Když pak knížku otevřu, zjistím, jak jsem ji podcenil. V příběhu mladého černého muže, co podlehl šálení snadno získaných peněz, je všechno, co se od gangsterky čeká – zločin, přestřelky, honičky v autech, dramatické útěky před policií i před ženami a nakonec trest –, ale i to, co se nečeká – svrchovaný popis zápasu jedné lidské duše.

Je to něco jako africký Kmotr říznutý Hemingwayem. Kiriamiti, v knize vystupující coby Jack Zollo, vypráví svůj příběh z vězeňské cely, kde se obrátil na správnou stranu zákona, ale přesto je z jeho vzpomínek spíš než lítost cítit vzrušení a chlapská pýcha na auru nejhledanějšího kriminálníka své doby. Stejně jako při četbě osudů rodu dona Corleona se tu střídá odpor s fascinací a čtenář tak trochu proti své vůli drží palce zločinci. Kiriamiti vypráví jednoduše, popisuje zvnějšku, a ještě jen špičku ledovce, a když už sdělí něco nadosobního, je to rozšklebená moudrost gangstera: „Říká se, že nejlepší pomsta je odpuštění, ale zas nesmíte věřit všemu, co slyšíte.“

Kniha My Life in Crime poprvé vyšla roku 1984, pár měsíců před Kiriamitiho propuštěním z vězení, a stala se nejprodávanějším keňským románem osmdesátých let – od té doby se dočkala bezmála dvaceti dotisků. Kiriamiti, který prý za mřížemi četl mimo jiné krimi thrillery Roberta Ludluma, napsal řadu dalších knih, dvě přímo navazující na úspěšnou prvotinu: My Life with a Criminal: Milly’s Story (1989; příběh Jacka Zolla vyprávěný jeho dívkou Milly) a My Life in Prison (2004; popis Zollova života za mřížemi). Po svém propuštění se Kiriamiti ještě dvakrát do vězení vrátil, ale od devadesátých let organizuje bohulibé projekty na pomoc „dětem ulice“ ze své rodné oblasti Murang’a a vydává vlastní měsíčník. Už dlouho se mluví i o filmové adaptaci Kiriamitiho „životní“ trilogie, v níž má Jacka Zolla ztvárnit velká hvězda Nollywoodu, nigerijský herec Jim Iyke.

Ptám se na Johna Kiriamitiho paní, u které tu bydlíme. „Tos mě dostal zpátky do těch sladkejch časů dospívání, kdy moje jediná starost byla číst a koukat na filmy,“ směje se. „Od Kiriamitiho jsem četla první tři knížky a nemohla je odložit. Je neskutečně zábavnej, a ty jeho popisy – člověk se nemůže dočkat další stránky. Nejlepší je, že i když je to jako fikce, popisuje tam skutečnej život v Keni. Napořád si budu pamatovat třeba tu scénu, jak vyhrabávaj hroby a kradou nebožtíkům rakve a obleky. To se u nás děje dodneška.“

Čtu My Life in Crime v Mtwapě na prázdné pláži, kde jenom krabi lezou z děr v písku. Turisté sem přestali jezdit kvůli terorismu, proti němuž jsou půl století staré bankovní loupeže dětská hra. V té knížce čtu i něco jako hrdost tehdy čerstvě nezávislé Keni (ostatně než Kiriamiti zběhl do podsvětí, byl jedním z prvních černošských studentů na „koloniální“ Prince of Wales School v Nairobi) a vlastně taky víru v systém a spravedlnost. Těžko říct, jaké jsou Kiriamitiho knihy ze současnosti, ale asi to bude trudnější čtení.