Samozřejmě, granty nelze nárokovat a DOX je soukromá instituce hospodařící s velkým rozpočtem, z něhož i v dobách největší štědrosti kryly městské a státní dotace maximálně 20 procent. A ani aktuální rozhodnutí grantové komise neznamená, navzdory různým poplašným zprávám, konec DOXu. Magistrát odmítl udělit víceletý grant, ale letos instituce čerpá ještě pravidelných sedm miliónů z předešlého období a může požádat o udělení jednoletého grantu na rok 2018. A snad by si poradila i sama, odkázána na vstupné, komerční pronájmy, akcionáře a podporovatele, mezi něž patří i Karel Janeček či Zdeněk Bakala (byť ten již opustil pozici generálního partnera galerie).

Každopádně kontrast mezi předchozí štědrostí a dnešní nulou je zarážející. Otázka, co za tím je, nás přivádí k úvaze o roli grantů, o jejich strategickém významu a kulturněpolitické odpovědnosti magistrátu. Z vyjádření komise totiž vyplývá překvapivě konkrétní vychovatelský záměr. Jde o výzvu k přehodnocení současné politiky DOXu s tím, že pokud bude stávající program, už nyní vzdor neúspěchu v grantovém řízení hodnocený jako úctyhodný, nově odborně personálně zajištěn, bude to důvod pro obnovení dotace.

Vizuální umělec Pavel Sterec ve svém videodokumentu, zveřejněném před dvěma lety na Artyčok.tv, nahlíží na sedmimiliónovou dotaci ročně pro DOX jako na „příliš velký podíl všech prostředků přerozdělovaných na živá umění“. Argumentuje mimo jiné výroky majitelů centra, jimiž se ostře vymezují vůči „těm, co se pohybují ve světě výtvarného umění“, vůči „mikrovesmíru kurátorů“, a jimiž tak nepřímo sdělují, že „vytvářet program centra současného umění by měl někdo, kdo se v umění vůbec nepohybuje“.

Podle Marka Pokorného, jednoho ze členů grantové komise, bylo vše v pořádku, dokud bděl nad DOXem Anděl. Umělecký ředitel centra Jaroslav Anděl ale skončil před dvěma lety. Zatímco komise a část odborné veřejnosti kritizuje nynější odborné bezvládí, Leoš Válka, zakladatel a šéf instituce, považuje poslední dva roky jejího fungování za nejlepší v historii. Což dokládá rostoucí návštěvností, první cenou za inovace ve vzdělávání Eduína či oceněním projektu Skvělý nový svět, jenž byl doporučen britským časopisem Aesthetica jako třetí nejzajímavější výstava loňské sezóny ve světovém kontextu.

Příznačné přitom je, že právě projekt Skvělý nový svět uvedl Marek Pokorný jako konkrétní příklad výstavy „na vodě“, bez ambicí hlubšího ponoru do problematiky.

Svou kritickou skepsí k odborníkům autisticky uzavřeným v jejich vlastním kruhu se Válka netají: „Je tady třída expertů, která si myslí, že ví, co je správně. Už tohle je problém.“ Argumentaci odbornou nedostatečností a nízkou kvalitou výstav odmítá jako tvrzení proti tvrzení. A podotýká, že až dvě třetiny výstav centra jsou převzaty z jiných, často zahraničních galerií, nebo vytvářeny ve spolupráci s různými externími kurátory či odborníky mimo oblast výtvarného umění. Právě v této pestrosti vidí DOX, na rozdíl od svých kritiků, šanci zodpovědně pojednávat aktuální společenská témata zasahující do rozdílných oborů.

Lze se vůbec shodnout? Všichni mnou dotazovaní, včetně členů grantové komise, se protínají vlastně jen v tom, že je DOX institucí „zprostředkovávající důležité umělecké pozice a uměním reflektovaná aktuální společenská témata“.

Osobně jsem se tu setkal jak s výstavami řídkými, tak ale i s těmi vynikajícími a inspirativními, jak už to bývá u jakékoli podobné instituce. Centrum je také stále budováno coby pozoruhodný architektonický komplex; na jeho střeše například nedávno „přistála“ vzducholoď Gulliver, dílo renomovaného architekta Martina Rajniše, které by mělo sloužit jako prostor pro programové setkávání výtvarného umění s literaturou. V celkovém měřítku je každopádně pozice centra na české galerijní mapě aktuálně nezastupitelná. A snad i Praha si to uvědomuje.

Když už jsme personifikovali Prahu, můžeme personifikovat i ostatní hráče. Takže DOX si při vyučování čte pod lavicí. Je to samozřejmě také forma vzdělávání, díky které svede o přestávkách spolužákům vyprávět trochu jiné, možná i zajímavější historky než učitel při hodině. Ale když už vynakládáme veřejné prostředky na systém edukace, chceme ho přimět ke spolupráci přímo ve výuce. Učitel-magistrát přemítá, že požadavek aktivní účasti nemůže být žákovi na škodu, vždyť mu nějak rozšíří i pohled na knihu pod lavicí. Ale zároveň musí někdo dohlédnout na to, aby mu ta zabavená kniha byla po hodině vrácena, zvlášť když mu o přestávkách to vyprávění tak jde a má početné vděčné publikum, které občas dá za další příběh i svačinu.