Proč zrovna tohle téma?

To je jednoduché, přišli s ním za mnou scenáristka Tereza Brdečková a producent České televize Jan Štern. Popravdě se divím, že ho někdo nezvedl dřív, ve vzduchu to viselo opravdu dlouho. Už když jsem na FAMU chodil na přednášky Vladimíra Justa, mluvilo se tam o Vlastu Burianovi a obecně o situaci českých herců a režisérů za protektorátu. S Justem to byly vášnivé debaty, mnohem vášnivější, než když jsme s ním probírali kůrovce na Šumavě nebo to, jak otřesná je současná televizní zábava, což jsou další dvě jeho oblíbená témata. Burianovi a spol. dělal advokáta, mluvil o nespravedlivém pohledu na ně a uměl to podat tak, že to člověku zůstalo v hlavě.

Do toho jsem si někdy na přelomu tisíciletí přečetl paměti Vlasty Chramostové. Ukázala mi v době, kdy jsem jako režisér začínal, že kromě toho, v jakých filmech a jak hrají, mají herci ještě třetí, lidskou dimenzi, mnohem zajímavější než ty první dvě.

Co jsi o té lidské dimenzi při práci na Bohémě zjistil?

Hodně se dnes připomíná Anticharta, ale ono tu něco podobného a zároveň mnohem horšího bylo už předtím, ve čtyřicátých a padesátých letech. Vrchnost chtěla pořád víc, herci i režiséři ustupovali jejímu tlaku a ona si občas někoho přímo z placu odvezla do lágru. Ty věci se opakují, a jak tvrdě to na lidi dopadá, ve finále záleží jenom na tom, jak zločinná je oligarchie, která je zrovna u moci.

Ale taky mi došlo, jak zákonitě se všechny ty komunismy, fašismy a kapitalismy rodí a skládají z lidských slabostí, jako jsou ješitnost nebo ambicióznost. Na příkladu filmového světa a jeho pozlátka je to krásně vidět. Stejně jako to, že ten, komu jde v životě opravdu o věc, a ne jen o odměnu, skončí vždycky špatně.

Robert Sedláček

Robert Sedláček

FOTO: Profimedia.cz

V tvorbě cítíš jakoukoli ztrátu svobody dřív než zbytek společnosti. Umělci meze svobody neustále testují, překračují. A právě proto, že je tvorba z podstaty bezbřehá, jsou citliví na to, když se začnou na zem kreslit čáry a z nich růst zdi. Jsou nicméně okamžiky, kdy se ta citlivost vytrácí – když se umělci začínají rovnat do šiku. I toho můžeme být v Bohémě svědky. A něco podobného se děje také v současnosti.

Jak to stavění se do šiku dnes vypadá?

Pořád myslím na to, jak jsem kdysi seděl v hospodě s dokumentaristou Víťou Janečkem, pedagogem na FAMU, a ptal se ho, co mladí filmaři. „Něco se v té společnosti muselo stát,“ odpověděl mi, „protože oni se nebouří.“

Z filmu se tady pomalu stává montovna a z filmařů kopisté. Po celé 19. století se bojovalo za to, aby aspoň na pár let, než ji zase do země zadupají nacisté a komunisté, vznikla avantgarda, skutečně autentická česká kultura, otevřená vůči světu, ale zároveň původní. A dnes se jakoby v čase vracíme zpátky do toho 19. století. Ctí se kopie zahraničních vzorů, nutně vždycky o trochu horší než originál, a stávají se z nich umělé kulty. A mladým filmařům je to ve většině jedno a modlí se, aby je na ten kolotoč vzali taky. Slušnými honoráři a sladkými řečmi je volají do montovny – a oni se nebouří…

Bylo by proto možná lepší, kdyby vznikl ještě jeden, nultý díl Bohémy, z doby svobody, radosti, volnomyšlenkářství, avantgardy, abychom viděli ty zdi růst z ničeho. Jenže to vím až teď. Když jsme začínali točit, tak jsem to netušil.

Jaké zdi nám tu tedy dnes stojí?

