Když mi bylo dvacet, dělo se to každou chvíli. Teď, ke čtyřicítce, jde o zkušenost tak neobvyklou, že když přijde, mám sklony koupit lampión a jít oslavovat na Letenskou pláň.

Cynici mezi vámi řeknou, že jde o přirozený úbytek hormonů v důsledku postupujícího věku. To je pochopitelně nesmysl. Znám starší muže, než jsem já, kteří se zamilovávají šestkrát denně a tráví své cesty v MHD erotickými fantaziemi, takže si ani nemusejí brát knížku. Básník Petr Kukal je podle svého facebookového profilu v jurodivé milostné depresi neustále a vznikají díky tomu půvabná veršovaná vyznání tu slečně z vlaku na Kolín, jindy dívce z řeznictví. Doufám, že z toho jednou bude sbírka.

Moje teorie pro mizení prchavých lásek je jiná: na světě ubylo krásy. Výjimečně disponovaní jedinci jako Petr Kukal jsou schopni ji ještě vidět, ale ztratila se. Dnešní mladí lidé jsou prostě tak nějak všeobecně šerední. Líp se oblékají, ale mají defaultně nastavené asertivní ksichty, tloustnou, nebo naopak zběsile chrtnou a postrádají něhu. Už Ludvík Vaculík si toho k stáru všímal – a ten měl nějakou životní zkušenost!

Nerad bych, aby to vypadalo, že si stěžuju. Naopak. Pro nás, slizké kmety začátečníky, je trend hnusné mládeže požehnáním. Procházíme světem s úsměvem na rtech a srdce se nám rozpadá nanejvýš u plakátů s modelkami v obchodech s hadry. V hospodách a na jiných srazech si porovnáváme dárky s nápisy Nejlepší táta na světě, protože všichni dostáváme věci s nápisy Nejlepší táta na světě, máme kluby Nejlepších tátů na světě, celé pluky Nejlepších tátů na světě – a není nic, co by naše postavení dokonalých otců mohlo ohrozit.