo úrazem. I obyčejná větvička na vánočním stromku by mohla být zakryta fotografií vypíchnutého oka.

Abych se uklidnil, zašel jsem zpátky na dvůr. Koukal jsem na hvězdné nebe a ptal se Kanta, jak by se postavil k faktu, že by na knihách muselo být povinné varování, že čtení může ohrozit náš zrak, například by mohla být na každé nalepená fotografie slepce s bílou hůlkou, jak balancuje nad propastí.

Nevadí mi samotná represe, z té se ostatně rodí humor, ovšem tady se manipuluje s realitou – a toho se docela bojím. Co když se tento styl přenese v obecné rovině na všechno? Mohu třeba klidně začít pochybovat o Ježíšovi, neboť změnil vodu na víno, a způsobil tak alkoholismus, nebo se budou muset začít překládat některá slova, aby člověk vůbec porozuměl realitě. Například otázka z westernu, která původně zněla: Nemáš cigaretu, cizinče?, by vypadala následovně: Nemáš jeden prožraný hrtan, cizinče?

Slovo jeden se musí vložit, aby nedošlo k omylu a ten cizinec si onen prožraný hrtan nevyložil jako urážku a tazatele nezastřelil.

Co kdyby lidé raději chvíli nic nezakazovali? Stačilo by jen pár let, abych si mohl ten svět, jak ho znám, ještě chvíli vychutnat.

Nebo kdybychom se alespoň zamysleli nad lžící! Vrtá mi v hlavě již pěkně dlouho, ta lžíce, ale zatím jsem jen na půl cesty: Lžíce není cedník, tak jako cedník není lžíce, i když při nabírání zaječích bobků se oba nástroje chovají stejně.

P. S. Po napsání tohoto textu jsem několik hodin opravoval protékající záchod. Ženě jsem potom oznámil, že záchod sice již neteče, ale zase je k dispozici menší objem vody – a že budeme muset tudíž splachovat menší bobky.