Zatím žádné, ale čáry už se kreslí, už se maluje hřiště a zpřísňují pravidla hry. Vezmi si jen, jak byrokraticky i jinak složité je dostat grant, bez kterého už dnes pro kina nic nenatočíš. Naše sladká doba důvěry ve svéprávný talent pomalu končí.

Kdo ty čáry kreslí?

To nedokážu říct. Ale zrovna čtu dějiny moderní Itálie od osmdesátých let 19. století dál a překvapují mě ty paralely s dneškem. Manažerskému fašismu tehdy předcházela fascinace dobovými moderními technologiemi, za nimiž šla celá umělecká sféra – to měla být ta světlá budoucnost. Jenže s technologiemi přichází podnikatel, připoutá tě k nim, nikoli z ideologického hlediska, ale z hlediska efektivity. Sloužíš modernitě, prostředkům.

Hlavní téma veřejného prostoru tehdy byla korupce elit, na čemž vyrostla levicová hnutí a nakonec Mussolini, muž moderních technologií a otcovského vztahu k lidem. Polituje tě, nakrmí a požádá o poslušnost, a to nikoli jen formální, protože má v hlavě, že kdo platí, ten si i kupuje – to je ta manažerská mentalita. Ale vysvětluj to někomu zmítanému vztekem, kdo je rád, že dostal najíst a mohl si odplivnout nad bývalým mocipánem. Těch paralel je hodně, ale historie se samozřejmě nikdy neopakuje úplně stejně.

V čem ještě je Bohéma, pokrývající dobové kompromisy českých filmařů s mocí, současná?

V tom, že se v těch postavách promítají lidé, které znám a potkávám. Že je to i jakýsi vzkaz kolegům. Řeším si v Bohémě samozřejmě taky svou pitomost, své ambice, úspěchy a prohry, vlastní ústupky moci, producentské kompromisy, vždyť už v té branži budu pětadvacet let, tak o ní můžu něco říct. Některé figury jsem dokonce vedl vyloženě podle sebe…

Já tě hodně cítil ve Zdeňku Štěpánkovi.

Ano, Štěpánek a ještě Martin Frič jsou mi nejbližší. Na Štěpánkovi obdivuju, kolik toho vydržel, kolik toho unesl. Toho si na lidech cením. Vezmi si tu scénu z posledního dílu, která ani původně nebyla ve scénáři, kdy mu, dlouholeté herecké hvězdě Národního divadla, radí při zkoušce z hlediště manželka komunistického pohlavára Slánského, jak zahrát postavu ve Fučíkově Reportáži. A on skloní hlavu, ale pak to v tom divadelním monologu všechno vyřve. Za Fučíkova slova schová svůj vztek, že takzvaní demokraté proti Gottwaldovi nakonec zklamali a řada z nich utekla za kopečky, zatímco on je skrze jazyk a lásku k tvorbě natolik svázán s rodnou hroudou, že tu musí zůstat. A že se bude mít už navždycky jen tak dobře, jak se povede jeho jazyku. Bude závislý na tom, jestli ten jazyk zrovna slouží politickým prostitutkám, nebo zda se v něm originálně přemýšlí. Zůstal sám a teď v tom lítá. A já tomu jeho smutku rozumím.

Paradoxně právě postavy Štěpánka a jejího rozhlasového vystoupení z doby Mnichova se týkala první kritika Bohémy – že nejste dost historicky přesní.

Neznám historický román, kde by všechno sedělo. Jde o to, zda vědomé nepřesnosti vznikají v zájmu dramatiky, anebo propagandy. Tady mám svědomí čisté, sloužím dramatu. Navíc zrovna u Štěpánka hned několik pramenů, včetně jeho vlastních memoárů, uvádí, že onoho 30. září do rozhlasu skutečně mluvil. Novinář Erik Tabery – Štěpánkův vnuk – to zpochybňuje, relevantní důkaz nám však zatím neposkytl… Má nicméně právo být příkrý, je to jeho rodina.

Své svědomí takřka všechny postavy Bohémy utápějí v alkoholu, snad kromě Otakara Vávry a Oldřicha Nového.

Skoro všichni lejou – a ne zrovna z radosti… Jenže lze vůbec bojovat, když už se lynčuje, škrtí na popravištích a ještě se to všechno veřejně oslavuje? Já nevím, co bych dělal na jejich místě. Pro mě je při mé přecitlivosti těžká už naše doba, která zatím jen kreslí na zem čáry. Co bych si počal, kdyby se oslavovaly popravy a lid tleskal místo Jágrovi novému Zápotockému? Nevím. Já se do toho nedokážu vžít, nezažil jsem masové vraždění. Pro mě jsou ty vraždy atraktivní filmová kulisa, ale psychologii postav musím budovat podle toho, co znám teď. To jinak nejde, když to chceš dělat upřímně, a ne barvotiskově podle žánrových vzorců.

Nebyla tu možnost vzdát se tvorby? Žádný z hrdinů Bohémy to dobrovolně neudělá.

Protože to není tak jednoduché! Sám si to nedokážu představit, ani v situaci, kdy začne přituhovat. A to mám proti hercům výhodu, že můžu dál psát, i když mě odstaví. Herec hrát do šuplíku nemůže – to je teprve ta pravá hrůza…

Vidíš do Otakara Vávry?

Vůbec ne. Fričovi rozumím, chtěl točit, byl to šoumen. Vávra se vypracoval z nuly, z chudé dělnické rodiny, byl úporný, pracovitý – a záhadný. Nám ještě v devadesáti přednášel na škole. Už to nebyl ten silný Vávra, který vybojoval nejednu bitvu, už nám nedokázal nic dát, ale pamatuju si, že ani tehdy na něm nebylo poznat, co si myslí. Všimni si, jak nevýrazný má obličej. On vůbec nejde popsat! Černé brýle a šátek – ale to neříká nic o tom, co se mu v té hlavě honilo a co všechno vydržel.

Pavel Batěk (vlevo) coby Otakar Vávra a Michal Dlouhý jako Zdeněk Štěpánek v televizní Bohémě (režie: Robert Sedláček, 2017)

Pavel Batěk (vlevo) coby Otakar Vávra a Michal Dlouhý jako Zdeněk Štěpánek

FOTO: Česká televize

Vávra s sebou v padesátých letech vytáhl do vedení kinematografie lidi, kteří si z něj následně udělali užitečného idiota. Pokřivili mu tvorbu takovým způsobem, že toho jako filmový myslitel nedokázal tolik, kolik mohl. Donutili ho zkurvit si talent. On se jim ale geniálně pomstil, když umožnil vznik nové vlny, že naopak nezkurvil ty mladé filmaře, co mu vyrostli na FAMU. A tahle nová generace se pak těm stranickým řiditelům vkusu vysmála za něj.

Když už se bavíme o vztahu umění a moci: Jak se zpětně díváš na říjen 2014, kdy sis přišel v mikině pro státní vyznamenání od Miloše Zemana?

To je prosté, jako na životní zkušenost. Překvapilo mě, kolik lidí přikládá státnímu vyznamenání tak zásadní význam. Já to bral tak, že si páni vzpomněli a že něco podobného už asi jen tak nezažiju. Každý, kdo chce inscenovat dožínky, by je měl jednou prožít přímo v jejich středu. A co jiného to bylo než hradní dožínky? Třeba vidět oceněného Roberta Fica proti sobě, jak se tváří, jako by do něj vstoupil duch Karla IV. – na to nikdy nezapomenu. Toho si přes televizní obrazovku nevšimneš. Pak jdeš špalírem vojáků, oni ti vzdávají hold a tobě dojde, že když jim dá někdo jenom trochu jiný povel, namíří ty zbraně proti tobě.

A potom přišla ta zpětná vlna, kvůli Zemanovi i mikině, vlna, z níž mám pořád trochu trauma. Zaskočilo mě, jak snadno jsem se stal lovnou zvěří, jak umí být lidé zlí, jak účelově o tobě dokážou lhát. Ale jo… jsem tu asi i od toho, aby si ostatní uvědomili, jak jsou sami vznešení, jakou mají úroveň. Dobře, nemám úroveň, ale aspoň mi zbyl nějaký talent, který pro svůj život potřebuju mnohem víc.